Hutterité jsou jednou z nejsoudržnějších a nejúspěšnějších náboženských sekt. Vznikli v šestnáctém století v Evropě, v devatenáctém století masově emigrovali do Ameriky a v celé zemi založili zemědělské komuny. Jejich vysoká porodnost, všeobecná prosperita a soběstačnost, i schopnost prosperovat na nevýnosných půdách v Kanadě, které ostatním zemědělcům nestojí za obdělávání, dokazují, že jejich způsob života je velmi efektivní. Kdybychom jej měli pojmenovat jedním slovem, nazvali bychom jej kolektivismem. Jejich hlavní ctností je Gelassenheit, což znamená "vděčné přijímání všeho, co Bůh dává, včetně utrpení a smrti, a zřeknutí se všech soukromých zájmů, všeho sobectví, všech starostí o soukromé vlastnictví". "Skutečná láska," řekl roku 1650 jejich vůdce Ehrenpreis, "znamená růst pro dobro celého organismu, jehož členové jsou jeden na druhém vzájemně závislí."
Hutterité jsou zkrátka jako včely: poslušné částečky většího celku. Dokonce se k této analogii hlásí a často ji používají. Vědomě si vystavěli tytéž bašty proti sobecké rebelii, které se díky evoluci objevily před miliony let ve společenstvích genů, buněk a včel. Když je například hutteritská komuna tak velká, že se musí rozdělit, připraví nejprve nové místo pro osídlení, pak rozdělí lidi do dvojic podle věku, pohlaví a schopností, a až potom, v den rozchodu, lidé losují, kdo se přestěhuje na nové místo a kdo zůstane na starém. Těžko si představíme přesnější analogii s procesem meiózy, oním rozdáváním karet, které odděluje šťastné geny, jež vstoupí do vajíčka, od genů neštastných, jež budou odhozeny.
To, že taková opatření jsou nutná (stejně jako tvrdé zacházení, jež čeká hutterity, kteří by se chovali egoisticky), jen dokazuje, že rozkladné sobectví zůstává i v jejich komunách stálým nebezpečím. Obdobně je existence meiózy důkazem trvajícího rizika genetické vzpoury. Podle některých autorů se ukazuje, že hutterité jsou všechno jiné než nějaké lidské včeličky. Jak napsal Lee Cronk v komentáři k výzkumu hutteritů, který publikovali David Wilson a Eliot Sober: "Hutteritský příklad vlastně ukazuje, že je velmi, velmi těžké přinutit lidi, aby se chovali jako hutterité. Není divu, že většina podobných snah bídně ztroskotala."
Všichni lidé však mají s hutterity společné jedno pozoruhodné tabu, a sice tabu zakazující sobectví. Sobectví je takřka z definice špatné. Vražda, krádež, znásilnění a podvod jsou pokládány za nebezpečné zločiny především proto, že se jedná o sobecké a bezohledné chování, při nichž pachatel získává na úkor oběti. Naproti tomu ctnost se téměř z definice pojí s prospěchem celku. Pouze několik ctností, jež nejsou spjaty s ryze altruistickými motivy (například šetrnost nebo střídmost), je typicky vágních a jejich obsah se liší od kultury ke kultuře. Zato jednoznačně ctnostné chování, kterého si všichni vážíme - jde o spolupráci, nezištnost, velkorysost, soucit, náklonnost a obětavost - má vždy co do činění s dobrem pro jiné lidi. Přitom nejde o nějakou lokální západní situaci, nýbrž o vlastnost celého lidského druhu. Pouze cosi jako sláva, kterou si obyčejně zasloužíme sobeckým a někdy dokonce násilným činem, je výjimkou. Tato výjimka však potvrzuje pravidlo, protože sláva je taková divná ctnost, snadno přecházející v nadutost.
