Početný kmen, jehož členům by nechyběl duch patriotismu, věrnosti, poslušnosti, odvahy a přátelství, jehož členové by si navzájem ochotně pomáhali a obětovali by se ve prospěch společné věci, by vítězil nad většinou ostatních kmenů. Takto by se prosadil přírodní výběr.
Charles Darwin, Původ člověka, 1871
Sobecké stádo[...]
Abychom si dokázali, že skupinová selekce jen zřídka převáží nad individuální selekcí, uvědomme si, že poměr pohlaví v okamžiku početí je prakticky u všech zvířat 1:1. Proč? Představte si druh králíka, u kterého by na jednoho samce připadalo deset samic. Protože králíci jsou polygamní a samice nepotřebuje, aby jí samec pomáhal s výživou mláďat, musel by se takový druh rozmnožovat téměř dvakrát rychleji než obyčejní králíci. Obyčejné králíky by téměř zaručeně čekalo vymření. Nevyrovnaný poměr pohlaví by byl pro tento druh jasnou výhodou.
Nyní se ale na věc podívejme ze sobeckého hlediska některé ze zúčastněných samic. Předpokládejme, že by dokázala ovlivnit poměr pohlaví svých mlád'at. Kdyby rodila jen syny, každý její syn by měl deset partnerek a ona by měla desetkrát víc vnoučat než její sokyně. Založila by linii, která by rodila pouze syny. Samci by tak byli stále hojnější, až by se počty jednotlivých pohlaví v rámci našeho druhu vrátily k vyrovnanému poměru. To je důvodem, proč se až na pár výjimek potvrzujících pravidlo pohybují poměry pohlaví u většiny druhů okolo stavu 1:1. Jakákoli odchylka přináší okamžitou výhodu tomu, kdo pomůže vrátit poměr pohlaví zpátky k vyrovnanému stavu.
Velmi podobnou logiku lze aplikovat i na lidské chování. Předpokládejme, že někde v jihoamerickém pralese žije sto indiánských rodin, které se živí jen jedním typem potravy - dření z palmových kmenů. To není nepředstavitelné, protože palmový škrob je pro mnoho kultur základní potravinou. Dále předpokládejme, že palmy rostou pomalu a všechny rodiny dodržují zákon, který při sběru palmové moučky povoluje kácet pouze dospělé stromy. Aby se zabránilo hladomoru, vychovává každá rodina pouze dvě děti a zabíjí všechny nadbytečné novorozence. Díky tomu jsou všichni dobře živeni a v pralese je dostatek palem. V našem mírně totalitním ráji jsou všichni spokojeni. Musí, pravda, poněkud krotit své individuální ambice, ale o prosperitu druhu je dobře postaráno.
Nyní si představte, že po mnoha letech některá rodina z jakýchkoli důvodů přestane dodržovat pravidla a pořídí si deset dětí; krmí je moučkou z nedorostlých palem. Některé rodiny se po nich začnou opičit a zakrátko je celý kmen v průšvihu. Jenže indiáni, kteří dodržovali zákony, na tom jsou stejně špatně jako jejich narušitelé. Ba co víc, protože narušitelů zákona je mnoho, přežijí někteří z nich nastávající hladomor s větší pravděpodobností než zákonů dbalí domorodci. Utrpení čeká na všechny a nevinní vlastně trpí neúměrně víc než provinilci. Druh strádá, ale jedinec získal. Potenciální provinilec může souhlasit, že pokud odolá pokušení, bude se mu z dlouhodobého hlediska dařit lépe, případně ho ke kázni může motivovat solidarita s ostatními. Jenže kdo mu zaručí, že ostatní se zachovají stejně zodpovědně? Řečeno terminologií vězeňského dilematu, může svým bližním věřit, že ho nezradí? Nebo ještě jinak: může jim věřit, že mu budou věřit, že je nezradí? Protože pokud se jediný člen společnosti dopustí zrady, nebo pokud uvěří, že se zrady dopustí někdo jiný, případně dospěje k přesvědčení, že někdo jiný si o něm myslí, že by se mohl dopustit zrady, pak se solidarita skupiny rozpadá a nastává čas myslet jen na vlastní zájem.
