[...]
[...]
Pro Vězňovo dilema, které spolu hraje velké množství lidí, se vžil název "tragédie obecních statků". Představte si, jak pošetilý by byl člověk z cloviské kultury, který by se snažil chovat zodpovědně, zatímco by jeho bližní s úspěchem ničili loviště mamutů. Jak by si mohl být jist, že pokud by si řekl: "Nezabiji samici s mládětem, abych nesnížil početnost stád, jež nás živí", nezabil by onu samici jiný indián, který by na ni narazil? Jak hloupě by vypadal, kdyby se ke své hladové rodině vrátil s prázdnýma rukama, zatímco jiný lovec by svou ženu a dítě nakrmil masem ze zvířete, které on nechal běžet? Kooperativní chování (to jest skromnost) jedné strany je příležitostí pro stranu druhou. Racionální člověk by zabil poslední dva živé rnamuty na planetě, jen aby se nestali kořistí jiných racionálních jedinců - a taky to udělal.
Toto prosté dilema - zrcadlový obraz problému veřejných služeb, například otázky, kdo zaplatí za stavbu majáku (kapitola 6) - je staré jako lidstvo samo, ale matematicky ho jako první vyjádřil roku 1954 Scott Gordon, ekonom studující rybolov. Napsal tehdy:
To, co patří všem, nepatří nikomu. Nikdo nešetří bohatství, z něhož mohou čerpat všichni, neboť nikdo není tak pošetilý, aby čekal s jeho využitím, jen aby zjistil, že ho promrhal někdo jiný. Stéblo trávy, které za sebou nechal panský pasák krav, pro něj nemá žádnou cenu, neboť zítra ho může spást cizí zvíře; ropa zanechaná pod zemí nemá žádnou cenu pro těžaře, neboť zítra ji legálně vytěží jiný těžař; ryba plovoucí v moři je bezcenná pro rybáře, protože mu neposkytuje jistotu, že ji zítra najde na stejném místě jako dnes.
Řešení nacházel Gordon buď v privatizaci zdrojů, nebo v jejich zestátnění (či znárodnění) a regulaci jejich využívání. V případě rybářství si dokázal představit jen druhé řešení.
0 čtrnáct let později přišel na stejnou myšlenku vlivný biolog Garett Hardin, když se připravoval na přednášku o přelidnění. Nazval ji "tragédií obecních statků" (angl. "tragedy of commons") a tento pojem se ujal. Hardin se problém nesnažil řešit, šlo mu o argumenty pro omezení práva na plození potomstva. "Nátlak," napsal, "je dnes pro většinu liberálů ohavné slovo, ale nemusí tomu tak být navždy."
Aby svůj příklad ilustroval, zvolil si Hardin za příklad středověké anglické obecní pastviny (angl. "commons"), o nichž se obecně věřilo, že byly na rozdíl od ohrazené půdy devastovány nadměrným přepásáním.
Racionálně uvažující majitel stáda si snadno spočte, že neprohloupí, rozšíří-li své stádo o další zvíře. Totéž udělá i každý další majitel... Tato racionální rozhodnutí všech majitelů stád, kteří se dělí o obecní pastvinu, jsou základem tragédie. Všichni zúčastnění uhánějí vstříc své zkáze, přičemž každému jde o co největší osobní zisk ve společnosti, jež věří ve svobodné zacházení s obecním majetkem. Svobodné kořistění společného majetku přináší zkázu všem.
V obecném pohledu měl Hardin pravdu: to, co je zdarma pro každého, je nebezpečně zranitelné ze strany vyžírků. Na druhé straně se Hardin mýlil ohledně obecních pastvin, neboť ty ve středověku nebyly zdarma pro každého. Byly pečlivě regulovaným občinovým vlastnictvím stejně jako loviště humrů v dnešním Maine. Pravda, jejich užívání se řídilo relativně malým počtem psaných pravidel, jež určovala, kdo na nich může pást a kdo může kácet palivové dříví v přilehlých obecních lesích. Na nezasvěceného mohly působit dojmem, že jsou otevřeny všem bez rozdílu. Zkuste však vyhnat svou krávu na pozemek cizí obce a záhy zjistíte, kolika nepsanými pravidly se pastva řídí.
