Richard Dawkins: Řeka z ráje

Darwinistický pohled na život

Archa Bratislava 1996
z angl. originálu River out of Eden (1995)

Obsah
I Digitální řeka
II Pramatka Afrika a její potomci
III Konej dobro nepozorovaně
IV Boží funkce užitku
V Replikační bomba


"Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu." - Genesis 2:10

Úvod

[...] Nikdy nebylo vysvětleno tak mnoho faktů z tak mála předpokladů. Nejenže darwinistická teorie vládne mocnou vysvětlovací silou. Ekonomičnost, s jakou to dělá, má hutnou eleganci, poetickou krásu, která dokonce předčí ty nejoblíbenější mýty o vzniku světa. Jeden z důvodů, proč jsem napsal tuto knihu, bylo vyjádřit patřičné uznání inspirující kvalitě našeho moderního chápání darwinistického života. V mitochondriální Evě je více poezie než v její mytologické jmenovkyni.

[...] Moje "řeka" je řekou DNA, tekoucí a větvící se geologickými věky, a metafora o strmých březích omezujících genetické hry každého druhu se ukazuje jakožto překvapivě silný a užitečný nástroj výkladu.

[...]


I Digitální řeka

[...]

Všechny organismy, které kdy žily - každý živočich, rostlina, všechny baktérie, houby, každý pohybující se organismus i všichni čtenáři této knihy - se mohou ohlédnout za svými předky a vyslovit toto pyšné tvrzení: Ani jeden z našich předků nezemřel v dětství. Všichni dosáhli dospělosti a každý jednotlivec byl schopný najít přinejmenším jednoho heterosexuálního druha a úspěšně se s ním spářit.

Ani jeden z našich předků nebyl přemožen nepřítelem nebo virem, neudělal chybný krok na okraji útesu dřív, než dal světu alespoň jedno dítě. Množství současníků našich předků v těchto ohledech selhalo, ale ani jeden jediný z našich předků v těchto ohledech nezklamal. Tato tvrzení jsou nečekaně samozřejmá, avšak vyplývá z nich mnoho dalšícho: mnoho kuriózního a neočekávaného, mnoho objasňujícího a udivujícího. O tom všem vám bude vyprávět tato kniha.

Všechny organismy dědí geny po svých úspěšných předcích spíše než po jejich neúspěšných současnících, proto taky mají sklon vlastnit geny úspěšné. Získávají to, co jim umožňuje stát se opět předky, což znamená přežít a reprodukovat se. Proto organismy mají sklon dědit geny vhodné k vybudování dobře navrženého mechanismu - těla, které aktivně pracuje a usiluje o to stát se předkem. Proto ptáci tak dobře létají, ryby plavou, opice šplhají a viry se šíří. Proto milujeme život, sex a děti. Je to tak proto, že my všichni, bez výjimky, dědíme geny v rámci nepřerušené linie úspěšných předků. Svět se plní organismy s potřebnou výbavou pro to, aby se mohly stát předky. Takto, v krátkosti, vypadá darwinismus. Ale protože Darwin toho řekl mnohem více a protože my v současnosti známe ještě více, moje kniha na tomto místě neskončí.

Existuje velmi přirozený a velmi nepříjemný způsob, jak neporozumět předchozímu odstavci. Svádí nás myslet si, že když předkové byli během svého života úspěšní, pak geny, které předali svým dětem, byly právě proto lepší než geny, které získali od svých rodičů. Že se něco z jejich úspěchu podepsalo na jejich genech, proto jejich potomci tak dobře plavou, létají a namlouvají si sexuálního partnera. Špatně, naprosto špatně! Geny se nedají vylepšovat používáním a až na velmi ojedinělé omyly se nezměněné pouze předávají dále. Sám úspěch nevytváří vhodné geny, to výhodné geny jsou úspěšné, a nic, co se během života jedince přihodí, je neovlivní. [...] Každá generace je filtr, síto: dobré geny se prosívají dále, zatímco ty špatné mají sklon končit v tělech, která umírají mladá či nejsou schopná se reprodukovat. Špatné geny mohou pravděpodobně procházet sítem v jedné nebo dvou generacích proto, že mají to štěstí a sdílejí tělo s dobrými geny. Je ale potřeba více než štěstí k postupnému proplouvání tisíci sít, jedním po druhém. Po tisících následných generací můžeme geny, kterým se to podařilo, považovat za dobré a výhodné.

[...]

Řekou mé knihy je tedy tok DNA, který prostupuje časem, nikoli prostorem. Je to tok informací, ne řeka kostí a tkání: je to řeka nehmotných instrukcí pro stavbu kostí, ne řeka vlastních těl. [...]

[...]

Mluvil jsem o řece genů, ale stejně tak můžeme mluvit o skupině dobrých společníků procházejících historickými obdobími. Všechny geny jedné množící se populace jsou si v dlouhodobé perspektivě nazájem společníky. V krátkodobé perspektivě se vyskytují v tělech jednotlivců a jsou bližšími společníky genů stejného těla. Geny přežívají věky, jsou-li výhodné pro stavbu těl, která dobře žijí a reprodukují se při konkrétním způsobu života, jenž si konkrétní druh zvolí. Ale nejde jen o tyto souvislosti. Pro dobré přežívání musí gen umět spolupracovat s geny stejného druhu - s geny téže řeky. K dlouhodobému přežití musí být gen dobrým společníkem. [...]

Rysem definujícím druhy je, že všichni členové jakéhokoli druhu vlastní geny stejné řeky, která jimi protéká, a všechny geny daného druhu musí být připraveny stát se dobrými společníky jeden druhému. Vznik nového druhu je vázán na rozdělení existujícího druhu na dvě větve. Tok genů se větví v čase. Z pohledu genů vznik nových druhů znamená, že si geny "řeknou sbohem". Po krátkém období částečné separace se dvě nové řeky ubírají svými oddělenými koryty už navždy, či do té doby, než jedna nebo druhá vyschne. Voda každé řeky, bezpečně vymezená svými břehy, se znovu a znovu promíchává tzv. sexuální rekombinací. Ale voda nikdy neopustí své břehy, aby kontaminovala jinou řeku. Poté, co se tok rozdělil, dané dvě sady genů již nejsou společníky. Již se nesetkávají ve stejných tělech a nevyžaduje se od nich, aby spolu dobře vycházely. Už spolu nemají žádný styk - styk zde znamená sexuální styk jejich tělesných nositelů.

Proč by se měly dva druhy oddělit? Co způsobilo, že si jejich geny "řekly sbohem"? Co vyprovokovalo řeku k tomu, aby aby se rozdělila na dvě ramena, ta pak aby tekla odděleně a nikdy už se nepotkala? Podrobnosti jsou sporné, ale nikdo nepochybuje, že nejdůležitějším krokem se stala náhodná geografická separace. Tok genů teče časem, ale fyzické znovuspojení genů umožňují pouze těla a ta zaujímají určité místo v prostoru. Šedá severoamerická veverka by se mohla křížit se šedou anglickou veverkou, kdyby se někdy setkaly. Jejich setkání je však nepravděpodobné. Tok genů šedé veverky v Severní Americe je účinně oddělen třemi tisíci mil oceánu od toku genů šedé veverky v Anglii. Tyto dvě větve genů už fakticky nejsou společníky, i když jsou pravděpodobně stále schopny stát se dobrými společníky, kdyby se tato možnost naskytla. Už si řekly nashledanou, i když to ještě není nenávratné sbohem. Když bude jejich separace trvat ještě další tisíce let, je pravděpodobné, že se tyto dvě řeky od sebe tak vzdálí, že až se dva jedinci potkají, nebudou si již schopni vyměňovat geny. Oddělit se zde tedy neznamená v prostoru, ale v kompatibilitě.

Něco podobného se asi stalo šedým a červeným veverkám. Nemohou se křížit. [...] Před mnoha generacemi měly červené a šedé veverky stejné předky. Ale pak se územně izolovaly - pravděpodobně pohořím, vodou nebo Atlantským oceánem - a jejich genetické výbavy se již nadále vyvíjely odděleně. Geografická separace vytvořila nedostatek kompatibility. Dobří společníci se stali špatnými (nebo by se stali špatnými, kdyby se otestovala jejich schopnost páření). Špatní společníci se stali ještě horšími a dnes již společníky nejsou. Jejich rozdělení je konečné. [...]

[...]

[...] Řeka genů je digitální řekou a já musím nyní vysvětlit, co tento odborný termín znamená.

Inženýři striktně rozlišují digitální a analogové kódy. Fonografy a magnetofony - a donedávna i telefonní přístroje - užívaly analogové kódy. Přehrávače kompaktních disků, počítače a moderní telefonní systémy používají digitální kódy. [...]

[...]

Vrátíme-li se zpátky do světa techniky, chyby v jednotlivých analogových signálech neznamenají mnoho, dokud se tyto signály opakovaně nekopírují. Kazeta může tak neznatelně šustit, že to stěží rozeznáte - dokud nezesílíte zvuk a tím i šelest a neuslyšíte další, do té doby neslyšitelný hluk. Když ale budete několikrát přehrávat z kazety na kazetu a z té na další kazetu, jediné, co vám zbude po stovce "generací", bude příšerný šum. [...]

[...]

Po Watsonově a Crickově objevu jsme zjistili, že geny jsou v rámci své vnitřní struktury dlouhé řetězce čistě digitální informace. Navíc jsou digitální v plném smyslu slova jako počítače a kompaktní disky, a ne v redukovaném smyslu jako nervový systém. Genetický kód není binární kód počítačů ani osmiúrovňový kód některých telefonních systémů, ale čtyřúrovňový kód se čtyřmi symboly. Kódový systém genů je záhadně podobný počítačovému. Až na rozdíly v terminologii by mohly být stránky časopisu z oboru molekulární biologie zaměněny za stránky časopisu o počítačích. Mezi mnoha dalšími důsledky zasadila tato digitální revoluce ve své podstatě konečnou a smrtící ránu vitalismu - víře, že živé organismy jsou naprosto odlišné od neživých věcí. Do roku 1953 bylo stále možné věřit v něco základního a neodbytně záhadného, co existuje v živé protoplasmě, pak už to možné nebylo. Dokonce ani filosofové mající sklon k čistě mechanistickému pohledu na svět by se byli neodvážili doufat v toto naprosté naplnění svých nejdivočejších snů.