Připomeňme si neradostné poučení, které jsme získali při studiu chování chromozomů, matky a plodu nebo mravenčí kolonie. Ani z tak úzce provázaných systémů nevymizela konstantní hrozba sobecky motivovaných vzpour, na jejichž potlačování se musejí podílet složité mechanismy jako losování mezi chromozomy, oddělení zárodečné linie a sterilizace mravenčích dělnic. Jistě si dovedete představit, o kolik složitěji by se takové vzpoury potlačovaly ve společnostech, jejichž členové nejsou navzájem spřízněni, mohou volně migrovat mezi skupinami a dokážou se samostatně rozmnožovat.
Úvahy tohoto typu poukázaly na osudové nedostatky veškeré skupinově-selekcionistické argumentace. Skupinový výběr by mohl neutralizovat vliv individuálního výběru pouze za předpokladu, že generační časy skupin by byly srovnatelné s generačními časy jedinců, ve skupinách by převažovala příbuzenská plemenitba, jedinci by mezi skupinami téměř nemigrovali a celá skupina by mohla zaniknout se stejnou pravděpodobností jako kterýkoli její člen. V opačném případě sobectví jako chřipková epidemie zachvátí každou skupinu nebo druh, který by se pokusil omezovat jednotlivce ve prospěch vyšších zájmů celku. Individuální ambice se prosadí navzdory kolektivním omezením. A dodnes neznáme jediný přesvědčivý příklad zvířete nebo rostliny, který by dokazoval existenci skupinového výběru jinde než u geneticky identických klonů nebo blízkých příbuzných - výjimkou je dočasná a pomíjivá spolupráce nepříbuzných královen zrnožravých mravenců. Když včela nasazuje život při obraně úlu, nedělá to proto, aby přežil úl, ale aby přežily její geny, které sdílí spolu s tisícovkami svých sester v úle. Její odvahu řídí sobecké geny.
[...]
Boyd s Richersonem se proto rozhodli zapomenout na reciprocitu a hledali jiná vysvětlení spolupráce mezi lidmi. Začali předpokladem, že v lidských dějinách mohly být kooperující skupiny o tolik úspěšnější než skupiny sobců, že by se sobci často a velmi účinně zatočily. V důsledku toho mohlo být členství v kooperující skupině z hlediska jedince výhodnější a důležitější než jeho vlastní sobecké zájmy. Takový systém by fungoval, dokud by se zachovaly rozdíly mezi skupinami. Naopak by nutně zkolaboval, jestliže by sobecké myšlenky nějakým způsobem, například prostřednictvím vzájemných sňatků, infiltrovaly do kooperující skupiny. Tyto závěry by platily i tehdy, kdyby se chování jednotlivců neřídilo instinkty, ale šířilo by se kulturním přenosem.
Boyda s Richersonem však jejich matematické modely upozornily na jeden typ kulturního přenosu, který šíření spolupráce mezi jedinci značně urychluje. Je jím konformismus. Pokud by se děti neučily od svých rodičů nebo pokusem a omylem, ale kopírovaly by to chování dospělých, jež by okolo sebe viděly nejčastěji, a pokud by dospělí jednoduše napodobovali nejrozšířenější chování ostatních dospělých (jinými slovy, chovali by se jako kulturní ovce), mohla by se spolupráce prosadit i ve velmi početných skupinách. Vedlo by to k situaci, kdy rozdíl mezi kooperativní a sobeckou skupinou přetrvává dostatečně dlouho na to, aby skupina sobců podlehla v soutěži s kooperátory. Selekce mezi skupinami by začala být stejně podstatná jako selekce mezi jedinci.
[...]
Boyd s Richersonem si pak položili otázku, proč by se měl konformismus vůbec vyvinout. Jaké výhody plynou člověku z konformního chování? Domnívají se, že u druhu, který se živí tolika různými způsoby, se jednotlivcům vyplatí dodržovat zásadu: "Když žiješ mezi Římany, chovej se jako Říman."
