Domorodí Australané z národa Jorontů obývají ústí řeky Coleman River na poloostrově York v severní Austrálii. Donedávna žili doslova na úrovni doby kamenné a nepoužívali žádné kovové předměty. Živili se jako lovci a sběrači: lovili zvěř a ryby, sbírali rostlinnou potravu z lesů. Nepěstovali žádné plodiny a chovali jediné domácí zvíře, psa. Nepodléhali žádné vládě a nezodpovídali se před ničím, co bychom mohli nazvat zákonem. Neznali tudíž žádný z oněch převratných vynálezů, které si obyčejně ztotožňujeme s "civilizací" - železo, stát, zemědělství, soudní systém, písmo, vědu.
Znali však jedno, co obvykle pokládáme za moderní vymoženost, jakou si obyčejně nedovedeme představit bez státu, soudního systému nebo písma: měli rozvinutý složitý obchodní systém.
Joronti používali sekyry z leštěných kamenů pečlivě zasazených do dřevěných topůrek. Velmi si jich vážili, nebot jim sloužily k řadě úkonů. [...]
Domovem Jorontů však bylo ploché náplavové pobřeží. Nejbližší lomy na kámen, z něhož se sekyry daly vyrábět, se nacházely čtyři sta mil na jih ve vnitrozemí. Mezi Joronty a lomy žilo mnoho dalších kmenů. Rozumí se, že Jorontové se mohli jednou za pár let vypravit k lomům a přinést si odtamtud dost kamene, to by však znamenalo ohromnou ztrátu času a velké riziko. Naštěstí to nebylo třeba. Od kmenů žijících blízko lomu se k nim dostalo dost kamenných seker, neboť mezi lomy a pobřežím žila spousta obchodních partnerů, kteří sekyry směňovali za jiné zboží, jež směřovalo od pobřeží k jihu. Jorontové dokonce nežili na samém konci obchodní cesty; jejich severní sousedé odebírali kamenné sekyry od nich. Mezitím putovaly opačným směrem, k jihu, hroty kopí z rejnočích trnů.
Obchodovalo se z ruky do ruky, přičemž každý muž znal svého obchodního partnera v sousedním kmeni. Systém nepoháněl nějaký promyšlený plán, podle něhož by Jorontové vyráběli hroty kopí a měnili je za sekyry, ale rozdíly v cenách. Joront získal od svého jižního souseda jednu kamennou sekyru za tucet hrotů kopí. Svému severnímu sousedovi ji mohl prodat za víc než tucet hrotů. Takto na obchodě vydělal a měl zájem prodávat sekyry na sever. Směrem na jih hodnota kopí rostla, zatímco hodnota seker klesala; o sto padesát mil dále ve vnitrozemí se jedno kopí měnilo za jednu sekeru. Poblíž lomu se za ně dalo utržit možná až dvanáct seker (přesně to nikdo neví). Většina lidí, kteří zprostředkovávali tento obchod, nevyráběla sekery ani kopí. Snadno pochopíme, že mohli utržit slušný zisk (tj. nechat si část seker a kopí pro sebe) jen za to, že dělali zprostředkovatele. Vynalezli vlastně obchodní zisk: nakupovali tam, kde bylo lacino, a prodávali tam, kde bylo draho.
Koncem minulého století, pomineme-li občasné krvavé srážky s bílými osadníky, žili Joronti stále bez kontaktu s moderním světem. Přesto již používali železné sekery, které se na sever dostaly z táborů, kde je rozdávali misionáři. Kovové sekery byly o mnoho lepší než kamenné, ale současně mnohem dražší. [...]