[...]

Náš genetický systém, který je společný všemu živému této planety, je ve svém jádru digitální. [...] Neexistuje žádná nadpřirozená řídící životní síla, žádný pulsující, nevykynutý, bující, protoplasmatický a záhadný rosol. Život jsou pouze tisíce a tisíce bajtů digitální informace.

Geny fungují jako čistá informace - informace, která může být zakódována, zaznamenána a dekódována bez jakékoli degradace nebo změny smyslu. Čistou informaci lze okopírovat, a pokud půjde o digitální informaci, věrnost reprodukce bude obrovská. Znaky DNA jsou kopírovány s mnohem větší přesností, než je moderní technologie schopna dosáhnout. [...] My, což na tomto místě znamená všechny žijící organismy, jsme stroje na přežívání, naprogramované k šíření digitální databáze, která sama je nám k tomu programem. V současnosti vypadá darwinismus jako přírodní výběr na úrovni čistého digitálního kódu.

Při zpětném pohledu tomu nemohlo být jinak. Analogový systém je nedostatečný. Už jsme viděli, co se může stát analogové informaci, když se přenáší přes generace jdoucí po sobě. Mám na mysli hru na "tichou poštu", zesilovací telefonní systémy, znovu a znovu kopírované kazety, fotokopie fotokopií - analogové systémy jsou tak citlivé na kumulativní degradaci, že kopírování nad limitovaný počet generací nelze provozovat. Na druhé straně geny se mohou kopírovat přes deset milionů generací a degradují se sotva znatelně. Darwinismus funguje pouze proto, že až na diskrétní mutace, které přírodní výběr buď vyřadí nebo zachová, je přenos genetické informace dokonalý. [...] Rok 1953, rok dvojšroubovice, je nejen rokem skoncování s mystickými a tmářskými názory na život, ale pro zastánce darwinismu je tento rok významný i tím, že se jejich předmět stal konečně digitálním.

[...]

Kdybyste postavili do řady za sebou všechny buňky jediného ledního medvěda [900 biliónů], tato okázalá řada by sahala na Měsíc a zpět. Tyto buňky tvoří několik stovek odlišných typů, které jsou v zásadě společné všem savcům: svalové buňky, nervové buňky, kostní buňky, kožní buňky a další. Buňky jednoho typu se soustřeďují a tvoří tkáně: svalovou, kostní tkáň atp. Všechny rozdílné typy buněk obsahují gentickou výbavu potřebnou k vytvoření jakéhokoli typu buňky. Zapojí se však pouze geny příslušející ke zmíněné tkáni. Proto buňky různých tkání mají odlišný tvar a velikost. Ještě zajímavější je, že zapnuté geny v buňkách příslušného typu způsobují vznik konkrétního tvaru příslušných tkání. Kosti nejsou beztvaré masy rigidní tvrdé tkáně. Kosti mají příslušné tvary - duté středy, klouby a jamky, trny a ostny. Buňky jsou naprogramovány svými zapnutými geny tak, aby se chovaly, jako kdyby věděly, kde se nacházejí ve vztahu k ostatním buňkám, což jim umožňuje formovat své tkáně do tvaru ušních lalůčků, srdečních chlopní, očních čoček a svalů stahovačů.

[...]

Co ale určuje, které geny budou zapnuty v příslušné buňce? Odpověď je: chemikálie, které se už v buňce nacházejí. Je to paradox kuřete a vejce, ale není nepřekonatelný. [...]

Když vzniká embryo, jedna buňka, oplodněné vajíčko, se dělí na dvě, dvojice se dělí na čtveřici, čtveřice se dělí na osm buněk atd. Trvá to pouze několik tuctů generací a vytvoří se biliony buněk, taková je síla exponencionálního dělení. Ale kdyby šlo jenom o tohle, bilióny buněk by byly jedna jako druhá. Jak se místo toho aktivuje diferenciace (abych použil odborného termínu) v jaterní, ledvinné, svalové a další buňky, každé s rozdílnými zapnutými geny a rozdílnými enzymy? [...] Ačkoli vajíčko vypadá jako koule, je ve skutečnosti ve své vnitřní chemii polarizováno. Skládá se v tomto ohledu z vršku a dna a v mnoha případech i z přední a zadní části (proto i z levé a pravé strany). Tyto polarity se zviditelňují ve formě gradientu chemických látek. Koncentrace některých chemických látek rovnoměrně vzrůstá odpředu dozadu, jiných od vršku ke dnu. [...]

Když se vajíčko rozdělí na řekněma dvaatřicet buněk, což je po pěti děleních, některé z těchto 32 buněk budou obsahovat více chemických látek pocházejících z vrcholu vajíčka, než je jejich proporční podíl, jiné zase více chemických látek ze spodních partií [...] Tyto rozdíly stačí k tomu, aby způsobily odlišné zapojení genových kombinací v různých buňkách. Proto se budou v buňkách odlišných částí raného embrya vyskytovat rozdílné kombinace enzymů. To zase způsobí, že se v rozdílných buňkách zapnou odlišné kombinace dalších genů. A proto se rodové linie buněk rozcházejí, místo toho, aby buňky zůstaly identické se svými klonovými předchůdci v embryu.

Tyto divergence se velmi odlišují od divergencí druhů, o kterých jsme mluvili již dříve. Tyto buněčné divergence jsou do podrobností naprogramované a předvídatelné, kdežto divergence druhů jsou jsou nahodilé výsledky geografických náhod a jsou nepřevídatelné. A navíc, když se vydělovaly nové druhy, oddělovaly se i samotné geny, čemuž jsem obrazně říkal dávání sbohem. Když se oddělují buněčné klony v embryu, obě oddělené slupiny dostávají úplnou a stejnou genetickou výbavu. Ale rozdílné buňky dostávají odlišné kombinace chemických látek, které zapojují odlišné kombinace genů, a dokonce některé geny samy podmiňují zapojení či nezapojení ostatních genů. [...]

Vyvíjející se embryo se nejenom diferencuje do několika stovek odlišných typů buněk, prochází také vytříbenými dynamickými změnami vnějšího a vnitřního tvaru. Pravděpodobně nejdramatičtějším procesem je jeden z počátečních: proces zvaný gastrulace. Významný embryolog Lewis Wolpert zašel tak daleko, že řekl: "Ne narození, ne svatba či smrt, ale gastrulace je vpravdě ten nejdůležitější moment vašeho života." Při gastrulaci se dutá koule z buněk zkroutí a vytvoří jakýsi šálek s vnitřním obložením. Všechna embrya celé živočišné říše procházejí stejným procesem gastrulace. Je to jednotný základ, na kterém spočívá další rozmanitost jednotlivých embryologií. Zmiňuji se o gastrulaci na tomto místě pouze jako o jednom z příkladů - o velmi dramatickém příkladu - neklidného, typově origamatického pohybu celých plátů buněk, který často pozorujeme v embryonálním vývoji.

[...]

Jedinci se odlišují kvantitativními rozdíly detailů v průběhu jejich celkového embryonálního vývoje. Vrstva buněk se o trochu víc rozroste před stočením se do sebe a výsledkem je - spíše orlí než knoflíkovitý nos, ploché nohy, které vám mohou zachránit život, protože vás kvůli nim nevezmou do armády, konkrétní tvar lopatky, který vás předurčuje k dobrým výkonům ve vrhu oštěpem (či granátů, kriketových míčků - podle okolností). [...]

[...]

A teď k bodu, ke kterému toto všechno směřuje. Vzhledem k tomu, že rozdílnosti jednotlivců jsou způsobené geny (tyto rozdílnosti mohou být menší či větší), může přírodní výběr upřednostnit některé výstřednosti embryonální organogeneze či embryonální chemie a znevýhodnit ostatní. Vzhledem k tomu, že rameno, kterým házíte, je ovlivněno geneticky, přírodní výběr je může upřednostnit nebo znevýhodnit. Když schopnost dobře házet má dopad jakkoli nepatrný na pravděpodobnost, že příslušný jedinec přežije do té doby, než bude mít děti, pak do té míry, do které je schopnost házet ovlivněna geny, budou tyto geny mít větší šanci, že vítězně postoupí do další generace. Kterýkoli jedinec může zemřít z důvodů, které nemají nic společného se schopností házet. Ale gen, který způsobuje, že když je přítomen, jednotlivci házejí lépe, než když není přítomen, se zabydlí ve spoustě těl, ať dobrých či špatných, a to na mnoho generací. Z pohledu tohoto konkrétního genu se ostatní příčiny způsobující smrt zprůměrují. Z perspektivy tohoto genu existuje jediná dlouhodobá vyhlídka řeky DNA, protékající generacemi, jenom dočasně setrvávat v konkrétních tělech a jenom dočasně sdílet konkrétní tělo se spoluputujícími geny, které mohou být úspěšné nebo neúspěšné.

Dlouhodobě se řeka plní geny, které jsou výhodné pro přežití, z toho či onoho důvodu - buď lehce vylepšují schopnost vrhat oštěpem, nebo nepatrně vylepšují schopnost včas rozeznat chuť jedu, nebo cokoli dalšího. [...] Z toho všeho vyplývá - nezapomínejte na předchozí vývody - že geny, které přežívají v řece, budou ty, které jsou výhodné pro přežití v průměrném prostředí příslušného druhu. A pravděpodobně nejdůležitějším aspektem tohoto průměrného prostředí jsou ostatní geny druhu, ty ostatní geny, se kterými nějaký přežívající gen musí sdílet stejná těla, ty které spolu s nimi proplouvají geologickými obdobími ve stejné řece.


II Pramatka Afrika a její potomci

Často je považováno za chytré tvrdit, že věda je jen moderní mýtus našeho druhu o počátcích. Židé mají svého Adama a Evu, Sumerové Marduka a Gilgameše, Řekové Dia a Olympany, Norové Valhallu. Co je evoluce, ptají se někteří duchaplní lidé, je to náš moderní ekvivalent bohů a hrdinů z eposů, ani lepší ani horší, ani pravdivější ani lživější? Existuje salonní filosofie zvaná kulturní relativismus, která ve své extrémní formě tvrdí, že věda nemá o nic větší právo na pravdu než kmenový mýtus: věda je jen mytologie upřednostňovaná naším západním světem. Jednou mě vyprovokoval kolega antropolog, abych se vyjádřil velmi vyhroceně: "Předpokládejme, že existuje kmen," řekl jsem, "který věří, že měsíc je stará dýně vržená na oblohu a visí právě mimo dosah nad vrcholky stromů. To doopravdy hodláte tvrdit, že naše vědecká pravda - že Měsíc je od Země vzdálený asi 400 000 km a jeho průměr dosahuje čtvrtiny velikosti průměru Země - není o nic pravdivější než kmenová dýně?" "Ano," odvětil antropolog, "my jsme se pouze narodili v kultuře, která pojímá svět na vědeckém základě. Oni jsou vychováni k jinému vidění světa. Ani jeden z těchto přístupů není o nic pravdivější než ten druhý."