Využívání obecních pozemků podléhalo ve středověké Anglii složité pavučině žárlivě střežených majetkových práv, nad nimiž dohlížel zdánlivě benevolentní šlechtic nebo šlechtický správce, který půdu sice vlastnil, ale jen pod tou podmínkou, že neomezoval práva svých vesničanů. Existovala zvláštní práva pastorální, pachtovní, turbární, žírná, piscinární a horní. Jinými slovy, jednalo se o práva pást dobytek, sekat dříví, těžit rašelinu, pást vepře v dubových lesích, lovit ryby a těžit štěrk, písek a kámen. Všechna tato práva byla v soukromém vlastnictví jednotlivců. Později, když se hroutil starý manoriální systém, přešla tato práva do společného vlastnictví těch jednotlivců, kteří jimi disponovali již pod šlechtickou správou. Ještě později, během procesu takzvaného ohrazování, se na ně pozapomnělo, vyprchala nebo byla pošlapána bohatými podnikateli. Nikdy však jimi nedisponoval každý.
Na severoanglických vřesovištích Pennie moors se dodnes udrželo středověké pravidlo takzvaného "připouštění" (angl. "stinting"). Každá z ovcí na vřesovišti si může dělat, co chce, ale ovčák ke svému stádu nesmí přidat žádnou ovci navíc. Vlastní jistý počet "přípustků" čili "stintů", každý na jednu bahnici, přičemž všechny jeho ovce se musely narodit na daném vřesovišti a musí být "připatřeny" (angl. "hefted") k jeho stádu (připatřená ovce zná své místo a zůstává po celý rok na jednom místě; nepřipatřená ovce se toulá). Omezení celkového počtu stintů by mělo zajistit, že vřesoviště nebude přepásáno. Ve středověku byl stejný systém uplatňován na většině obecních pastvin. V současnosti, kdy bylo pastevní právo plně zkomercionalizováno a pastevní licence lze kupovat a prodávat za peníze, se anglické společné pastviny změnily v částečně privatizované komunální vlastnictví. Stejná situace se v Anglii vždy týkala i lesů: právo kácet dříví někdo vlastnil. Jak napsal Oliver Rackham, historik anglického lesnictví: "Středověcí rolníci nebyli hloupí; velice dobře chápali Hardinův problém, rozpoznali, jaká tragédie by je mohla postihnout, a jednali tak, aby ji odvrátili. Proto se dohodli na pravidlech, jež bránila kořistění společných zdrojů ze strany hrabivých jednotlivců. Soudní zápisy občinových pravidel jasně dokazují, že existovala legální omezení, jež se za změněných okolností aktualizovala."
Tvrzení, že každé společné vlastnictví je ohroženo tragédií obecních statků, tak ztrácí smysl. Společný či komunální majetek je něco zcela jiného než majetek, který je k dispozici všem zdarma a bez omezení. Představu o staré Anglii před érou ohrazování jako o rovnostářském ráji musíme odsunout do říše nostalgických mýtů. To si Hardin zjevně neuvědomil a jeho úvahy se opírají o teorie, nikoli o fakta.
Jakmile jsme tento rozpor odsunuli z cesty, pochopíme, že problémy obecních statků dokážou často slušně, elegantně, rozumně a s dlouhodobou udržitelností řešit místní lidé, kteří neznají pýchu a předsudky, jaké s sebou nese ekonomické vzdělání. A naopak nám začne být jasné, že právě elitně vzdělaní ekonomičtí "odborníci" často nechápou, pošlapávají a ničí křehké dohody, s jejichž pomocí se obecní statky daří obhospodařovat. Politoložka Elinor Ostromová po léta sbírala příklady citlivého obhospodařování obecních statků na lokální úrovni. Například v Japonsku a ve Švýcarsku našla lesy, jež byly po staletí ve společném vlastnictví, a přece byly citlivě obhospodařovány.