Pokud nechápete, zamyslete se nad kosatkami. Většina zvířat se po celém území svého areálu živí stejnou potravou. Například lišky se v Kansasu i v britském Leicestershiru pídí po mršinách, červech, myších, ptáčatech a hmyzu. Zato s kosatkami to je jiné. Každá lokální populace dokonale ovládá speciální strategii, pomocí níž loví určitý druh kořisti. Kosatky z norských fjordů se zaměřují na společné zátahy na sledí hejna, při nichž uplatňují řadu nápaditých triků. Kosatky od břehů Britské Kolumbie ovládají zcela jiné triky, díky nimž je nikdo nepřekoná v lovu lososů. Poblíž subantarktických ostrovů se kosatky zaměřují na tučňáky; využívají moment překvapení a bez problému přepadají svou kořist v hustých porostech chaluh. U patagonského pobřeží provozují zvlášt kuriózní umění, kterému se mladé kosatky musí dlouho učit: vrhají se proti pobřežním plážím, odkud unášejí lachtany. Důležité je, že každá populace umí něco jiného - kosatka z Norska by v patagonských vodách zemřela hlady, pokud by se nepřiučila místním zvykům.
I člověk byl pravděpodobně zvířetem, jež v různých oblastech přežívalo díky různým návykům, a to přinejmenším od doby, kdy se jeho předkové geneticky oddělili od předka šimpanzů. I u šimpanzů jsou ostatně známy silné lokální tradice vztahující se k preferované potravě: šimpanzi žerou nejraději to, co snadno získají ve svém rodném kraji. V tomto ohledu se skoro podobají kosatkám. Jedna západoafrická tlupa rozbíjí za pomoci kamenů oříšky, jiní se zaměřují na termity, které chytají na "udici" z klacíku zaraženého do termitiště. Konformistický kulturní přenos zajištuje, že se naučíte dělat to, co funguje u vás doma: zdědíte schopnost napodobovat své sousedy. Žena pračlověka druhu Homo erectus, která odešla z rodného Serengeti na západ a přidala se ke skupině obývající okraj horského pralesa, mohla jen získat, jestliže se naučila hledat lesní plody a zanechala vyhrabávání hlíz, jimiž se živila v rodné savaně.
[...]
[...]
[...]
Nastal čas, abychom zatloukli poslední hřebík do rakve, do níž jsme uložili teorii skupinového výběru v lidské evoluci. Tvrzení, podle něhož nás konformismus učí spolupracovat se zbytkem skupiny, a tudíž i sdílet její evoluční osud, nejde ke kořenům problému. Ve většině případů, které jsme uvedli, jednotlivci sice kooperovali, ale sledovali tím své individuální zájmy. Nešlo tedy o skupinový výběr: byl to individuální výběr probíhající v rámci skupin. Skupinový výběr by vyžadoval, aby jedinci spolupracovali v zájmu celku a navzdory svým vlastním zájmům: například by museli omezit svou rozmnožovací aktivitu. U lidí jsme se však až dosud setkávali s takovou vazbou na skupinu, která individuálním cílům pomáhá. Zájem skupiny nikdy nemá přednost před zájmy jedince. Je-li naše mysl uzpůsobená tak, aby profitovala ze života ve skupině (příkladem je konformismus), neznamená to, že byla selektována skupinovým výběrem. Soudržnost skupiny může přispívat k individuální selekci, ale nepotvrzuje selekci skupinovou.
Celý problém se skupinovým výběrem způsobuje podle Johna Hartunga náš instinktivní návyk solidarizovat se s vlastní skupinou. Jsme tak společenští, až předstíráme - a snad tomu i věříme - že jsme skupinově selektovaní. Jinými slovy, lidé o sobě rádi tvrdí, že stavějí zájem skupiny před svůj vlastní zájem, aby tak zakryli skutečnost, že se na své bližní klidně vykašlou, jakmile z nich přestanou mít užitek. Kdyby to totiž otevřeně přiznali, ostatní by se od nich odvrátili, jako se odvrátili od každého hobbesovce, Hobbesem počínaje. Naše emotivní náchylnost ke skupinám, včetně tak krátkodechých skupin, jako jsou soupeřící družstva náhodně vybraná při hodině tělocviku, nedokazuje skupinový výběr, ale jeho opak. Dokazuje, že lidé velmi dobře vědí, kde mohou uspokojit své zájmy: ve skupině. Jsme extrémně společenští a skupinoví, nikoli však skupinově selektovaní. Pro skupinu se nemíníme obětovat, s chutí ji ale využijeme k osobním cílům.
[...]