Snažím se zde ukázat, že v hloubi srdce jsme všichni hutterity. Vědomě nebo nevědomě všichni věříme v úsilí o dobro celku. Chválíme sebezapření a odsuzujeme sebelásku. Kropotkin svůj argument chybně podložil. Pozoruhodné ctnosti lidského druhu nedokazují paralely ze světa zvířat, ale neexistence dost přesvědčivých paralel. Na lidských bytostech nejsou záhadné jejich časté nectnosti, nýbrž jejich občasné ctnosti. George Williams to vyjádřil takto: "Jak může sobecké sledování vlastních zájmů vyústit do častého proklamování a občasného praktikování dobročinnosti nejen vůči cizím lidem, ale dokonce i vůči zvířatům?" Lidská posedlost ctností je naším unikátem, který sdílíme jen s několika dalšími vesměs sociálními druhy zvířat. Začali jsme, podobně jako včely, ztrácet svou jedinečnost a stali jsme se součástkami v ohromném a evoluci podléhajícím mechanismu jménem společnost? Spočívá právě v tom naše výjimečnost? Kdyby tomu tak bylo, lišili bychom se od včel a mravenců v jednom zásadním aspektu. Neztratili jsme totiž schopnost rozmnožování.
Přestože jsme se našeho práva na plození nevzdali ve prospěch královny, jsme jeden na druhém stejně závislí jako kterákoli včela nebo mravenec. Zatímco píšu tato slova, pracuji s textovým editorem, který jsem nenaprogramoval, na počítači, který bych nikdy nedokázal vyrobit a jenž nefunguje bez elektřiny, kterou bych nikdy neobjevil. Přitom se nemusím starat o své příští jídlo, neboť si ho mohu koupit v obchodě.Stručně řečeno, společnost je pro mě užitečná díky dělbě práce. Právě specializace pak zajištuje, že lidská společnostje víc než pouhý součet jejích částí.
Jestliže nějaký tvor staví zájem celku před své individuální zájmy, znamená to, že jeho život je nerozlučně spojen se zájmem skupiny: sdílí se skupinou její osud. Nejlepším prostředkem, jak se dočkat genetické věčnosti, je pro neplodnou mravenčí dělnici jakési zastupitelské rozmnožování prostřednictvím plodné královny. Je na tom stejně jako pasažér letadla, jehož život je nerozlučně spojen s přežitím pilota. Zastupitelské rozmnožování skrze příbuzného vysvětluje, proč se buňky, koráli a mravenci shlukují do týmů obětavých spolupracovníků. Jak jsme viděli, chce-li se embryo pojistit před sobectvím jednotlivých buněk, zabrání jim v reprodukci; má-li si mravenčí královna zajistit poslušnost svých dělnic, postará se o jejich sterilitu.
Zvířecí těla, klony korálnatců a mravenčí kolonie jsou vlastně velké rodiny. Altruismus v rámci rodin nás nijak nepřekvapuje, protože víme, že genetická příbuznost je dobrým důvodem ke spolupráci. Jenže lidé spolupracují i na jiné než rodinné úrovni. Komuny hutteritů nejsou organizovány podle rodin. Ani tlupy lovců a sběračů nejsou rodinami. Ani zemědělské vesnice. Ani armády, sportovní družstva nebo náboženské kongregace. Zkusme to říct ještě jinak: žádná ze známých lidských společností s jedinou neúspěšnou výjimkou v jednom západoafrickém království v devatenáctém století se nepokusila omezit plození na jediný pár nebo jediného polygamního muže. Ať jsou tudíž lidské společnosti jakékoliv, nejsou velkými rodinami. To značně ztěžuje pochopení naší lepší stránky. Ba co víc, lidské společnosti jsou velmi nápadné svým reprodukčním egalitářstvím. Zatímco mnoho jiných sociálně žijících savců - vlků, opic, lidoopů - omezuje právo na plození na menšinu samců a někdy dokonce i samic, u lidí se očekává, že se budou rozmnožovat všichni a všude. "Jakkoli se lidé specializují a dělí se o práci," napsal Richard Alexander, "téměř vždy trvají na tom, že se budou množit individuálně a že sami zvládnou všechny aktivity spojené s rozmnožováním." K nejharmoničtějším společnostem, dodává Alexander, pak patří ty, které se rozhodnou pro reprodukční rovnost: monogamní společnosti bývají například soudržnější a úspěšnější při výbojích než společnosti polygamní.