Poblíž tureckého města Alanya vždy prosperoval příbřežní rybolov. V 70. letech však rybáři padli do obvyklé pasti nadměrného lovu, sporů a vyčerpání zdrojů. Pak se však shodli na vynalézavém a promyšleném systému pravidel, kdy se každé pro rybolov vhodné místo přiděluje některému z licencovaných rybářů, přičemž právo kjednotlivým místům se mění v průběhu roku a pořadí se určuje losem. Dodržování pravidel si hlídají sami rybáři, ačkoli stát tento systém podpořil ve svých předpisech. Nynější výnosy rybolovu jsou dlouhodobě udržitelné.
Poblíž španělské Valencie se na 15 000 farmářů dělí o vodu z řeky Turia podle pravidel, která jsou stará nejméně 550 a možná ještě víc let. Každý farmář, když na něj přijde řada, odčerpá ze zavlažovacího kanálu tolik vody, kolik potřebuje, a pečlivě s ní hospodaří. Od podvádění jej odrazuje pozorný dohled jeho sousedů žijících po proudu a proti proudu kanálu. Pokud dojde ke sporu, odvolají se farmáři k soudu Tribunal de las Aguas, který se schází ve čtvrtek ráno před apoštolským portálem valencijské katedrály. Záznamy z jeho jednání, jež se dochovaly nepřetržitě od 15. století, dokazují, že ke sporům dochází zřídka. Valencijské uspořádání přenesli Španělé při zachování shodných pravidel i do Nového Mexika, kde dodnes prosperují samosprávné zavlažovací systémy.
Z Almory, hornatého okresu v severoindickém okrese Kumaon, který ve 20. letech tohoto století proslul díky výskytu několika lidožravých tygrů, pochází zajímavé potvrzení skutečnosti, že zestátnění nebo znárodnění obecních majetků tragédii obecních statků neřeší, ale naopak vytváří. Po roce 1850 si britská správa vyhradila absolutní právo na veškerou lesní půdu v oblasti, a tím ji de facto zestátnila. Vládě šlo o příjmy z lesů, které údajně mínila využít ve prospěch místního obyvatelstva. Nebyl to jen příklad Almory, jednalo se o standardní praxi indické koloniální správy. Vláda zakázala vstup do lesů, kácení stromů, pastu a vypalování. Vesničané odpověděli rostoucím vandalismem. Poprvé v historii se ke svým lesům chovali neodpovědně, protože jim přestaly patřit. Tragédie obecních statků na sebe nenechala dlouho čekat.
Roku 1921 dospěly problémy do takového bodu, že vláda musela zřídit Lesní rozhodčí výbor (Forest Grievance Comittee), který zákonem Van Panchayat Act část státních lesů znovu komunalizoval. Jestliže se na pověřeného člena výboru obrátili dva nebo více vesničanů, vyčlenila komise ze státních lesů takzvaný "pančáját" (obecní či družstevní les). Rada pančájátu se zavázala, že les uchrání před požáry, omezováním rozlohy, nadměrnou těžbou a přeměnou na ornou půdu a že každoročně na dvaceti procentech lesa zakáže lesní pastvu. V 90. letech byla publikována studie o šesti lesních pančájátech v oblasti Almory; tři z nich byly spravovány citlivě a tři kořistnicky. Správci tří citlivě obhospodařovaných lesů dokázali svá polesí střežit před narušiteli pravidel. Byli v tomto ohledu mnohem efektivnější než státní úřady, obecní lesy byly kvalitnější než lesy ve státním vlastnictví.