Obchodní systém Jorontů nebyl mezi jinými kulturami doby kamenné ničím zvláštním. My si však na něm můžeme ukázat dvě důležité skutečnosti. Především to, že obchod je důsledkem dělby práce. Lov rejnoků nepředstavoval pro Joronty žádný problém; lidé v okolí lomů bez problémů obstarávali kámen. Každý z kmenů dělal to, v čem vynikal, a vyměňoval si své produkty s jiným kmenem, takže oba kmeny vydělaly. Vydělali i prostředníci mezi nimi. Úplně stejně vydělají mravenčí královna i dělnice, jestliže se specializují na své úkoly, a vašemu tělu je rozhodně lépe, pokud se žaludek stará o svou práci a rozděluje její výsledky do všech částí těla. Již jsme hovořili o tom, že život není hra s nulovým součtem - jinými slovy, každé vítězství nemusí být vykoupeno něčí porážkou.
Druhé poučení z příkladu Jorontů ukazuje, že na obchodě není nic moderního. At si Karel Marx a Max Weber sebevíc protestují, prostá myšlenka na obchodní zisk je základem moderní i pravěké ekonomie a obejde se bez spiknutí kapitálu. Základem prosperity je dělba práce umožněná existencí obchodu, nic víc a nic míň. Lidé tuto myšlenku objevili a využívali tisíce let předtím, než Adam Smith a David Ricardo přišli na svět. Rousseau i Hobbes by jistě souhlasili, že Joronti žili v "přírodním stavu". Přesto jim sociální řád nemusel vnutit žádný despotický vladař, jak by si představoval Hobbes, ani nežili v asociálním ráji, o němž fantazíroval Rousseau. Pravý opak byl pravdou, neboť specializace, dělba práce a promyšlený systém výměnného obchodu patřily již k jejich lovecko-sběračskému světu. Není vyloučeno, že tomu tak bylo po statisíce let. Možná i miliony. Je možné, že už před 1,4 milionu let získával Homo erectus kámen na své nástroje ze specializovaných lomů.
Člověk jako sběrač a lovec, člověkjako savanový primát, člověkjako sociální tvor s monogamním manželstvím - a člověk jako obchodník. Směna zboží ke společnému prospěchu je součástí lidského života přinejmenším od doby, kdy se Homo sapiens stal samostatným druhem. Obchod není moderní vynález.
Přesto byste v antropologické literatuře marně pátrali po informaci, že vznik obchodu je prastarého data a že ho znají i preindustriální společnosti. Důvod je vcelku prostý a na příkladě Jorontů jej lze krásně ilustrovat. V okamžiku, kdy se na scéně objeví antropolog, bývají obchodní zvyklosti dávno narušeny kontaktem se západním zbožím. Jorontští muži vlastnili první železné sekyry dřív, než spatřili prvního bělocha. Proto vědci, kteří se zabývali životem našich předků v lovecko-sběračských dobách, význam obchodu opakovaně podceňovali.
[...]
[...]
[...]
Toto neuvěřitelné stěhování kovů přes Středozemní moře, známé jako bimetalické toky, dnes působí extrémně nesmyslně. Peníze jsou peníze a je lhostejné, z čeho se vyrábějí. Pokud jsem nelhal a obchodje prastarý lidský zvyk, který nám umožňuje vydělávat na dělbě práce mezi vzdálenými oblastmi, jaký smysl má převážení zlata a stříbra z kontinentu na kontinent? Ani jednoho se nenajíte. Kdyby nějakým nadpřirozeným řízením osudu všechno stříbro zmizelo a na světě by existoval jen jeden vzácný kov, ušetřila by se všechna energie a podnikavost vynaložená na bimetalické toky a obchodníci by se mohli soustředit na něco užitečnějšího, třeba na výměnu hedvábí za pšenici. Bimetalické toky byly středověkým ekvivalentem spekulací na měnovém trhu.
Uvědomme si, že mezi Joronty a obchodníkem s počítači na jedné straně a pány Sorosem a Coeurem na druhé straně je jeden zásadní rozdíl. Zatímco obchody Jorontů nebo dovoz japonského počítače, na kterém píšu tyto řádky, prospěly všem zúčastněným, o spekulacích na měnovém trhu to tvrdit nelze. Soros vydělal na přímém transferu peněz z rukou idiotské vlády, která se domnívala, že může udržet kurz své měny. Coeur vydělal na přímém transferu z rukou francouzského krále, kterému fakticky ukradl jeho stříbro. Díky dělbě práce není obchod hrou s nulovým součtem; kde není dělba práce, tam vždy někdo tratí.