Ukažte mi na dálku kulturního relativistu a já vám ukážu pokrytce *). Letadla vytvořená podle vědeckých zásad fungují. Udrží se ve vzduchu a dopraví vás na místo určení. Letadla vybudovaná podle kmenových či mytologických údajů, jako například atrapy letadel cargo kultu na mýtinách v džungli či vosková křídla Ikara, nelétají. Když poletíte na mezinárodní kongres antropologů či literárních kritiků, důvodem, proč se tam pravděpodobně dostanete - a nezřítíte se do oraniště - je, že mnoho západních vědecky erudovaných inženýrů správně počítalo. [...]

[...]

Každý kmen má svůj mýtus o počátcích - je to příběh objasňující vesmír, život a lidstvo. Současná věda v jistém smyslu poskytuje ekvivalent takového mýtu, přinejmenším pro vzdělanou část naší moderní společnosti. Věda se dá dokonce popisovat jako náboženství a já jsem, ne zcela žertem, publikoval přesné argumenty ve prospěch vědy jako vhodného předmětu pro vyučování v hodinách náboženství **). (V Británii je vyučování náboženství povinnou částí školní docházky, na rozdíl od USA, kde je zakázáno kvůli obavě z urážky některého z mnoha vzájemně neslučitelných náboženství.) Věda sdílí s náboženstvím nárok na zodpovězení základních otázek o počátcích, podstatě života a vesmíru. Ale tady podobnost končí. Vědecké názory se opírají o důkazy a poskytují konkrétní výsledky. Mýty a mytologie se o nic neopírají a nic takového neposkytují.

Mezi všemi mýty o počátcích židovská pověst o rajské zahradě tak prostoupila naši kulturu, že z ní pochází jméno závažné vědecké teorie o našem rodokmenu, teorie "africké Evy". Zasvětím tuto kapitolu africké Evě zčásti proto, že mi to umožní dále rozvíjet analogii řeky DNA, ale také proto, že ji chci porovnat jako vědeckou hypotézu s legendární matkou z rajské zahrady. Když uspěji, bude se vám zdát pravda mnohem poutavější, a možná dokonce ještě poetičtější, než mýtus.

Máte dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů atd. S každou generací se počet předků zdvojnásobuje. Kdybyste se vraceli například g generacemi, počet předků bude dvě násobeno dvěma g krát, tj. 2 na g-tou. Kromě toho, aniž byste museli opustit křeslo, brzy zjistíte, že tomu tak nemůže být. Abyste se o tom přesvědčili, nemusíte chodit daleko - řekněme do doby Ježíšovy, do doby téměř před dvěma tisíci let. Když budeme konzervativně předpokládat čtyři generace za století - to znamená, že se lidé rozmnožují průměrně v 25 letech - za dva tisíce let by to obnášelo téměř osmdesát generací. Reálné číslo je pravděpodobně větší (ještě leckde má děti mnoho mladších žen), ale jde pouze o počítání v křesle a výsledek je nezávislý na takových detailech. Dvě násobeno dvěma osmdesátkrát je impozantní číslo, řádově jednička s 24 nulami, bilión biliónů. Máte milión miliónů miliónů miliónů předků, kteří byli současníci Ježíše! Ale celkový počet lidí žijících na světě v té době byl zlomkem z nepatrného zlomku počtu předků, které jsme zrovna vypočítali.

Pochopitelně jsme někde udělali chybu, ale kde? Naše počty jsou správné. Jediná chybná věc je náš předpoklad zdvojování v každé generaci. Prostě jsme zapomněli, že také sestřenice a bratranci se vdávají a žení. Předpokládal jsem, že my všichni máme osm praprarodičů. Ale dítě bratrance a sestřenice má pouze 6 praprarodičů, protože bratranec a sestřenice mají společné prarodiče, kteří se dvěma oddělenými cestami stávají praprarodiči dítěte. [...] pojem sestřenice v našem kontextu zahrnuje také sestřenice z druhého kolena, z pátého kolena, z šestnáctého kolena atd. Kdybyste počítali mezi sestřenice také tak vzdálené příbuzné, bude v zásadě každá svatba příbuzenská. Občas uslyšíte lidi, kteří se chlubí tím, že jsou vzdálení příbuzní královny, ale to je od nich spíše nabubřelost, protože my všichni jsme vzdálení příbuzní královny i kohokoli jiného více cestami, než jsme kdy schopni vysledovat. [...]

Závěr toho všeho je, že jsme si mnohem bližšími příbuznými, než si připouštíme, a máme mnohem méně předků, než předpokládal výpočet. [...]

Model rodokmenu, který vedl k našemu chybně zvýšenému výsledku určování počtu předků, byl vzestupný model stále se větvícího stromu, větvícího se znovu a znovu. Převrátíme-li strom vzhůru nohama, vznikne stejně špatný model sestupný. Typický jedinec má dvě děti, čtyři vnuky, osm pravnuků a tak dále směrem k nesmyslným biliónům biliónů potomků za několik málo století. Mnohem realističtější model vzestupného i sestupného rodokmene je tekoucí řeka genů, kterou jsme představili v předchozí kapitole. Mezi svými břehy jsou geny tok, neustále se valící časem. Jednotlivé proudy krouží a znovu se spojují, tak jak se geny během času kříží. Načerpejte z této řeky postupně "vědra genů", v intervalech a bodech na vyznačených místech podél toku řeky. Jednotlivé páry molekul v tomto "vědru" už musely být společníky v minulosti, v jistých obdobích při společném tečení řekou, a stanou se společníky znovu. Byly také v minulosti velmi vzdáleny a budou velmi vzdáleny zas. Je těžké předpokládat místo setkání, ale máme matematickou jistotu, že se setkání uskuteční - matematickou jistotu, že jsou-li v nějakém okamžiku dva geny v příslušném místě mimo kontakt, pak nemusíme cestovat tak daleko kterýmkoli směrem řeky, než se znovu setkají.

Nemusíte vědět, že jste sestřenice svého manžela, ale je statisticky pravděpodobné, že nebudete muset chodit tak daleko do minulosti svého rodokmene, abyste našla spojení s jeho rodokmenem. Díváte-li se druhým směrem, do budoucna, může se zdát jasné, že máte velkou šanci sdílet potomky se svým mužem či ženou. Ale je tu ještě daleko více zarážející myšlenka. Příště, až budete s velkou skupinou lidí - řekněme v koncertní síni či na fotbalovém zápase - rozhlédněte se po publiku a zauvažujte o následujícím: kdybyste měli nějaké potomky ve vzdálené budoucnosti, budou tady pravděpodobně lidé, se kterými si můžete potřást rukou jako s budoucími spolupředky svých potomků. [...]

Teď předpokládejte, že cestujeme časem zpět ve stroji času, ať už k davu v Koloseu nebo ještě dále, na den trhu v Uru či ještě dál. Prozkoumejte dav právě tak, jak jsme si to představovali pro posluchače našeho moderního koncertu. Zjistíte, že můžete tyto, již dávno mrtvé jedince, rozdělit na dvě a jen dvě kategorie: na ty, kteří jsou vašimi předky, a na ty, kteří jimi nejsou. Je to dostatečně pozoruhodné, ale právě jsme narazili na významnou pravdu. Kdyby vás stroj času poslal dostatečně zpátky, mohli byste rozdělit jedince, které byste potkali, na ty, kteří jsou předky každého člověka žijícího v roce 1995, a na ty, kteří nejsou předky žádného z lidí žijících v roce 1995. Neexistuje nic mezi tím. Každý jedinec, na kterém spočinul váš zrak, když jste vystoupili ze stroje času, je buď předek univerzální, všech lidí z roku 1995, nebo předek vůbec nikoho.

Je to zarážející myšlenka, ale je triviální dokázat ji. Pouze musíte přenést svůj myšlenkový stroj času nazpět do směšně vzdálených dob: řekněme tak před 350 milióny let, kdy naši předci byly lalokoploutvé ryby s plícemi, vynořující se z vody a stávající se obojživelníky. Když je nějaká jednotlivá ryba mým předkem, je nemyslitelné, aby nebyla také vaším předkem. Kdyby nebyla, znamenalo by to, že linie vedoucí k vám a linie vedoucí ke mně se nezávisle, bez vzájemného vztahu, vyvíjely od ryby přes obojživelníky, plazy, savce, primáty, lidoopy a hominidy a skončily tak podobně, že spolu můžeme hovořit a - v případě, že jsme opačného pohlaví - spojit se v manželství. Platí to jak pro mě a pro vás, tak i pro kterýkoli pár lidí.

Dokázali jsme si, že když cestujeme dostatečně daleko zpět v čase, každý jedinec, kterého potkáme, musí být předek buďto nás všech, nebo nikoho z nás. Ale jak daleko je dostatečně daleko? Jednoznačně se nemusíme vracet až k lalokoploutvým rybám - to by bylo reductio ad absurdum - ale jak daleko musíme jít, abychom našli univerzálního předka pro všechny lidi žijící v roce 1995? To je mnohem složitější otázka a jedna z těch, na které bych se dále chtěl zaměřit. Nemůže být ovšem zodpovězena od zeleného stolu. Potřebujeme opravdové informace, měření z reálného světa konkrétních faktů.

[...] V současnosti, díky revoluci v molekulární biologii, existuje už množství faktů. To molekulární biologie nám dala charismatickou africkou Evu.