Jiný příklad téhož fenoménu pochází ze severní Keni. Lidé z kmene Turkana, kteří žijí na březích stejnojmenného jezera a v okolí řeky Turkwell, kdysi krmili své ovce větvemi akácií rostoucích podél břehů. Na první pohled to vypadalo jako neorganizované "všechno všem"; zdálo se, že všichni pastevci mají přístup ke všem stromům. Ve skutečnosti však nešlo o chaotické kořistění, ale o citlivě organizované soukromé, respektive komunální vlastnictví. Jestliže někdo dovolil svým zvířatům, aby ožírala některou skupinu stromů, aniž by mu to předtím povolila rada starších, riskoval, že při prvním provinění bude zmlácen klacky, při druhém pak zabit. Během jednoho ze suchých let se do věci vložila vláda a chtěla svými předpisy regulovat pastvu v břehových porostech. To změnilo situaci, neboť stromy začaly být, alespoň z hlediska pastevců, v podstatě volně k mání: namísto místním starším patřily vzdálené vládě. Nastalá tragédie nás nepřekvapí: v důsledku neregulované pastvy koz postupně zanikly celé příbřežní porosty. Předsudky vůči soukromému vlastnictví však zůstávají mezi profesionálními environmentalisty tak silně zakořeněny, že autor, jenž turkanský případ popsal, argumentoval ve prospěch zestátnění a proti privatizaci.
Hardinovi se podařilo rehabilitovat státní nátlak. Hobbesovci slavili vítězství. Připomeňme si, že Hobbes byl přesvědčen, že lidi lze ke kooperaci pouze přinutit, a to z vůle mocného a suverénního vládce.
"Všechny úmluvy," napsal, "jež se neopírají o meč, jsou pouhými slovy, jež člověku nezajistí bezpečí." V 70. letech se zdálo, že jediným řešením skutečných i imaginárních tragédií obecních statků je jejich vyvlastnění a zestátnění. Komunální nebo občinové vlastnictví, jež bylo podle Hardinovy logiky odsouzeno k úpadku, sloužilo po celém světě jako záminka k zintenzivnéní státních zásahů. Roku 1973 proléval jistý ekonom krokodýlí slzy: "Jedinou možností, jak se vyhnout tragédii obecních statků, je tragický nástup Leviatana.""
Tehdejší recepty vedly do skutečné katastrofy. Pod vládou Leviatana vznikají tragédie obecních statků i tam, kde dříve žádné nebyly. Příkladem budiž africká fauna. Vlády po celém světadíle během koloniální éry i po získání nezávislosti v 50. a 60. letech zestátňovaly velkou zvěř s tvrzením, že jen tak zabrání "pytlákům" ve vybíjení tohoto cenného přírodního zdroje. V důsledku toho se vládou vlastnění sloni a buvoli stali nepřáteli rolníků, kteří v nich již neviděli zdroj masa, peněz a dalších produktů, ale škůdce svých polí a konkurenty svého dobytka. "Africký rolník dnes nenávidí slony stejně vášnivě, jako je sentimentální běloch miluje," prohlásil David Western, náčelník keňské Wildlife Service. Vymírání afrických slonů, nosorožců a dalších zvířat je tragédií obecních statků, kterou zavinilo zestátnění. Důkazem toho je dramatický zvrat situace v zemích, kde se právo hospodařit s divokou zvěří vrátilo do rukou místních obyvatel. Například v Zimbabwe se ujal tzv. program Campfire (Táborový oheň), kdy si sportovní lovci od vesnických družstev vydražují licence k odstřelu určitého počtu zvířat. Od doby, kdy vláda Zimbabwe vrátila právo disponovat se zvěří majitelům půdy, se plocha vyhrazená divočině rozrostla ze 17 000 na 30 000 čtverečních kilometrů.
Ještě nápadnější škody napáchaly dobré úmysly ústředních vlád na asijských zavlažovacích systémech. V Nepálu závisí zavlažování na křehkých dohodách mezi majiteli pozemků v pramenných oblastech a majiteli půdy níže po proudu. Kdyby rolníci na horních tocích pěstovali žíznivé plodiny, například rýži, nebo kdyby pouze plýtvali, mohli by vyčerpat všechnu vodu, takže rolníci na spodních úsecích toků by se ocitli na suchu. To však rolníci z pramenných oblastí většinou nepřipustí. Vedou je k tomu ryze sobecké důvody: s údržbou zadržovacích hrází na horních tocích se pojí těžká dřina a lidé hospodařící níže po proudu jim nabízejí svou práci výměnou za část zadržené vody. Ale jakmile se do věci vložila vláda, která například v Kamale vybudovala velkou a bytelnou přehradu, narušily se křehké vztahy mezi jednotlivými rolníky. Ti z pramenných oblastí ztratili zájem vycházet se svými sousedy a omezili množství vody, kterou jim po proudu pouštějí. Projekt přehrady v Kamale ztroskotal na celé čáře. Naopak tam, kde vláda ze svých prostředků pomohla se stavbou bočních kanálů na dolním toku, například v Pithuwě, se hospodáři na zavlažovaných pozemcích spojili a vytvořili si efektivní systém samosprávných výborů, jež dbají na šetrné hospodaření s vodou. Rozloha zavlažované oblasti se tak vcelku bez problémů zdvojnásobila.