Jeden významný současný ekonom tvrdí, že v celých společenských vědách je pouze jedna poučka, která je pravdivá a současně není triviální. Je to zákon komparativních výhod formulovaný Davidem Ricardem. Plynou z něj pouhou intuicí dost nepochopitelné závěry, protože ukazuje, že stát může získat komparativní výhodu z exportu výrobků, které vyrábí méně efektivně než jeho obchodní partner.
Představte si, že se někde obchoduje pouze se dvěma komoditami: s oštěpy a sekerami. Jeden kmen, nazvěme ho Japonsko, vyrábí dobré oštěpy a vynikající sekery; druhý kmen, budeme mu říkat Británie, vyrábí špatné oštěpy a ještě horší sekery. Na první pohled se může zdát, že první z kmenů udělá nejlépe, když si bude vyrábět vlastní oštěpy i sekery a na obchodování s Británií se vykašle.
Jenže pozor! Oštěp má cenu jistého počtu seker. Dejme tomu, že cena jednoho oštěpu odpovídá ceně sekery. Pokaždé když první kmen vyrobí oštěp, vyrábí něco, co by si mohl koupit od druhého kmene, kdyby místo oštěpu vyrobil sekeru. A protože sekeru první kmen vyrobí rychleji než oštěp, vyplatí se mu vyrobit jednu sekeru navíc a pak ji vyměnit za oštěp s druhým kmenem. Druhý kmen uvažuje obdobně. Pokaždé když vyrábí sekeru, mohl by za kratší dobu vyrobit oštěp, který by vyměnil za sekeru vyrobenou prvním kmenem. Pokud se tedy první kmen specializuje na sekery a druhý kmen na oštěpy, budou na tom oba lépe, než kdyby se snažily o soběstačnost. A to navzdory skutečnosti, že první vyrábí lepší oštěpy než druhý.
Tolik Ricardův objev. David Ricardo byl poměrně úspěšný muž. Narodil se roku 1772 v rodině holandského obchodního bankéře, ve věku čtrnácti let začal pracovat v otcově podniku, později se zamiloval do kvakerské dívky a zřekl se židovské víry, aby se s ní mohl oženit. Ve dvaadvaceti se obchodně osamostatnil a začal s 800 librami kapitálu spekulovat na burze. Během čtyř let z něj byl boháč a do dvaceti let se jeho majetek pohyboval podle různých odhadů mezi 500 000 a 1 600 000 liber. Klíčem k jeho úspěchu bylo zjištění, že ostatní investoři příliš zbrkle reagovali na různé zprávy: proto při dobrých zprávách nakupoval a při špatných zprávách prodával, přičemž profitoval z toho, že ostatní se chovali opačně. Roku 1815 udělal skvělý obchod se státními obligacemi, které nakoupil na základě svého přesvědčení, že Wellington zvítězí u Waterloo.
Když byl roku 1819 s pověstí radikála zvolen do parlamentu, velmi rychle získal reputaci nejlepšího národohospodáře v Dolní sněmovně. Bojoval za prosazení svobodného obchodu, tenkrát však ještě s malým úspěchem. Roku 1846, kdy parlament zrušil obilné zákony, se nedožil.
Ricardův zákon komparativních výhod je tak překvapivý, že ani dnes lidé nevěří politikům, kteří se jím snaží řídit. Přitom lze snadno dokázat, že zaručeně platí. Winston Churchill byl docela schopný zedník - lepší než mnozí profesionálové (což je pravda) - a přece si většinu zednických prací dával dělat na zakázku, protože byl ještě schopnější politik. Netřeba zdůrazňovat, co z toho plyne pro obchodní politiku. I kdyby Japonsko vyrábělo úplně všechno lépe než Británie, Japoncům se stále vyplatí kupovat některé zboží od Britů, protože je pro ně výhodnější zaměřit se na výrobky, které vyrábějí nejlépe, a těmi zaplavit zbytek světa.