[...] DNA je velmi dlouhý kus textu napsaný, jak jsme viděli v příslušné kapitole, ve čtyřpísmenné abecedě. Písmena byla pečlivě opsána od našich předků, a to výhradně od našich předků, s pozoruhodnou věrností, dokonce i v případě velmi vzdálených předků. Srovnáváním textů uchovaných v různých lidech by bylo možné rekonstruovat jejich příbuzenstvo a zpětně se propracovat k společnému předkovi. Vzdálení bratranci a sestřenice, jejichž DNA měla více času k divergenci - řekněme Norové a australští domorodci - se mohou lišit ve větším počtu slov. Učenci takové srovnávání provádějí s různými verzemi biblických spisů. Naneštěstí se však v případě archivů DNA objevuje překážka - sex.

Sex je noční můrou genetických archivářů. Místo aby nechal předky nedotčeny, až na nějaký příležitostný, nevyhnutelný omyl, sex se rozpustile a energicky prosazuje a ničí důkazy. Žádný slon tak nikdy neponičil obchod s čínským porcelánem, jako sex narušuje archivy DNA. V biblickém bádání nic takového neexistuje. Učenec sledující původ, řekněme, Šalamounovy písně, si je vědom toho, že [...] obsahuje omyly - mutace - zejména v překladu. "Chyť nám lišky, ty malé lišky, které ničí révu" je chybný překlad, i když díky nespočetnému opakování získal svůj vlastní přitažlivý půvab, kterému se nemůže vyrovnat správnější "Chyť nám ovocné netopýry, ty malé ovocné netopýry ... ".

A teď nechme do obrazu vstoupit sex. Nemyslím sex v tom smyslu, jak vstupuje do Písně písní. Myslím sex v tom smyslu, že je příčinou přetrvání poloviny dokumentu (ve formě náhodně vybraných fragmentů) a zároveň jeho smíchání s polovinou dalšího dokumentu, zmasakrovaného odpovídajícím způsobem. Nepředstavitelné, dokonce vandalské - ale je to přesně to, co se děje vždy během vytvoření pohlavní buňky. Například když se tvoří buňka mužské spermie, chromozómy zděděné od otce se spárují s chromozómy zděděnými od matky a jejich velké části si navzájem vymění místa. Chromozómy dítěte jsou nenapravitelně smíchaný mišmaš chromozómů jeho prarodičů, stejně jako i vzdálených předků. Z možných starodávných textů mohou neporušená písmena, snad i slova přežívat po řadu generací. Ale kapitoly, strany, dokonce i odstavce jsou roztrhány a kombinovány s tak nemilosrdnou účinností, že jako prostředky pro sledování historie jsou téměř nepoužitelné. Co se týče historie předků, sex vytváří mohutnou bariéru.

DNA archivy můžeme použít k rekonstrukci historie, kdykoli je sex spolehlivě mimo hru. Uvažuji o dvou závažných příkladech. Jeden z nich je africká Eva, ke které se dostanu. Druhý případ je rekonstrukce vzdálenějších předků - pohled na příbuznost mezi druhy, nikoli v rámci druhů. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, sexuální míchání se děje pouze v rámci druhu. Když se rodičovské druhy izolují od dceřiných druhů, řeka genů se rozdělí na dvě ramena. Po oddělení na dostatečnou dobu již sexuální míchání uvnitř každé řeky zdaleka není překážkou pro genetického archiváře, ve skutečnosti naopak pomáhá při rekonstrukci předků a příbuznosti mezi druhy. Sex mate důkazy jenom v rámci vnitrodruhové příbuznosti. Pokud jde o mezidruhovou příbuznost, sex pomáhá, protože automaticky zajišťuje, že každý jedinec je dobrým genetickým vzorkem celého druhu. Nezáleží tudíž na tom, odkud vytáhnete ze zpěněných vod plné vědro, každé bude pro vodu dané řeky reprezentativní.

[...]

Africká Eva je občas nazývána mitochondriální Evou. Mitochondrie jsou drobounká tělíska ve tvaru kosočtverce, která se hemží po tisících v každé z našich buněk. [...]

[...] Původně, v dávné historii evoluce, byly bakteriemi. Je to významná teorie probojovaná nebojácnou a vytrvalou Lynn Margulisovou z Massachusettské univerzity v Amherstu, která prodělala vývoj od nepřesvědčivých počátků přes nepřející zájem až k dnešnímu triumfálnímu, téměř univerzálnímu přijetí. Před dvěma miliardami let byli vzdálení předchůdci mitochondrií volně žijící baktérie. Společně s dalšími druhy bakterií se usídlily uvnitř větších buněk. Výsledné sdružení "prokaryontních" bakterií se přeměnilo ve větší "eukaryontní" buňky, jak říkáme našim vlastním buňkám. [...] Teorie pocházející od dr. Margulisové - buňky jsou uzavřenou zahradou baktérií - je nejen nesrovnatelně inspirativnější, mnohem více vzrušující a povzbuzující, než příběh o rajské zahradě. Má také dodatečnou výhodu - je téměř jistě pravdivá.

Stejně jako většina biologů, i já teď přijímám teorii dr. Margulisové jako pravdivou a v této kapitole ji cituji pouze proto, abych vyvodil vlastní závěr: mitochondrie mají svoji vlastní DNA uzavřenou v jednom kruhovém chromozómu, jak je tomu u ostatních baktérií. A teď k závěru, ke kterému to všechno vede. Mitochondriální DNA se neúčastní žádného sexuálního míchání, ani s hlavní jadernou DNA těla, ani s DNA jiných mitochondrií. Mitochondrie se jako každé jiné baktérie rozmnožují jednoduše dělením. Kdykoli se mitochondrie rozdělí na dvě dceřiné mitochondrie, každá dcera obdrží identickou kopii - nenastane-li nějaká náhodná mutace - původního chromozómu. Teprve z hlediska pohledu genealoga "dlouhých vzdáleností" vidíme nádheru tohoto zjištění. Co se týká našich běžných textů DNA, viděli jsme, že v každé generaci sex promíchá záznamy, poplete příspěvky otcovské a mateřské linie. Mitochondriální DNA bohudík dodržuje celibát.

Dostáváme mitochondrie pouze od své matky. Spermie jsou moc malé na to, aby obsahovaly víc než několik málo mitochondrií, mají jich právě množství potřebné pro zabezpečení energie k pohonu jejich bičíku, jak připlouvají směrem k vajíčku, a tyto mitochondrie jsou odvrženy spolu s bičíkem ve chvíli, kdy je hlavička spermie při oplodnění absorbována do vajíčka. Vajíčko je v porovnání s tím mohutné a jeho objem, tekutina vyplňující vnitřek, obsahuje bohatou kulturu mitochondrií. Tato kultura osídluje tělo dítěte. Takže ať jste žena či muž, všechny vaše mitochondrie jsou potomky mitochondrií vaší pramatky v mateřské linii. Žádné od otce, žádné od některého z obou dědečků, žádné od babičky vašeho otce. Mitochondrie tvoří nezávislý záznam minulosti, nekontaminovaný jadernou DNA, která může stejně dobře pocházet od kteréhokoli z vašich čtyř prarodičů, každého z vašich osmi praprarodičů atd.

[...]

Takže existuje oddělený mitochondriální apokryf odevzdávaný stejně jako rodinná bible, ale má jednu velkou přednost, protože prochází pouze ženskou linií. [...] Chromozóm Y, který stejně jako příjmení provází pouze mužské linie, by byl teoreticky právě tak dobrý, ale obsahuje příliš málo použitelných informací. Mitochondriální apokryf je ideální pro datování společných předků v rámci jednoho druhu.

Mitochondriální DNA využila skupina výzkumníků kolem dnes již zesnulého Allana Wilsona v Berkeley v Kalifornii. V osmdesátých letech porovnali Wilson a jeho spolupracovníci vzorky sekvencí od 135 žijících žen z celého světa - jednalo se o australské domorodkyně, horalky z Nové Guiney, domorodé Američanky, Evropanky, Číňanky a zástupkyně různých národů Afriky. Zajímali se o počet rozdílných písmen odlišujících jednu ženu od druhé. Tato čísla vložili do počítače a požádali ho o konstrukci co nejúspornějšího rodokmenu, který mohl nalézt. Pojem "úsporný" je třeba trochu objasnit.

Vraťme se myšlenkami k našim dřívějším úvahám o koních, prasatech a kvasinkách i k analýze sekvencí písmen v cytochromu c. Pamatujete si, že koně se liší od prasat pouze ve 3 takových písmenech, že prasata se liší od kvasinek ve 45 písmenech a že koně se liší od kvasinek ve 46 písmenech. [...]

Jakkoli je to absurdní, je teoreticky myslitelné, že prasata jsou doopravdy bližší kvasinkám než koním. [...] Důvodem, proč tomu nevěříme, je fakt, že míra, v jaké je prase podobné koni, vysoce převažuje nad mírou, v jaké se prase podobá kvasince. Připusťme, že existuje jedno písmeno v DNA, díky kterému se prasata jeví bližší kvasinkám než koně, ale to je překryto milióny podobností směřujícími na druhou stranu. Tento argument je úsporný. Když budeme předpokládat, že prasata jsou blízká koním, musíme vysvětlit pouze jednu náhodnou podobnost. Když se budeme snažit předpokládat, že prasata jsou blízká kvasinkám, budeme muset předpokládat nesmírně nerealistická spojení nezávisle vytvořených shodných podobností.

V případě koní, prasat a kvasinek je úsporný argument natolik zřejmý, že rozptyluje všechny pochybnosti. Ale v mitochondriální DNA různých lidských ras neexistuje nic natolik zřejmého. Úsporné argumenty budeme stále používat, ale jsou to argumenty lehké, kvantitativní, ne mohutné a zásadní. Z toho vyplývá, co musí počítač teoreticky udělat. Musí vyrobit seznam všech možných rodokmenů vztahujících se ke 135 ženám. Pak prozkoumá tuto sadu možnách stromů a vybere ten nejúspornější - to je ten, který minimalizuje počet náhodně shodných podobností. Musíme přijmout, že i ten nejlepší strom nás pravděpodobně bude nutit přijmout pár náhodných shod, právě tak jako jsme nuceni přijmout fakt, že vzhledem k jednomu písmenu DNA jsou prasata bližší kvasinkám než koňům. Ale teoreticky by měl být počítač schopen nakonec tento problém vyřešit a oznámit nám, který z možných stromů je ten nejúspornější, nejméně zasažený náhodnými shodami.