Lidé však nejen odmítaji delegovat své právo na rozmnožování na jiné lidi, ale navíc se jménem všeobecného dobra snaží potlačit protežování příbuzných. Protekce je pokládána za nehezkou věc. S výjimkou ryze soukromých rodinných záležitostí je příbuzenská protekce na úkor jiných členů společnosti vždy pokládána za známku společenského rozkladu. Počátkem 70. let zjistil Robert Layton při studiu francouzských vesničanů v pohoří Jura mnoho důkazů všeobecného odporu k protekci. V soukromých věcech lidé pochopitelně protežovali své příbuzenstvo, ale na úrovni celé vsi byla taková protekce všeobecně odsuzována. Stanovy obce i zemědělského družstva zakazovaly, aby se otec a syn nebo dva bratři snažili o souběžné zvolení do úřadu. Všeobecným zájmem údajně bylo, aby řízení společných zdrojů nepadlo do rukou rodinných frakcí. Frakce založené na protekci mají v lidské společnosti zlou pověst: jasným příkladem je mafie.
Tento odpor k protekci příbuzných zpochybňuje analogii mezi lidmi a sociálním hmyzem. Oddáváme se výhradně přímému rozmnožování a děláme všechno možné, abychom zabránili rozmnožování zastupitelskému. To však ještě nevyvrací analogii s chromozomy, které jsou co do reprodukce ještě rovnostářštější. Chromozomy možná nejsou altruistické - nevzdávájí se svého práva na replikaci - ale rozhodně nejsou sobecké. Jsou "skupinové" (angl. "groupish"): tím, že potlačují sobecké rebelie individuálních genů, udržují a chrání integritu celého genomu.
V jedné věci jsme dokonalejší než mravenci - v dělbě práce. V jejich hnízdech najdeme dělnice a vojáky, zaměstnance hnízda a účastníky loveckých výprav, specialisty na stavitelství a hygienu. Jejich dělba práce však pořádně pokulhává za našimi měřítky. V mraveništích bývají maximálně čtyři fyzicky odlišné kasty, které musí zastat čtyřicet i více různých činností. Jistě, mravenčí dělnice přecházejí s věkem na jiné úkoly, což rozšiřuje možnosti dělby práce, a u některých druhů, například u loupeživých mravenců, mohou jedinci pracovat v týmech, což značně zvětšuje jejich schopnosti.
U včel žádná permanentní dělba práce neexistuje, snad s výjimkou královny a dělnic. Shakespearovo líčení včelích konšelů, zedníků, portýrů a obchodníků z Jindřicha V. je pouhou fantazií. Všechny včelí dělnice jsou stejné a každá z nich je holkou pro všechno. Společenství však včelám umožňuje efektivní tok informací, díky němuž může celá kolonie nasměrovat své úsilí vždy tam, kde je ho nejvíc potřeba. K tomu nepotřebujete dělbu práce.
Naproti tomu v lidské společnosti je dělba práce to nejzásadnější, co společnost svým členům dává. Protože každý z nás je specialistou svého druhu - obvykle již od věku, kdy je člověk dosud mentálně tvárný a současně své řemeslo již může zvládnout - je suma našeho úsilí větší, než kdyby každý z nás musel zvládnout devatero řemesel. Odmítáme pouze jeden typ specializace, a to ten, který je základem mravenčích společenství: dělbu reproduktivní "práce" na plodné jedince a jejich pomocníky. V žádné z lidských společností nejsou lidé rádi, musejí-li se vzdát reprodukce ve prospěch svého příbuzenstva. Starých panen a mnichů není nikde mnoho.
Synergická činnost různých specialistů je základem lidských společností a odlišuje nás od jiných společenských tvorů. Srovnatelnou specializaci nejrůznějších funkcí najdeme jen mezi buňkami, jež vytvářejí těla organismů. Červená krvinka je stejně důležitá jako jaterní buňka. Jejich součinností lze dosáhnout výsledků, na jaké by se jediná buňka nezmohla. Každý orgán, každý sval, každý zub, každý nerv a každá kost plní v rámci celku svůj závažný úkol. Žádná z našich buněk se nesnaží dělat všechno současně; díky tomu toho dokážeme víc než obyčejná hlenka. Ba co víc, dělba práce byla klíčovým krokem již při samotném vzniku života. Nejenže si jednotlivé geny rozdělily různé funkce při výstavbě buňky, ale i geny jako celek se specializovaly na skladování informací. Tím si rozdělily práci s bílkovinami, specializovanými na stavební a výrobní úkoly. O tomto rozdělení úkolů nás informuje existence kyseliny ribonukleové (RNA), primitivnějšího a vzácnějšího genetického materiálu, která je na rozdíl od DNA jakousi děvečkou pro všechno: umí skladovat informace, ale dokáže pracovat i jako chemický katalyzátor. Přitom první úkol nezvládá tak dobře jako DNA, ve druhém zaostává za bílkovinami.