Obecně platí, že nepálské zavlažovací systémy spravované veřejným sektorem dávají asi o dvacet procent nižší výnosy ve srovnání se systémy spravovanými samotnými rolníky. Navíc jsou méně spravedlivé: k rolníkům, kteří hospodaří níže po proudu, se dostane podstatně méně vody. Kontrola zavlažovacích systémů ze strany vládních byrokratů byla oblíbenou zábavou již od dob faraonů. Pokračovala v koloniálních dobách a dosud je vášnivě prosazována agenturami, jež poskytují rozvojovou pomoc zemím třetího světa. Netřeba dodávat, že taková kontrola podceňuje schopnosti místních lidí starat se o vlastní záležitosti, přeceňuje schopnosti byrokratů a vede k tragédii obecních statků.
Jiný příklad pochází z indonéského Bali. Celá krajina tohoto hornatého ostrova je výtvorem člověka. Téměř každá dostupná píď země byla přeměněna v terasovitá pole, na nichž obyvatelé pěstují rýži. S trvalou udržitelností, oním ekologickým synonymem ctnosti, zde nebyly problémy. Místní lidé vždy pěstovali místní odrůdy a nepoužívali žádné pesticidy ani hnojiva (sinice v rýžových polích fixují dusík přímo ze vzduchu). Rýže se na Bali pěstuje od roku 1000 před Kristem a místní zavlažovací systémy jsou téměř stejně staré. Voda je z jezer a řek sváděna složitými systémy tunelů a kanálů do jednotlivých subaků čili zemědělských vesnic na horských svazích.
Zavlažování je úzce spjato s náboženstvím. Chrámy stojí na místech, kde se větví jednotlivé kanály, a celý kult se vždy točil okolo zajištění dostatku vody. Prostředkem k tomu byly dary chrámům situovaným proti proudu. Chrámy určovaly, který subak kdy dostane vodu, a tudíž kdy bude sít. Tradičně se hospodařilo tak, že celý subak současně zasel, sklidil a nechal své pozemky ležet ladem.
V 70. letech nastala "zelená revoluce", která na Bali dorazila v podobě Mezinárodního institutu pro výzkum rýže (International Rice Research Institute). Experti z Institutu radili vesničanům, aby pěstovali odolnější odrůdy a upustili od zvyku nechávat půdu po určitý čas roku ležet ladem. To jim mělo zajistit vyšší výnosy. Následovala katastrofa: nedostatek vody a propuknutí virových nákaz rýže, jež zdevastovaly místní zemědělství.
Co se vlastně stalo? Na pomoc přivolali vědce. Stephan Lansing předložil celý problém svému osobnímu božstvu (tj. počítači) a zjistil následující. V minulosti každý subak nechával všechna svá pole po část roku ladem, což likvidovalo škůdce - neměli po tu dobu kde žít. Zároveň každý subak sázel jindy, a to zaručovalo dost vody pro všechny. Když zelení revolucionáři porušili zvyk nechávat na velkých plochách půdu ladem a zároveň vyvolali zvýšení zájmu o vodu v mnoha oblastech současně, zničili cosi, co nebylo ani zdaleka zkostnatělou tradicí. Zničili vynalézavý a originální systém hospodaření.