Tak je tomu teoreticky. V praxi to má háček. Počet rodokmenů je vyšší, než si vy, já nebo jakýkoli matematik pravděpodobně dokáže přestavit. [...]

[...]

Přesto není problém beznadějný. [...] Náš počítač nemůže prověřit všechny možné stromy spojující 135 žen, ale může vybrat náhodné vzorky ze sady všech možných stromů. Kdykoli vyberete vzorek z gigamiliard možných stromů, všimnete si, že nejúspornější členové vzorku mají určité rysy společné, z čehož můžete vyvodit, že pravděpodobně ty nejúspornější ze všech stromů mají ty samé rysy.

To se stalo. Ale není nezbytně samozřejmé, že je to ta nejlepší cesta k úspěchu. Právě tak jako entomologové nemusí souhlasit s nejreprezentativnějším způsobem vzorkování brazilského dešťového pralesa, mohou genealogové DNA použít různé vzorkovací metody. A bohužel, výsledky nemusí vždy souhlasit. Nicméně pro nespornou hodnotu předestavím tedy závěry berkeleyovské skupiny vyvozené z původní analýzy lidské mitochondriální DNA. Závěry byly nesmírně zajímavé a provokativní. Podle nich se nejúspornější strom ukazuje být pevně zakořeněn v Africe. To znamená, že někteří Afričané jsou vzdáleněji příbuzní jiným Afričanům než komukoli na celém zbývajícím světě. Celý zbytek světa - Evropani, domorodí Američané, Australané, Číňani, národy Nové Guineje, Eskymáci a všichni další - tvoří jednu relativně blízkou skupinu příbuzných. Někteří Afričané náležejí do této úzké skupiny. Ale ostatní Afričané ne. [...] Z tohoto důvodu vyvodili závěr, že prapředek nás všech žil v Africe - "africká Eva". Ale jak už jsem řekl, tento závěr je kontroverzní. Další předpokládali, že existují stejně úsporné stromy, ve kterých můžeme nalézt nejvíce vzdálené větve mimo Afriku. [...] Pravděpodobně většina expertů by stále ještě vsadila všechny své peníze na africký původ mitochondriální Evy, ale neudělala by to s příliš velkou důvěrou.

Druhý závěr berkeleyské skupiny je méně kontroverzní. Nezávisle na tom, kde mitochondriální Eva žila, byli schopni odhadnout, kdy žila. Je známo, jak rychle se mitochondriální DNA vyvíjí, proto lze určit přibližné datum každého větvení stromu divergence mitochondriální DNA. A větvící moment, který spojuje všechny druhy žen - datum narození mitochondriální Evy - leží před sto padesáti tisíci až čtvrt miliónem let.

[...]

Na chvilku teď předpokládejme, že berkeleyská skupina má pravdu, a rozeberme si, co jejich závěry znamenají a co ne. Přezdívka "Eva" měla nešťastné následky. Někteří nadšenci přišli s nápadem, že to musela být osamělá žena, jediná žena na Zemi, základní úzký genetický profil, dokonce ji považovali za doklad správnosti Geneze! To je totální nedorozumění. Správný předpoklad není, že byla jedinou ženou na Zemi, dokonce i když byla populace relativně malá v době, kdy žila. Její společníci obou pohlaví mohli být jak početní, tak plodní. Mohou mít stále početné potomstvo žijící dodnes. Ale všichni potomkové jejich mitochondrií vymřeli, protože jejich spojení s námi přechází, v nějakém bodě, přes muže. Podobně šlechtická příjmení (příjmení jsou spojena pouze s Y chromozómy, přecházejí pouze přes muže a jsou zrcadlovým obrazem představ o mitochondriích) může vyhynout, což ovšem neznamená, že vlastníci příjmení nemají potomky. Mohou mít početné potomstvo jinou cestou než pouze přes mužskou linii. Jediná správná představa je, že mitochondriální Eva je nejnedávnější žena, o které můžeme říci, že všichni současní lidé se od ní odvozují pouze v ženské linii. [...]

Zde vzniká další nedorozumění - běžnější, kterému, jak jsem slyšel, podléhají i přední vědci pracující v oblasti mitochondriální DNA. Jde o víru, že mitochondriální Eva je naším nejnedávnějším společným předkem. Spočívá to na záměně "nejnedávnější společný předek" a "nejnedávnější společný předek v čistě ženské linii". Mitochondriální Eva je naším nejnedávnějším společným předkem v čistě ženské linii, ale existuje mnoho způsobů, jak odvozovat původ. Milióny dalších způsobů. [...]

[...] naším nejnedávnějším společným předkem byl pravděpodobněji Adam než Eva. Harémy žen se objevují s větší pravděpodobností než harémy mužů, ať už jen proto, že muži jsou fyzicky schopnější mít stovky dětí, dokonce i tisíce. [...] Žena, pravděpodobněji než muž, má průměrný počet dětí. [...] Abych dal extrémní příklad, kdo je pravděpodobněji předkem všech současných Marokánců, Mulej Ismael Krvežíznivý, či jedna žena z jeho harému?

Můžeme dojít k následujícím závěrům. Zaprvé, je jisté, že existovala jedna žena, které můžeme říkat mitochondriální Eva, jež je nejnedávnějším společným předkem všech moderních lidí po jenom-ženské linii. Je také jisté, že existovala jedna osoba, neznámého pohlaví, které říkáme ústřední předek, jež je nejnedávnějším společným předkem všech moderních lidí jakoukoli cestou. Zatřetí, ačkoli je možné, že mitochondriální Eva a "ústřední předek" jsou jedna a táž osoba, je mizivě pravděpodobné, že tomu tak je. Za čtvrté, je nějak pravděpodobnější, že "ústřední předek" byl muž, než žena. Za páté, mitochondriální Eva velmi pravděpodobně žila před méně než čtvrt miliónem let. Za šesté, existují jisté neshody v tom, kde mitochondriální Eva žila, přičemž stále převažující názor zasvěcených lidí preferuje Afriku. Pouze závěry pět a šest závisí na průzkumu vědeckých důkazů. První čtyři mohou být vypracovány úvahami od zeleného stolu vycházejícími z běžných znalostí.

[...]

*) Není to poprvé, co jsem použil tento zásadní argument, a musím zdůraznit, že je zaměřen výhradně na ty lidi, kteří uvažují o dýni podobně jako můj kolega. Existují i jiní, kteří se považují za kulturní relativisty, ačkoli jejich názory jsou zcela odlišné a zcela pochopitelné. Pro ně kulturní relativismus znamená, že nemůžete pochopit kulturu, když se snažíte její názory a přesvědčení interpretovat v pojmech své vlastní kultury. Musíte se dívat na každý názor této kultury v kontextu ostatních jejích názorů. Mám podezření, že tato citlivá forma kulturního relativismu je původní a že ta, kterou jsem kritizoval, je extrémní, i když překvapivě běžná úchylka. Vnímaví relativisté by se měli více snažit, aby se odlišili od tohoto hloupého směru.

**) The Spectator, Londýn, 6.8.1994


III Konej dobro nepozorovaně

Kreacionismus je stále přitažlivý a pro zdůvodnění nemusíme chodit tak daleko. Není přitažliý, aspoň pro většinu lidí, o kterých uvažuji, pro doslovnou víru v pravdu Geneze či jiného kmenového příběhu o počátku. Spíše je to proto, že lidé pro sebe objevili krásu a složitost živého světa a usoudili, že "zcela jistě" musel být vytvořen. Ti kreacionisté, kteří zjistili, že Darwinova evoluce přinejmenším poskytuje jakýsi druh alternativy pro jejich biblickou teorii, se často uchylují k trochu rafinovanější námitce. Popírají možnost evolučních mezistupňů. "X muselo být vytvořeno stvořitelem," říkají lidé, "protože poloviční X by nakonec nefungovalo. Všechny části X musely být sestaveny dohromady najednou, nemohly se stupňovitě vyvíjet." Například ten den, co jsem začal psát tuto kapitolu, jsem dostal dopis. Byl od amerického ministra, který byl ateista, ale byl obrácen na víru tím, že si přečetl článek v National Geographic. Tady je výtažek z dopisu:

Článek byl o úžasných přizpůsobeních, která orchideje provedly vzhledem ke svému okolí, aby se mohly úspěšně rozmnožovat. Jak jsem četl, zaujala mě reprodukční strategie jednoho druhu, která zahrnovala kooperaci samečka vosy. [...] Žádné postupné kroky by to nemohly vysvětlit, [...]. Nikdy nezapomenu na skličující pocit, který mě přemohl, neboť v tom okamžiku mi začalo být jasné, že nějaký druh Boha v nějaké podobě musí existovat [...] .

Další lidé bezpochyby dospěli k náboženství různými cestami, ale mnoho z nich jistě zakusilo zkušenost podobnou té, která změnila život onoho ministra (jehož jméno vám ze slušnosti odepřu). Viděli nějaký div přírody nebo o něm četli. To je naplnilo všeobecnou bázní a úžasem, což je přimělo k úctě. Přesněji, jako můj autor dopisu si usmysleli, že tento jednotlivý přírodní fenomén - pavučina, oko či křídlo orla nebo cokoli dalšího - se nemohly vyvíjet postupnými stadii, protože mezičlánky, poloutvořená stadia by nemohla být dobrá na nic. Smyslem této kapitoly je vyvrátit argumenty, že komplikovaná zařízení musí být dokonalá, aby mohla vůbec pracovat. Náhodou byly orchideje jedním z oblíbených příkladů Charlese Darwina. Věnoval celou knihu tomu, aby ukázal, jak princip postupné evoluce přírodním výběrem vítězně prochází těžkou zkouškou při objasňování "různých zařízení, při kterých jsou orchideje oplodňovány hmyzem".

Klíč k ministrově argumentaci leží v tvrzení, že "vzhledem k tomu, aby reproduktivní strategie zcela fungovala, musí být od začátku dokonalá. Žádné postupné kroky by nemohly tuto dokonalost vysvětlit." Stejný argument můžeme vytvořit - a často se používá - pro evoluci oka a já se k tomu v průběhu této kapitoly vrátím.