Adam Smith si jako první uvědomil, že právě díky dělbě práce je lidská společnost víc než suma jednotlivých svých částí. V úvodní kapitole knihy Rozprava o příčinách bohatství národů (Pojednání o podstatě a původu bohatství národů) zvolil k ilustraci své teorie příklad výrobce špendlíků. Člověk nevyučený ve výrobě špendlíků by možná dokázal vyrobit špendlík denně, a kdyby dlouho cvičil, zvládl by nějakých dvacet špendlíků za den. Pokud si však špendlíkáři rozdělí práci s těmi, kdo se zabývají jinými řemesly, a pokud si výrobci špendlíků rozdělí jednotlivé dílčí úkoly, může se ohromně zvýšit počet špendlíků vyrobených jedním člověkem. Deset lidí v manufaktuře na špendlíky vyrobí 48 000 špendlíků za den. Kdybyste si koupili dvacet špendlíků z takové továrny, zaplatili byste 1/240 denní práce jednoho muže. Kdybyste si stejné množství chtěli vyrobit sami, museli byste pracovat celý den.
Z tohoto rozdílu plynou podle Smitha hlavní důsledky dělby práce. Jestliže se někdo specializuje na výrobu špendlíků, získá cvik a pracuje stále zručněji. Současně ušetří čas, o který by se připravil přecházením od úkolu k úkolu, a vyplatí se mu vynalézt nebo nakoupit a používat specializované stroje, které mu jeho činnost usnadní. Smith své dílo sepisoval na samotném úsvitu průmyslové revoluce. Na několika stránkách v něm prorocky popsal mechanismus, díky němuž se v nastávajících staletích ohromujícím způsobem znásobilo materiální bohatství jeho země i světa. (Současně rozpoznal odcizení zaviněné přílišnou specializací. "Muž, jehož celý život se omezí na několik prostých úkonů... zhloupne a otupí tak, jak jenom může lidská bytost zhloupnout," psal a předběhl tak Marxe i Charlieho Chaplina.) Moderní ekonomové se Smithem jednoznačně souhlasí v tom, že náš svět vděčí za ekonomický růst výhradně kumulativním důsledkům dělby práce, jejíž produkty jsou díky trhu distribuovány a obohacovány o nové technologie.
Biologové sice Smithovu teorii ničím neobohatili, pokoušeli se ji však testovat. Smith formuloval dvě základní pravidla dělby práce: za prvé se podle něj prohlubuje s velikostí trhu; za druhé - na trzích stejné velikosti je dělba práce dokonalejší tam, kde je dokonalejší doprava a komunikace. Pro obě pravidla lze najít příklady už u prostých společenství buněk, například na jednoduchých řasách válečích, jež tvoří sférické vrstvy kooperujících, přitom však víceméně soběstačných buněk. Čím jsou váleči větší, tím pravděpodobnější je u nich dělba práce, včetně specializace některých buněk na rozmnožování. Dělba práce se rovněž prohlubuje s růstem počtu mezibuněčných spojů. U válečů rodu Merillisphaera buňky postrádají vzájemné spoje, jimiž by si mohly vyměňovat chemické látky. Takové spoje existují u rodu Euvolvox. Nepřekvapuje nás, že váleči rodu Euvolvox mohou investovat více zdrojů do specializovaných reproduktivních buněk, jež díky tomu rychleji rostou.
John Bonner přešel ze studia dělby práce u hlenek na výzkum celých těl a společností. Fakta dokazují, že ohledně vztahu mezi uspořádáním společnosti a rozsahem dělby práce měl Adam Smith pravdu. Větší těla jsou složena z více typů buněk. Společnosti organizované do větších skupin mívají víc profesních kast počínaje pouhými dvěma u nyní vyhynulých Tasmánců, kteří žili v malých tlupách, až po Maory, kteří tvořili skupiny o 2000 lidech a rozeznávali na šedesát osobních funkcí.