Šlo o tak originální systém, že člověk, který jej vymyslel, musel být velmi moudrý a současně mocný. Kdo to byl? Ke slovu se opět dostal počítač. Vylezlo z něj, že nikdo. Dokonalý řád vyvstává z chaosu ne proto, že lidi někdo sekýruje, ale proto, že jednotlivci racionálně sledují své cíle. Na Bali není žádný nejvyšší chrám s vševědoucím veleknězem; vše řídí nejjednodušší a všem srozumitelné návyky. Stačí, aby se každý rolník řídil příkladem svého úspěšnějšího souseda. Výsledkem je synchronizace prací v rámci subaku a sezonní posun mezi subaky, to vše bez jediného zásahu ústřední moci. Vlády, at šlo o vlády socialistů, nebo rádžů, neudělaly pro hospodaření na Bali vůbec nic. Jen vybíraly daně.
Všude ve třetím světě se ukazuje, že příčinou potíží s životním prostředím je nedostatek jasně definovaných vlastnických práv. Proč lidé v deštných lesích kácejí stromy, jež by jim mohly poskytovat plody a léčiva? Protože jakmile les přemění na kulatinu, bude jim patřit tak, jak by živé stromy nikdy nepatřily. Proč Mexiko vyčerpává své zdroje ropy rychleji, méně efektivně a s menšími zisky než sousední Spojené státy? Protože v USA jsou lépe zajištěna vlastnická práva k ropným zdrojům. Peruánský ekonom Hernando de Soto je přesvědčen, že chudobu třetího světa mohou vyléčit pouze přehledná vlastnická práva, bez nichž lidé nemají šanci usilovat o vlastní prosperitu. Vláda a její byrokracie nejsou lékem na tragédie obecních statků; jsou jejich nejčastější příčinou.
Trvalá udržitelnost v hospodaření se zdroji je možná i bez Leviatana. Aby to dokázala, uspořádala Elinor Ostromová se svými kolegy zajímavý pokus. Rozdala osmi studentům po pětadvaceti žetonech, které si studenti mohli po dvou hodinách "investování" vyměnit za skutečné peníze. Studenti investovali na jednom ze dvou trhů simulovaných počítačem. První z trhů zajišfoval fixní výnos závislý pouze na počtu investovaných žetonů. Na druhém trhu byly výnosy variabilní a jejich výše závisela na celkovém počtu žetonů, který na tento trh vložilo všech osm studentů. Pokud sem bylo vloženo jen málo žetonů, vynášel trh hodně, mnohem víc než trh s fixními výnosy. Jakmile však investovaných žetonů přibývalo, výnosy se snižovaly a při vysokých investicích studenti dokonce přišli o své peníze.
Hra měla napodobit ekologický zdroj otevřený pro každého, například rybolovný revír nebo pastvinu. Takový zdroj slušně vynáší, dokážou-li se všichni uskrovnit, ale vůbec nejlepší zisk z něj dostanete, jestliže se uskrovní všichni kromě vás, a vy se zachováte jako sobecký vyžírka. Otázkou bylo, jak se studenti zachovají. V nejprostší verzi hry, tj. při anonymním a neregulovaném investování, byl společný zdroj doslova vyjeden. Studenti dosáhli na konci hry jen 21 % maximálního možného zisku. Ve druhém případě vědci studenty v polovině hry vybídli, aby si pohovořili o svých investičních strategiích. Studenti se pak vrátili k počítačům a dál anonymně investovali. Výsledný zisk vyskočil na 55 % dosažitelného maxima. Možnost opakované komunikace mezi studenty zvýšila výnosy až na 73 % maxima. "Obyčejné klábosení" mezi investory, kteří neměli možnost potrestat narušitele pravidel, dokázalo odvrátit ekonomickou katastrofu.
Když Ostromová se svými kolegy studentům naopak umožnila, aby vyžírky trestali pokutami, ale zakázala jim domluvit se na investiční strategii, nebyly investiční zisky nijak oslnivé: pouhých 37 %. Byl-li ten, kdo udělil pokutu, současně "zdaněn", dosáhly pouhých 9 %. Jakmile však studenti dostali šanci smluvit se jak na strategii, tak i na společném trestání vyžírků, začal systém fungovat téměř bez chyby: účastníci pokusu si vydělali 93 % maximální možné hotovosti. Studenti se v tomto případě dohodli, kolik žetonů každý z nich vloží na variabilní trh, a pouze čtyři procenta pokusných osob porušilo přijaté dohody.