To, co mě vždy zaujme, kdykoli slyším tento druh argumentace, je sebedůvěra, s jakou se vyhlašuje. Chtěl bych se zeptat toho ministra, jak si může být tak jistý, že orchidej s vosím mimikry (či oko, nebo cokoli jiného) nebude vůbec fungovat, dokud každá jejich část nebude perfektní a na svém místě? Zda přemýšlel o této věci fakticky alespoň zlomek sekundy? Zda doopravdy zná jedinou věc o orchidejích, nebo vosách, nebo očích, kterými se vosy dívají na samičky a orchideje? A co mu dává odvahu k tvrzení, že vosy je tak těžké obelhat, že podobnost orchidejí by měla být perfektní ve všech ohledech, aby fungovala?

Vzpomeňte si, jak vás naposled zmýlila nějaká náhodná podobnost. Pravděpodobně jste nadzvedli klobouk před neznámou ženou na ulici, když jste si ji spletli se známou. [...] Mužové jsou časopiseckými obrázky vyburcováni až k žádostivosti. A obrázek je jenom natištěný inkoust na papír. [...] Pravděpodobně jediné, co může rychle letící vosa očekávat, než se pokusí s orchidejí o kopulaci, je letmý pohled na samičku. V každém případě si asi samečci všimli pouze několika klíčových stimulů.

Všechno nasvědčuje tomu, že vosy se dají lépe oklamat než lidé. Koljušky se určitě dají, přičemž ryby mají větší mozky a lepší oči než vosy. Samečci koljušky mají červená břicha, kterými nebudou vyhrožovat pouze jiným samečkům, ale také hrubým atrapám s červenými břichy. Můj starý učitel, držitel Nobelovy ceny, etolog Niko Tinbergen vyprávěl příběh o červeném poštovním autě, které jezdilo pod okny jeho laboratoře, a o tom, jak se všichni samečci koljušky nahrnuli na okenní stranu svých nádrží a energicky toto auto zastrašovali. [...]

[...]

Mozek hmyzu je mnohem menší než mozek krůty či lidský mozek. Oči hmyzu, dokonce i velké složené oči vážek, vládnou jen zlomkem ostrosti vidění našich očí nebo očí ptáků. Kromě toho víme, že oči hmyzu vidí svět zcela jiným způsobem než naše oči. Velký zoolog Karl von Frisch již jako mladý muž objevil, že tyto oči nevnímají červené světlo, ale vidí - jako význačnou barvu - ultrafialové světlo, které nevnímáme my. Oči hmyzu se soustřeďují především na to, co se nazývá "blikání", což se jeví - přinejmenším rychle se pohybujícímu hmyzu - jako zjevná náhrada toho, co my nazýváme "tvar". Samečci motýlů byli spatřeni, jak "se dvoří" suchým třepetavě padajícím listům stromů. My vidíme samičku motýla jako pár velkých křídel mávajících nahoru a dolů. Letící sameček ji vidí a dvoří se jí jako soustředěnému "blikání". Můžete ho oklamat stroboskopickou lampou, která se nehýbá, ale pouze bliká. Když docílíte správnou frekvenci blikání, bude se k ní chovat, jako by to byl jiný motýl mávající křídly touto frekvencí. Pro nás jsou pruhy statickým vzorem. Pro hmyz, jak prolétává kolem, se pruhy jeví jako "blikání", které může být napodobeno stroboskopickou lampou blikající správnou frekvencí. Svět viděný očima hmyzu je pro nás tak cizí, že dělat závěry založené na naší vlastní zkušenosti, když rozebíráme, jak "perfektně" musí orchidej napodobit samiččí vosí tělo, je lidská troufalost.

Samotné vosy byly předmětem klasických experimentů, [...].

Mohl jsem vás přesvědčit o tom, že vosy lze pravděpodobně oklamat snadno, až přehnaně. Může to ve vás vzbudit pocit téměř opačný, než přesvědčení mého dopisovatele. Kdyby byl zrak hmyzu tak ubohý, a kdyby bylo možné tak jednoduše vosy oklamat, proč se tedy orchidej vůbec obtěžuje s tím, že vytváří květinu podobnou vose, jak tomu ve skutečnosti je? Připusťme, že zrak vos není vždy tak slabý. Existují situace, ve kterých to vypadá, že vosy vidí docela dobře: např. když zjišťují umístění své nory po dlouhém letu za lovem. Tinbergen to objevil na kutilce z rodu květolibů (Philanthus), lovící včely. [...]

Existuje jeden pokus Tinbergenova studenta Gerarda Baerendse, [...].

[...] Obecné pravidlo, kterému se můžeme naučit, je: nikdy nepoužívat lidský úsudek k vyhodnocení takových událostí. Nikdy neříkejte: "Nemůžu uvěřit, že to a to se mohlo vyvinout postupnou selekcí", a nikoho, kdo to říká, neberte vážně. Označil jsem tento druh klamného závěru za "argument osobní nedůvěřivosti". Znovu a znovu dokázal být předehrou k intelektuálnímu uklouznutí na banánové slupce.

[...]

Ale existuje mnohem obecnější smysl, který popírá předpoklad, že napodobování musí být dokonalé od začátku, aby vůbec mohlo fungovat. Ať jsou oči řekněme predátora jakkoli dobré, podmínky pro vidění nejsou vždy dokonalé. Navíc tu téměř nevyhnutelně bude kontinuum podmínek pro vidění od velmi špatných po velmi dobré. Přemýšlejte o nějakém předmětu, kerý znáte doopravdy dobře, tak dobře, že si ho nikdy nemůžete splést s něčím jiným. Nebo přemýšlejte o osobě - řekněme blízké přítelkyni, tak drahé a důvěrné, že si ji nikdy nemůžete splést s nikým jiným. Ale teď si představte, že se k vám blíží z velké dálky. Musí existovat tak velká vzdálenost, že ji vpodstatě nevidíte. A vzdálenost tak krátká, že vidíte každý rys, každou řasu, každý pór. Ve střední vzdálenosti nedochází k žádné náhlé transformaci. Existuje postupné zvyšování a snižování schopnosti rozpoznávat. [...] V případě postupně se přibližující přítelkyně ji nepochybně můžete poznat náhle. Ale v tomto případě vzdálenost poskytuje gradient pravděpodobnosti náhlého poznání.

Ať tak či onak, vzdálenost poskytuje gradient viditelnosti. Je ve své podstatě pozvolný. Pro jakýkoli stupeň podobnosti mezi vzorem a napodobeninou, ať je podobnost dokonalá, či téměř žádná, musí existovat vzdálenost, ze které budou oči predátora oklamány, a o něco menší vzdálenost, ze které je méně pravděpodobné, že budou oklamány. Jak evoluce kráčí kupředu, mohou být postupně se zlepšující podrobnosti upřednostněny přírodním výběrem, takže se každá kritická vzdálenost pro oklamání postupně zmenšuje. Použil jsem "oči predátora", aby zastupovaly "oči kohokoli, kdo má být oklamán". V některých případech to budou oči kořisti, oči pěstounů, oči rybích samiček a podobně.

[...]

Vzdálenost není jediným gradientem, na kterém můžeme založit tento druh argumentace. Šero je druhý. Uprostřed noci není vidět téměř nic, takže i velmi hrubá podobnost napodobeniny vůči vzoru obstojí. V pravé poledne může pouze puntičkářsky dokonalá napodobenina uniknout odhalení. Ale mezi těmito dobami, za rozbřesku a za šera, za soumraku nebo jenom za zasmušilého zamračeného dne, v mlze či lijáku, se projevuje pozvolné a nepřerušené kontinuum viditelnosti. A opět, podobnost s postupně se zvyšující dokonalostí bude upředostněna přírodním výběrem, protože pro jakkoli dokonalou podobnost existuje úroveň viditelnosti, ne které tato míra dokonalosti bude postačovat. S postupující evolucí stále se zlepšující podobnost přináší výhodu pro přežití, protože kritická světelná intenzita potřebná pro oklamání se postupně stále zvyšuje.

Kvalita očí nepřátel a jejich mozky mohou být považovány za další gradient, [...].

Zmínka o špatných a dobrých očích mě přivádí k hádance oblíbené kreacionisty. Jak se používá poloviční oko? Jak může přírodní výběr upřednostnit oko, které je méně než dokonalé? [...]

[...] Oči vážky, ačkoli jsou na naše poměry špatné, jsou z hlediska hmyzu dobré a vážky mohou lovit hmyz v letu, což je úkol stejně těžký jako udeřit tenisový míč. Ještě horších očí lze použít pro úkoly jako vyhnout se srážce se stěnou či přepadnutí přes kraj útesu nebo pádu do řeky. Ještě horší oči mohou určit, kdy se rýsuje nad hlavou stín, který může být jak mrakem, tak hrozivým predátorem. A oči, které jsou ještě horší, mohou sloužit k rozeznání dne a noci, což je mimo jiné užitečné pro synchronizaci v období páření a znalost, kdy jít spát. Existuje kontinuum úkolů. kterým může oko sloužit. [...]

Otázka kreacionistů - "Na co je polovičně dokonalé oko?" - je tedy otázka jednoduchá, hračka na zodpovězení. Poloviční oko je právě o 1 procento lepší než 49-procentní, které už je lepší než 48-procentní, a rozdíl je patrný. Mnohem těžší kalibr je nevyhnutelný dodatek: "Mluvím-li jako fyzik, nemohu uvěřit, že bylo dost času na vývoj tak komplikovaného orgánu z ničeho. To si doopravdy myslíte, že bylo dost času?" [...]

[...] Ale nedávná studie dvojice švédských vědců, Dana Nilssona a Susanne Pelgerové, naznačuje, že dokonce i směšně malá část tohoto času mohla stačit až až. Když někdo řekne "to" oko, mimochodem zcela jednoznačně myslí oko obratlovců, ale funkční oči tvořící obraz se vyvinuly zcela nezávisle od samého počátku čtyřicet až šedesátkrát v mnoha skupinách bezobratlých. V rámci těchto více než čtyřiceti nezávislých evolucí vzniklo minimálně devět významných principů plánu oka, zahrnujících stenopeické oči, dva druhy kamerových očí, oči zakřivený reflektor ("satelitní talíř") a několik druhů složených očí. Nilsson a Pelgerová se zaměřili na kamerové oči s čočkou, které se vyvinuly u obratlovců a chobotnic.

[...]

