Ten, kdo pochopí paviána, udělá pro metafyziku víc než Locke.
Charles Darwin, Deníky
Sex za maso u šimpanzů[...]
[...]
[...]
Kdyby se totiž muži nedělili o potravu, nemohli by lovit. Lov bez sdílení kořisti není možný, protože by lovcům neumožnil získat dostatek kalorií. V mnoha tropických lovecko-sběračských společnostech lze sběrem získat mnohem víc kalorií než lovem. Přitom význam, jaký zaujímají lov a maso v mužských srdcích, daleko převyšuje význam lovu jako zdroje potravy. Dokonce i společnosti, kde muži tráví mnoho času sběrem, pohlížejí na lov zvířat pro maso jako na mužův hlavní úkol. V jedné oblasti v Ugandě má vyhublé kuře stejnou cenu jako čtyřdenní úroda banánů.
Říká se, že novozélandský pták laločník huia zemřel, pokud jste mu zabili jeho druha či družku. Protože tento druh ptáka vyhynul roku 1907, už nikdy se nedovíme, zda se nejedná o pouhou pověst. Zato víme, že samci a samice laločníků huia se dělili o práci. Samci měli krátké a silné zobáky, jimiž při hledání hmyzu rozrušovali hnijící kmeny stromů; zobáky jejich družek byly štíhlejší a zahnuté, samice jimi pátraly v dutinách a štěrbinách. Samec rozrušil kus dřeva, samice z takto vzniklých otvorů svým zobákem dobývala hmyz jako pinzetou. Obě pohlaví unikátně spolupracovala, přičemž i jejich dělba práce závisela na manželství.
Není vyloučeno, že lidští samci a samice mají podobně jako laločníci huia odlišná těla, sloužící různým potřebám obou pohlaví. Lov a sběr na nás mohly zanechat své známky. Mužům je vrozeno, že lépe než ženy vrhají různé předměty. Jsou mnohem masožravější (žena se stane vegetariánkou se zhruba dvakrát větší pravděpodobností než muž; tento rozdíl se stále zvětšuje) a dávají přednost velkým jídlům před častými přesnídávkami. To mohou být rysy loveckého života. Muži jsou navíc pravidelně lepší ve čtení map, orientaci v bludištích nebo mentální rotaci objektů, mají-li za úkol zjistit, zda k sobě objekty patří. Přesně tyto vlastnosti potřebuje lovec, má-li vrháním různých předmětů zabíjet zvířata a poté najít cestu domů. V západních společnostech je lov skoro výhradně mužskou záležitostí. Ženy jsou povídavější, mají lepší pozorovací talent, jsou pečlivější a přičinlivější - to jsou přesně ty vlastnosti, které se uplatní při sběru drobné potravy.
Tato zjištění shodou okolností poskytují spoustu argumentů pro každého, kdo věří ve stereotypy v pohlavních rolích. Žádným z nich však nelze potvrdit názor, že ženino místo je u plotny. Vyplývá z nich totiž, že v době kamenné chodili do práce muži i ženy; muži lovili, ženy sbíraly jedlé hlízy. Žádná z těchto činností se ani vzdáleně nepodobala současnému stavu, kdy muži i ženy každé ráno spěchají do kanceláře a tam po celý den zvedají telefony. K tomu jsou obě pohlaví stejně nezpůsobilá.
Vyprávění o dělbě práce mezi pohlavími, byt je nanejvýš zajímavé, není nejzávažnějším důsledkem sdílení jídla. Dá-li ostatně muž své manželce kus králíka a dostane od ní hrst borůvek, neděje se nic překvapivého. Stejně jako řada jiných druhů i lidé kooperují na rodinném základě, což přímo vyplývá z genetické protekce. Partneři mají společný genetický zájem představovaný jejich dětmi. Proto mají, stejně jako mravenci a včely, spoustu důvodů ke kooperaci. Dělba práce při shánění potravy je pouze jedním ze způsobů, jak tuto kooperaci realizovat.
Jenže lidé se o jídlo nedělí pouze s partnery a dětmi. Zvou na večeři i přátele, s nimiž nejsou spřízněni. Obědvají s obchodními partnery, nebo dokonce se svými soky. Možná své pokrmy nesdílejí univerzálně, rozhodně je ale sdílejí velkoryseji než sexuální něžnosti. Nemohlo snad sdílení pokrmů, jistě dost významné pro vznik párové vazby mezi mužem a ženou, sehrát svou roli i při vývoji společnosti jako celku? Chová se ctnostně ten, kdo se s ostatními podělí o bonboniéru?
Sdílení potravy se neomezuje pouze na lidi. Smečka lvů nebo vlků požírá svou kořist společně, byť ne zrovna v ideální harmonii. I v takových případech však platí přísná hierarchická pravidla. Vlci s vyšším postavením nesnesou, aby jim níže postavení kolegové rvali maso od huby; pustí je jen k těm částem kořisti, které sami nestačili zkonzumovat. V tomto ohledu je lidská pohostinnost poněkud zvláštní: my jiným lidem rozdáváme vybrané lahůdky, často se dokonce dělíme rovným dílem. Představa hierarchie u jídelního stolu nám připadá dokonale absurdní. Jistě, středověký pán asi dostal na talíř lepší kousky než jeho vazalové na vzdáleném konci stolu. Přesto je až zarážející, jak egalitářské jsou lidské hostiny. Zvláštností jídla je, že se o ně dělíme spravedlivě.