Od dob Adama Smitha nenapsali biologové ani ekonomové o dělbě práce v podstatě nic dalšího, co by stálo za zmínku. V ekonomii si jistou pozornost zasloužil pouze rozpor mezi dělbou práce a neefektivními monopoly, které díky ní vznikají: jakmile každý dělá něco jiného, nikdo se nemusí přetrhnout kvůli strachu z konkurence.
Biologům se nedařilo vysvětlit, proč u některých druhů mravenců existuje několik dělnických kast, kdežto jiné druhy mají pouze jednu. "Je zvláštní," napsal Michael Ghiselin, "že biologové i ekonomové se dělbě práce příliš nevěnovali. Zdála se jim natolik jasná, že nepotřebovala hlubší vysvětlení, takže ji akceptovali jako holý fakt, aniž by se zamýšleli nad funkčními souvislostmi. V důsledku toho víme, že úkoly se někdy dělí a někdy kombinují; postrádáme však adekvátní vysvětlení proč."
Ghiselin přišel na jeden paradox. Mravenci, termiti a včely jsou tím specializovanější, čím víc se jejich způsob života vzdálil od nejprostšího "lovecko-sběračského" modelu. Podobně jako lidé, i oni si rozdělili úkoly, aby pěstovali zemědělské plodiny a chovali domácí zvířata - pěstují sice houby místo obilí a mšice místo krav, ale princip zůstává stejný. Současně však je sociální hmyz ve srovnání se samotářským hmyzem mnohem univerzálnější co do chuti k jídlu. Larva každého brouka nebo motýla se živí jediným druhem rostliny, každá samotářská vosička je perfektním strojem designovaným k zabíjení jediného typu kořisti. Naproti tomu mravenci většinou spořádají všechno, nač přijdou; včely navštěvují květy všech barev a tvarů, termiti požírají dřevo všeho druhu. Dokonce i jejich zemědělci jsou generalisté - mravenci atta pěstují své houby na listech mnoha druhů dřevin.
To ukazuje na velkou přednost dělby práce: specializace na úrovni jedinců umožňuje generalizaci na úrovni kolonie. To také vysvětluje paradoxní skutečnost, že mravenci jsou mnohem početnější než brouci, ale brouci se štěpí na mnohem víc druhů.
Vraťme se však k Adamu Smithovi a jeho výrobci špendlíků. Všimněme si, že jak špendlíkář, tak jeho zákazník díky specializaci vydělali: zákazník nakupuje levněji, špendlíkář vyrobí tolik špendlíků, že je může vyměnit za dostatek jiného zboží, které potřebuje. Z toho plyne možná nejméně doceňovaný objev v celých dějinách lidského myšlení. Smith upozornil na paradoxní skutečnost, že společenské dobro pramení z individuálních špatností. Základem spolupráce a pokroku, jež jsou lidským společnostem vlastní, není zájem každého z nás o dobro ostatních, ale úsilí o naplnění našich individuálních zájmů. Soukromé ambice vedou k vynalézavosti, vypočítavost omezuje agresivitu, marnivost může vyprovokovat velkorysé skutky. V nejznámější pasáži svého díla Smith napsal:
U zvířat téměř všech ras je každý jednotlivec, jakmile dosáhne dospělosti, zcela nezávislý na ostatních; tak v přírodním stavu ani není možné, aby si zvířata navzájem pomáhala. Zato člověk téměř neustále využíuá pomoc svých bratří a bylo by hloupé se domnívat, že mu pomáhají z pouhé lásky k bližnímu. Spíše mu pomohou, projeví-li se v jejich jednání sebeláska, a on je přesvědčí, že cokoli pro něj učiní, učiní i pro sebe... Neboť za večeři nevděčíme řezníkově, piuovarníkově a pekařově dobrotě, ale jejich sobeckým zájmům. Nedovoláuáme se jejich lásky k lidem, leč jejich sebelásky, a nikdy s nimi nehovoříme o našich potřebách, ale o uýhodách, jež jim z našich potřeb plynou. Nikdo, vyjma žebráka, by si nevolil plnou záuislost na dobročinnosti svých spoluobčanů.
Samuel Brittan upozornil, že řada čtenářů si Smitha chybně vykládá. Řezníka možná nemotivuje láska k bližnímu, což ale neznamená, že se musí chovat hrubě nebo že si přeje škodit svým spoluobčanům. Naplňování vlastních zájmů má ke zlovůli stejně daleko jako k altruismu.
[...]
[...]