[...] Problém spočívá v tom, že v případě oka muselo probíhat paralelně mnoho věcí v mnoha jeho různých částech. Úkolem Nilssona a Pelgerové bylo vytvořit počítačový model vývoje oka k zodpovězení dvou otázek. První je samozřejmá otázka opakovaná na několika minulých stránkách, ale oni ji za pomoci počítače položili systematičtěji. Existuje pozvolný gradient změn od hladké kůže až po úplné kamerové oko tak, že každý mezistupeň je zlepšením? (Na rozdíl od lidských návrhářů nemůže mít přírodní výběr sestupnou tendenci - dokonce ani v tom případě, když na druhé straně údolí existuje svůdná a vyšší hora.) Druhou je otázka, kterou jsme zahájili tento oddíl - jak dlouho bude potřebné množství evolučních změn probíhat?

Ve svém modelu se Nilsson a Pelgerová nepokusili o simulaci vnitřního fungování buněk. Začali se svou prací až poté, co se objevila buňka citlivá na světlo - nebude na škodu říkat jí fotobuňka. Bude dobré v budoucnu vytvořit další počítačový model, tentokrát na úrovni vnitřku buňky, [...].

Krása simulace oka, tak vzdálená, řekněme, od nohy běžícího geparda, spočívá v tom, že jeho výkonnost může být jednoduše měřena použitím zákonů elementární optiky. Oko je reprezentováno dvojrozměrným průřezem a počítač může jednoduše spočítat jeho zrakovou ostrost či schopnost rozlišení detailu jako jednotlivé reálné číslo. Bylo by mnohem těžší přijít s ekvivalentem numerického výrazu pro výkon gepradí nohy nebo páteře. Nilsson a Pelgerová začali s plochou sítnicí na ploché pigmentové vrstvě překryté plochou ochrannou transparentní vrstvou. V transparentní vrstvě mohlo docházet k lokalizovaným náhodným mutacím indexu lomu. Pak nechali model deformovat náhodně, omezením byl pouze požadavek, že každá změna musí být malá a musí být zdokonalením toho, čeho bylo dosaženo předtím.

Výsledky byly rychlé a přesvědčivé. Od plochých začátků přes mělké zoubkování k rovnoměrně hlubokému pohárku, jak se tvar modelu oka deformoval na obrazovce počítače, se rovnoměrně zvyšovala ostrost vidění. Transparentní vrstva mohutněla, až vyplnila pohárek a mírně vyboulila svůj vnější povrch do oblouku. A pak, téměř jako kouzelnickým trikem, se část této transparentní výplně nakondenzovala v lokální sférickou podoblast vyššího indexu lomu. Nerovnoměrně vyššího, ale takového gradientu indexu lomu, že tato sférická oblast fungovala jako vynikající čočka s gradovaným indexem. Čočky se stupňovaným indexem se nepodobají čočkám vyráběným lidmi, ale jsou běžné v očích živých organismů. [...] Typicky bývá vysoký index lomu blízko středu čočky. Oči ryb mají čočky se zvyšujícím se indexem lomu. Teď už je dlouho známo, že pro čočku se zvyšujícím se indexem lomu se většina výsledků bez aberací získává, když se dosáhne příslušné teoreticky optimální hodnoty pro poměr mezi ohniskovou vzdáleností a poloměrem čočky. Tento poměr se nazývá Mattiessenův poměr. Počítačový model Nilssona a Pelgerové se neomylně uvelebil na Mattiessenově poměru.

A teď k otázce, jak dlouho může tato evoluční změna trvat. Pro zodpovězení této otázky Nilsson a Pelgerová museli přijmout několik předpokladů o genetice přírodních populací. Potřebovali nakrmit svůj model pravděpodobnými hodnotami veličin jevů jako je "dědivost". Dědivost je mírou toho, jak moc je proměnlivost organismů řízena dědičností. Přednostní způsob jejího měření je sledování toho, nakolik se jednovaječná (tj. "identická") dvojčata podobají jedno druhému ve srovnání s obyčejnými dvojčaty. Jedna studie dědivosti velikosti nohy u mužů ukázala na 77%-ní míru. 100%-ní míra by znamenala, že můžete změřit nohu jednoho identického dvojčete, abyste získali dokonalé poznatky o velikosti nohy druhého dvojčete, i v případě, že dvojčata byla vychovávána odděleně. 0%-ní míra by znamenala, že nohy jednovaječných dvojčat si nejsou navzájem o nic podobnější než nohy ostatních členů populace v daném prostředí. Další míry naměřené na lidech jsou 95% pro velikost hlavy, 85% pro výšku vsedě, 80% pro délku ruky a 79% pro postavu.

Dědivosti jsou často vyšší než 50%, proto se Nilsson a Pelgerová cítili bezpeční při zabudování 50%-ní dědivosti do modelu oka. To byl konzervativní nebo "pesimistický" předpoklad. Srovnáme-li to s mnohem realističtějším předpokladem, řekněme 70%, pesimistický předpoklad jeví sklon k zvýšení odhadu času nutného pro evoluci oka. Chtěli chybovat radši nadhodnocením, protože jsme intuitivně skeptičtí vůči podhodnocení času potřebného pro vývoj oka.

Ze stejného důodu použili pesimistické hodnoty pro koeficient proměnlivosti (to je, kolik změn se typicky vyskytuje v populaci) a intenzitu výběru (rozsah výhody v přežívání spojené s vylepšovaným viděním). Zašli dokonce tak daleko, že předpokládali, že jakákoli nová genrace se v daném okamžiku liší pouze v jedné části oka: simultánní změny v různých částech oka, které by mohutně urychlily evoluci, byly zapovězeny. Ale dokonce i s tak konzervativními předpoklady byl čas potřebný k evoluci oka ryby z ploché kůže minimální: méně než čtyři sta tisíc generací. Pro tyto druhy malých živočichů můžeme předpokládat jednu generaci za rok, z čehož vyplývá, že by vývoj kamerového oka trval méně než půl milionu let.

Ve světle výsledků Nilssona a Pelgerové není žádný div, že se "to pravé" oko v živočišné říši vyvinulo minimálně čtyřicetkrát nezávisle. Bylo dost času na jeho samostatný vývoj patnáckrát za sebou v rámci jakékoli rodové linie. Předpokládáme-li typickou délku generace malých živočichů, je čas potřebný pro evoluci oka velmi vzdálený od počátečních obav z jeho obrovské délky a ukazuje se, že je příliš krátký pro měření geology! Je to geologický okamžik.

[...]

Důvod, proč nás oči a vosami opylované orchideje tak uchvacují, je to, že jsou nepravděpodobné. Nepravděpodobnost jejich spontánního vzniku šťastnou náhodou je příliš velká na to, než aby k tomu mohlo v reálném světě dojít. Postupná evoluce po malých krůčcích, kde každý krok je šťastný, ale ne příliš šťastný, je řešením hádanky. Kdyby však nebyla postupná, nebyla by pak řešením hádanky, pouze jejím znovunastolením.

Někdy bývají chvíle, kdy je těžké si představit, co mohly být postupné mezistupně. [...] Jeden z nejsložitějších problémů pro naši důvtipnost při přemýšlení o postupných mezistupních poskytuje slavný "jazyk tance včel", který objevil a ve svých klasických pracích popsal Karl von Frisch. Zde se konečný produkt evoluce zdá tak komplikovaný, tak důmyslný a tak vzdálený od čehokoli, co bychom normálně očekávali od chování hmyzu, že je složité představit si mezistupně.

Včely medonosné si navzájem sdělují, kde jsou květiny, pomocí pečlivě zakódovaného tance. Když je potrava velmi blízko úlu, tancují "kruhový tanec". To právě povzbudí ostatní včely, které rychle vylétnou a hledají ji v blízkosti úlu. To není obzvláště pozoruhodné. Ale velmi pozoruhodné je to, co se stane, když potrava je dále od úlu. Zásobovačka (zpravodajka), která našla potravu, předvádí tzv. "kývavý tanec", jehož forma a délka vypovídá ostatním včelám jak o azimutu, tak o vzdálenosti potravy od úlu. Kývavý tanec se předvádí uvnitř úlu na svislém povrchu plástu. V úlu je tma, takže kývavý tanec ostatní včely nevidí. Ony ho cítí a také slyší, protože tančící včela doprovází své vystoupení několika rytmickými pípavými zvuky. Tanec má podobu osmičky s přímým během ve směru její "příčky". A je to směr tohoto přímého běhu, který v podobě promyšleného kódu vypovídá o směru potravy.

Přímý běh v tanci neukazuje přímo na potravu. Nemůže, protže taneční vystoupení se odehrává na vertikálním (svislém) povrchu plástu a orientace vlastního plástu je pevná bez ohledu na to, kde by potrava mohla být. Potrava musí být lokalizovatelná v horizontální (vodorovné) geografii. Vertikální plást je spíše jako mapa připíchnutá na stěnu. Čára nakreslená na nástěnnou mapu neukazuje přímo na konkrétní směr, ale vy můžete tento směr odvodit prostřednictvím nějaké zvolené konvence.

K porozumění konvenci, již včely používají, musíte nejprve vědět, že včely, podobně jako mnoho druhů hmyzu, při navigaci používají slunce jako kompasu. My to vlastně děláme také tak. Tato metoda má dvě nevýhody. Za prvé, slunce je často schováno za mraky. Včely řeší tento problém pomocí smyslu, který my nemáme. Znovu to byl von Frisch, kdo objevil, že vnímají směr polarizace světla, což jim říká, kde slunce je, i když není vidět. Druhý problém se slunečním kompasem je, že slunce se "pohybuje" po obloze, jak čas ubíhá. Včely se s tím vyrovnávají použitím vnitřních hodin. Von Frisch objevil téměř neuvěřitelné, že totiž tančící včely, zavřené v úlu celé hodiny po své průzkumné expedici, pomalu otáčely směr přímého běhu, jako by tento běh byl hodinovou ručičkou čtyřiadvacetinových hodin. Nemohly vidět slunce uvnitř úlu, ale pomalu otáčely směr svého tance, aby udržely krok s pohybem slunce, které, jak jim jejich vnitřní hodiny napověděly, musí venku ubíhat. Fascinující je, že včelí rody pocházející z jižní polokoule dělají totéž obráceně, právě tak, jak mají.