Vznik párové vazby mezi mužem a ženou je navíc relativně novým jevem v dlouhé historii lidské evoluce. Jedná se o zvláštnost, kterou sdílíme jen s hrstkou našich příbuzných. Pevné vztahy mezi samci jsou evolučně mnohem starší, neboť jsou charakteristickou vlastností lidoopů, především pak šimpanzů a lidí. S těmi nás spojuje i to, že samci žijí ve skupinách svých příbuzných, zatímco samice opouštějí skupinu, v níž se narodily. V tomto ohledu se zásadně lišíme od primitivnějších opic, které si to zařídily jinak: samice žijí ve skupinách svých příbuzných, kdežto samci své rodné skupiny opouštějí. Proto můžeme předpokládat, že mužská obliba společného stolování může být starší než zvyk dělit se o potravu s manželkami: může být pozůstatkem mnohem starší tradice, kdy se muži dělili o jídlo se svými mužskými příbuznými.
Rovnostářský vztah k jídlu nás nesporně spojuje se šimpanzími samci. Šimpanzi během společných hostin zapomínají na skupinovou hierarchii. Mladí a podřízení jedinci škemrají o jídlo u silnějších a většinou od nich něco dostanou. Pravda, alfa-samec si někdy může přivlastnit čerstvě zabitou mrtvolku opice, to však zdaleka není běžné. V tlupách primitivnějších opic výše postavení jedinci nikdy nedovolí svým podřízeným, aby se dotkli jejich žrádla; jediná výjimka nastane, jsou-li s nimi podřízené opice blízce spřízněny. Dominantní šimpanzi to naopak často dovolí a podřízení šimpanzi od nich jídlo přímo vyžadují - něco takového by si jiné opice nedovolily, jedině snad vůči svým matkám. Šimpanzi znají celou řadu gest, která se potravy bezprostředně týkají. Najde-li šimpanz bohatý zdroj ovoce, začne hulákat, jako by své druhy zval k hostině, a nato je výmluvnými žebravými gesty vybízí, aby si dali do nosu spolu s ním. To ani zdaleka neznamená, že se šimpanzi o svou potravu dělí za všech situací. Někdy však dovedou být pohostinní.
Frans de Waal se tuto skutečnost rozhodl prozkoumat v Yerkesově centru pro výzkum primátů v Atlantě. Strčil šimpanzům do výběhů otepi bohatě olistěných ambroňových, tulipánovníkových, bukových a ostružiníkových větví, každou otep pevně svázal větvemi zimolezu a postaral se, aby se část otepí dostala do rukou podřízených jedinců. Pak pozorně sledoval, co se s nabídnutou potravou stane. Listím šimpanze krmil proto, že věděl, že energeticky bohatá potrava, například banány, občas vyvolává projevy vnitroskupinové agresivity. Zato čerstvé listí, i když šimpanzům chutná, není tak vyhledávanou pochoutkou a opičáci se o ně ochotněji dělí. Každý, kdo dostal otep, mohl ostatním buď nabídnout několik větví, nebo jim mohl dovolit, aby si sami vzali.
První reakcí na nabídnutou potravu byl záchvat optimistické radosti, kterou volně žijící šimpanzi projevují vždy, když narazí na bohatý zdroj jídla. Opičáci se líbali, objímali a pokřikovali po sobě. (Bonobové, blízce příbuzný druh obývající střední Afriku, zajdou při nálezu hojné potravy obvykle o krok dál: oslaví nález vzájemnou kopulací.) Následovalo zintenzivnění projevů, kterým zoologové říkají "dominantní chování" (angl. "status confirmation display"). Jinými slovy, těsně předtím, než se na chvíli zapomnělo na vzájemné postavení jednotlivých členů skupiny, si ho šimpanzi naposled připomněli. Během oslavy rovněž vzrostla drobná agresivita a všeobecné hašteření.
Následovala víceméně rovnostářská hostina. Dominantní jedinci spíše rozdávali, než brali. Postavení bylo méně důležité než reciprocita. Pokud šimpanz A nabídl sousto šimpanzovi B, pak mu nejspíš B oplatil jiným soustem. Projevilo se i jisté splácení dřívějších služeb: B dostal sousto od A s větší pravděpodobností, pokud mu nedávno pomohl s péčí o srst, což ale neplatilo, jestliže mu A péči o srst již oplatil. Konečně pokud byl některý z opičáků lakomý, ostatní se na něj vrhli a rychle mu to rozmluvili.
De Waal z toho vyvozuje, že šimpanzům "je vlastní představa směny". S ostatními se dělí ne proto, že by jim nedokázali zabránit vzít si vlastní podíl - pak by se dominantní jedinci nedělili s podřízenými - ale aby jim oplatili poškrábání na zádech, zajistili si podobné služby do budoucna a obhájili svou pověst dobromyslných a štědrých opičáků. Jsou jako dobří znalci teorie her. "Sdílení mezi šimpanzi," psal de Waal, "je založeno na rozvětvené spleti vzájemných vztahů, sociálního nátlaku, odkládaných splátek a vzájemných závazků."
Šimpanzi však téměř nikdy nenabízejí jídlo bez vyzvání. Podmínkou štědrosti je žádost jiného šimpanze. De Waal proto věří, že jsme od opičí štědrosti ušli o krok dál; díky tomu sklízíme bohatší žeň než šimpanzi, kteří "nepřekročili evoluční Rubikon" lidského recipročního altruismu.
[...]