Na základě svých pokusů dospěla Ostromová k závěru, že pouhá komunikace může zásadně zvýšit naši ochotu k obětem ve prospěch udržitelného využívání přírodních zdrojů. Ba co víc, komunikace je důležitější než trest. Úmluvy bez mečů fungují; meče bez úmluv nejsou k ničemu. S Hobbesem je konec, stejně jako s Hardinovým voláním po nátlaku.
To jenom dodává na záhadnosti závěrům, k nimž jsme dospěli v předchozí kapitole. Pokud se vlády lidem nepletou do života, dovedou lidé velmi úspěšně řešit problém kolektivního rozhodování ve vztahu k životnímu prostředí, ochotně se dohodnou a omezí se v zájmu celku. To platí jak pro dvouhodinový investiční experiment v Indianě, tak pro 3000 let trvající experiment na Bali. Jak je ale možné, že se v minulosti neuskrovnili ti naši předkové, kteří nezabránili vyhubení velkých zvířat v Severní a Jižní Americe a v Austrálii, na Nové Guineji, Madagaskaru, Novém Zélandě nebo na Havaji? Jak je možné, že v loveckých zvyklostech amazonských indiánů nelze ani při nejlepší vůli najít náznak ekologické morálky?
Nejjednodušší odpověď bude pravděpodobně i nejsprávnější. Zvířata se hýbou, zavlažovací systémy stojí na místě. Klíčem k řešení problémů se společnými statky je uplatnění vlastnických práv - pokud možno individuálních, v případě nutnosti komunálních. Přivlastnit si klokany nebo mastodonty bylo stejně obtížné jako je ulovit. I kdyby nějaký kmen zakázal cizincům lovit na svém území, musel by se vyrovnat se dvěma problémy: jak území ohlídat před pytláky z cizích kmenů a jak přesvědčit zvířata, aby nepřeběhla k sousedům. Stejně tak je možné, že lovecké kultury starého světa si vytvořily dokonale fungující regulační mechanismy, které se zhroutily, jakmile lidé v nově osídlených krajích narazili na zdánlivě nevyčerpatelná bohatství zvěře. Napadlo snad některého z dávných Maorů, aby okolo sebe shromáždil ostatní a řekl jim: "Hele, hoši, pokud toho nenecháme, vybijeme všechny ptáky moa a nebudeme mít co jíst; neměli bychom jich pár nechat na pokoji, aby se nám zase rozmnožili?" Možná ano, ale nikdo ho nebral vážně.
Myšlenku, že lidé dokážou ekologicky šetrně využívat jen ty zdroje, které si mohou přivlastnit, podporují některá pozorování z tropických lesů. Jejich obyvatelé si více váží zdrojů, které se nehýbou. Jared Diamond na Nové Guineji pozoroval, že domorodci šetří jen ty přírodní zdroje, které vlastní jeden člověk. Strom jistého vzácného druhu, který se zvlášt hodí ke stavbě kánoí, patří lovci, který jej nalezl; ostatní tuto zásadu respektují. Vlastník tudíž může počkat, dokud nebude potřebovat novou kánoi. Až pak strom porazí. Obdobně je soukromým vlastnictvím objevitele strom, na kterém se jistý druh rajky předvádí před samičkou. Pouze vlastník stromu má právo ptáka zastřelit a získat z něj jeho ozdobné peří.
Zásadu, že k pohyblivým nebo dočasným zdrojům se lidé chovají, jako by byly zdarma pro všechny, kdežto nepohyblivé zdroje se stávají soukromým vlastnictvím, ilustrují některá zvířata, která se zdržují na stálých místech: výjimky potvrzující pravidlo. Před příchodem bílého muže dokázali severoameričtí indiáni v mnoha částech kontinentu šetrně a udržitelně hospodařit s populacemi bobrů. Značky na stromech poblíž bobřích hrází jasně specifikovaly, kdo je oprávněn klást na ona místa své pasti.
[...]
[...]