Možná se zdá, že jsem se poněkud vzdálil od tématu. Jestliže je zákon komparativních výhod znám od roku 1817, proč o něm, ptáte se možná, píšu jako o kdovíjak čerstvém objevu? Opravdu ted' nemíním opakovat námitky proti protekcionismu a chválit zásady volného obchodu, což bývá nejčastějším pokračováním diskusí o Ricardovi. Spíše bych chtěl podtrhnout výhody, které ze specializace plynou jak skupině, tak i jednotlivci. Důvody pradávné existence obchodu, který po statisíce let provázel náš druh, totiž spočívají právě v zákoně komparativních výhod, který David Ricardo poprvé formuloval. Navzdory tomu většina antropologů ve svých úvahách vychází z předpokladu soběstačnosti lidských společností. Představují si lovecko-sběračskou tlupu přežívající kdesi v savaně a zcela soběstačnou ve všech životních potřebách. Uznávají sice dělbu práce mezi mužem a ženou, někdy i mezi dobrým lovcem a schopným hledačem medu, ale zapomínají na dělbu práce mezi jednotlivými tlupami. Obávám se, že našim předkům křivdí. Jak si můžeme být jistí, že savanu neobývala spousta různě specializovaných lidských tlup? Na březích jezer, třeba nedaleko dnešní Olduvaiské rokle, mohli žít rybáři obchodující s vnitrozemskými lovci velké zvěře, s nimiž měnili rákosové košíky za kostěné háčky. Lovci mohli naopak nakupovat kamenné nástroje od obyvatel horských lesů, a tak dál napříč celým kontinentem.
Závažné teoretické důvody nám dovolují předpokládat, že dělba práce mezi skupinami je efektivnější než dělba práce v rámci skupiny. Dělí-li se dva lidé, snižuje se riziko, kterému by každý z nich musel čelit v době nedostatku. Nedostatek zdrojů však jednu tlupu postihne mnohem pravděpodobněji než rozsáhlé území obývané celou řadou různě specializovaných tlup. Sucho může uškodit lovu, ale usnadní rybolov. Staré poučky o dělbě práce, jak je formuloval Adam Smith, platí nejen v rámci skupin, ale i mezi nimi.
Před 200 000 lety cestovaly kamenné nástroje na dlouhé vzdálenosti od míst svého původu. Před 60 000 lety, za tak zvané mladopaleolitické revoluce, kdy se z Afriky šíří lidé dnešního typu vybavení rychle se rozvíjející technologií a nahrazují primitivnější obyvatele Evropy a Asie, se celá řada předmětů objevuje několik dní pochodu od místa, kde byly vyrobeny. Z doby před 30 000 lety jsou z Evropy známy proděravělé mořské lastury užívané jako náhrdelníky, které se dostaly 400 mil do vnitrozemí, než je kdosi jako pohřební dary zakopal do hrobů. Možná není náhoda, že první důkazy specializace mezi různými osadami pocházejí zhruba z téže doby. Zatímco všichni neandrtálci žili zhruba stejně, osady jejich nástupců se vyznačovaly různorodostí používaných nástrojů i uměleckých stylů. Snad právě v těch dobách se člověk naučil využívat Ricardova zákona komparativních výhod.
I kdybych se teď mýlil a obchod vznikl mnohem později, až na samém úsvitu psaných dějin, byl by jeho vynález jedním z mála okamžiků v evoluci, kdy Homo sapiens získal vskutku unikátní konkurenční výhodu oproti ostatním druhům. Skutečně totiž neexistuje jiný druh zvířete, které by využívalo relativní výhody mezi různými populacemi. Viděli jsme, že v rámci skupin využívají dělby práce mravenci, rypoši lysí a laločníci huia. Mezi skupinami však zvířata spolupracovat neumějí.
David Ricardo tak vysvětlil trik, který naši předkové využívali odpradávna. Zákon komparativních výhod je jedním z ekologických es našeho druhu.