Teď k vlastnímu kódu tance. Běh v tanci přímo vzhůru po plástu značí, že potrava se nachází ve stejném směru jako slunce. Přímo dolů značí přesně opačný směr. Všechny meziúhly znamenají to, co se dalo očekávat. Padesát stupňů nalevo od vertikály značí 50 stupňů nalevo od směru slunce na horizontálním plánu. Tanec není přesný až na stupeň. Proč by tomu tak mělo být, vždyť je to naše náhodná konvence rozdělovat kompas na 360 stupňů! Včely rozdělují kompas na 8 včelích stupňů. Ve skutečnosti je to přibližně totéž, co děláme, jestliže nejsme profesionálními navigátory. Rozdělujeme náš neformální kompas na osm výsečí: S, SV, V, JV, J, JZ, Z, SZ.

Včelí tanec kóduje také vzdálenost potravy. Nebo lépe, různé aspekty tance - četnost otáčení, četnost kývání, četnost pípání - jsou ve vztahu ke vzdálenosti od potravy a cokoli z nich a jakákoli jejich kombinace mohou být proto použity ostatními včelami k určení vzdálenosti. Čím bližší potrava, tím rychlejší tanec. Můžete si to zapamatovat pomocí úvahy, že včela, která našla potravu nedaleko úlu, bude asi více vzrušená a méně unavená než včela, která našla potravu daleko. Tento fakt je více než pouhá mnemotechnická pomůcka; jak uvidíme, poskytuje stopu, jak se tanec vyvíjel.

Abychom to shrnuli, včela zásobovačka najde dobrý zdroj potravy. Vrátí se do úlu obtížená nektarem a pylem a doručí svůj náklad přijímajícím dělnicím. Pak začne tancovat svůj tanec. Někde na vertikálním plástu, nezáleží na tom kde, běhá kolem dokola v těsných osmičkách. Ostatní včelí dělnice se kolem ní shluknou, cítí a poslouchají. Počítají četnost pípání a pravděpodobně také četnost otáčení. Měří vzhledem ke svislé ose úhel přímého běhu tance, zatímco tanečnice kývá svým břichem. Pak se přemístí do otvoru úlu a vylétnou ze tmy do slunečního jasu. Pozorují pozici slunce - ne jeho svislou výšku, ale svůj vlastní kompas ve vodorovném plánu. A vylétají po přímce, jejíž úhel ke slunci se rovná úhlu původního tance ke svislé ose plástu. Pokračují v letu v tomto směru ne na neurčenou vzdálenost, ale na vzdálenost (nepřímo) úměrnou (logaritmu) četnosti pípání původní tanečnice. Jestliže původní včela letěla oklikou, aby našla potravu, pak překvapivě nevyznačí svým tancem směr své okliky, ale rekonstruovaný azimut potravy.

Příběhu tancujících včel je těžké uvěřit a někteří ho zpochybňují. Vrátím se ke skeptikům a k nedávným experimentům, které nakonec dovršily důkazy, v příští kapitole. V této kapitole chci prodiskutovat postupnou evoluci včelího tance. Jak mohly mezistupně v jeho evoluci vypadat a jak fungovaly, když byla podoba tance ještě nedokončená?

Mimochodem, formulace této otázky není zcela správná. Žádný tvor nežije "neúplně", jako "mezifáze" čehosi. Včely dávných dob, jejichž tanec může být interpretován jako přechodný stupeň k modernímu včelímu tanci, žily dobře. Žily plným včelím životem bez vědomí, že "jsou na cestě" k něčemu "lepšímu". A co víc, náš "moderní" včelí tanec nemusí být ještě posledním slovem vývoje, ale může přejít k něčemu ještě okázalejšímu v době, kdy my a naše soudobé včely tu už nebudeme. Přesto však nyní stojíme před rozluštěním hádanky, jak se současný tanec včel mohl vyvinout postupnými kroky. Jak asi mohly tyto jednotlivé stupně vypadat a jak fungovaly?

Von Frisch se osobně věnoval této otázce a řešil ji pomocí rodokmenu, na němž studoval současné vzdálené bratrance včely medonosné. Ti tedy nejsou předchůdci včely, protože jsou jejími současníky. Ale je možné, že si podrželi znaky předků. Včela medonosná sama je hmyzem obývajícím mírné podnebné pásmo, vyhledávajícím úkryt v dutých stromech či jeskyních. Její nejbližší příbuzní jsou tropické včely, které mohou hnízdit na volném prostranství, zavěšujíce své plástve přímo na větve stromů nebo skalnaté výběžky. Tudíž mohou při svém tanci vidět slunce a nemusí vytvářet konvenci vertikály představující jeho směr. Slunce je určeno samo sebou.

Jeden z těchto tropických příbuzných, trpasličí včela druhu Apis florea, tančí na vodorovném horním povrchu plástve. Přímý běh ukazuje přímo k potravě. Není třeba žádné mapové konvence, přímé určení směru stačí. Pravděpodobná a vcelku přijatelná přechodová fáze na cestě ke včele medonosné to zajisté je, ale musíme stále ještě přemýšlet o těch fázích, které této předcházely a které po ní následovaly. Co mohlo předcházet tanci trpasličí včely? Proč včela, která našla potravu, stále obíhá v osmičkách, jejichž příčka míří ve směru potravy? Jedno z možných vysvětlení zní, že se jedná o ritualizovanou formu vzlétání. Von Frisch říká, že před tím, než se tento tanec vyvinul, zásobovačka, která právě vyložila stravu, opět vyletí stejným směrem, aby se vrátila ke zdroji potravy. Před tím, než vzlétne do vzduchu, otočí se hlavou do správného směru a snad i kousek popojde. Přírodní výběr by favorizoval jakoukoli tendenci k přehánění přípravy nebo prodloužení vzletu, pokud by tato tendence přiměla ostatní včely k následování. Snad je tedy tanec druhem rituálně opakované přípravy ke vzletu. To je vcelku pravděpodobné, neboť ať již včely používají či nepoužívají tanec, velmi často používají přímější taktiky vzájemného následování ke zdrojům potravy. A dalším faktem podporujícím oprávněnost této domněnky je to, že tancující včely mají svá křídla lehce rozevřená, jako kdyby se připravovaly na vzlet, a že dále vibrují svými křídlovými svaly právě tak usilovně, aby sice ještě nevzlétly, ale přesto vydávaly charakteristický zvuk, který je důležitou součástí signálu tance.

Jasným způsobem, jak prodloužit a přehnat přípravu na vzlet, je její opakování. Opakovat znamená, že se včela vrátí na začátek pohybu a znova vykoná několik krůčků ve směru potravy. Existují dvě cesty, jak se dostat zpátky na začátek: na konci odletové plochy lze zatočit vlevo nebo vpravo. Pokud by se stále zatáčelo jen vlevo nebo jen vpravo, budou směr vzletu a cesta zpátky k počátku zaměnitelné. Nejlepším způsobem, jak tomu zamezit, je střídavě se otáčet vlevo a vpravo. A máme zde přirozený výběr osmičkové formy.

Jak se vyvinul vztah mezi vzdáleností potravy a rychlostí tance? Pokud by byla rychlost tance přímo úměrná vzdálenosti potravy, bylo by vysvětlení obtížné. Ale jak už jsme říkali, je tomu právě naopak, čím blíže je potrava, tím rychlejší je tanec. To okamžitě naznačuje pravděpodobnou cestu postupného vývoje. Než se vyvinul tanec samotný, zásobovačky mohly provádět ritualizované opakování přípravy ke vzletu, ale bez nějaké určité rychlosti. Volba rychlosti závisela jen na nich samých. Ovšem, jestliže byste právě přilétli domů z několikakilometrové dálky naloženi až po okraj nektarem a pylem, cítili byste se na nějaké rychlé pobíhání po plástvi? Ne, byli byste pravděpodobně vyčerpaní. A naopak, kdybyste právě objevili bohatý zdroj potravy někde poblíž úlu, krátká cesta domů by vás nijak nevyčerpala, cítili byste se čerství a energičtí. Není těžké si představit, jak se původně náhodný vztah mezi vzdáleností potravy a pomalostí tance ritualizoval ve formální kód.

A nyní se věnujeme nejzajímavější mezifázi. Jak se dávný tanec, ve kterém jeho přímý běh ukazoval přímo k potravě, změnil v tanec, kde úhel vůči vertikále kóduje úhel směru k potravě vůči slunci? Taková změna byla zčásti potřebná, protože vnitřek úlu je tmavý a není vidět slunce, a také proto, že při tanci na vertikálně postaveném plástu není možné přímo "namířit" k potravě, pokud povrch sám náhodou k potravě nesměřuje. Ale to vše ještě nestačí jako důkaz nezbytnosti této změny. Musíme vysvětlit, jak bylo tohoto posunu dosaženo skrze pravděpodobné a postupné mezikroky.

Zdá se to být nemožné, ale jeden fakt o hmyzím nervovém systému nám pomůže. Následující pozorhodný pokus hodný zaznamenání byl prováděn s různými druhy hmyzu, od brouků až k mravencům. Nejprve brouk leze po vodorovné dřevěné desce za přítomnosti elektrického světla. První část pokusu ukazuje, že hmyz používá "světelný kompas". Posuneme-li zdroj světla, brouk odpovídajícím způsobem změní směr svého pohybu. Pokud, dejme tomu, lezl v úhlu 30 stupňů ke světlu, přizpůsobí směr svého pohybu tak, že při nové pozici světla opět leze pod oním úhlem 30 stupňů. V podstatě můžeme řídit směr broukova pohybu jakkoli za pouhého použití světla. Tento poznatek o hmyzu je znám již dlouho: hmyz používá slunce (nebo měsíce či hvězd) jako kompasu a můžeme jej snadno zmást pomocí žárovky. Až sem je vše jasné. A nyní zajímavý experiment. Vypněte světlo a v tomtéž okamžiku otočte desku svisle. Brouk bezostyšně pochoduje dál. A, mirabile dictu, mění směr svého pohybu tak, že úhel tohoto pohybu vzhledem k vertikále je roven předchozímu úhlu vzhledem ke světlu: v našem případě oněch 30 stupňů. Nikdo neví, proč se to děje, ale je to tak. Zdá se, že to ukazuje na náhodný zvrat v hmyzím nervovém systému - zmatení smyslů, zkrat mezi dráty gravitačního a zrakového smyslu, snad něco jako když my po nárazu do hlavy vidíme záblesk světla. V každém případě byl tímto připraven potřebný most pro vývoj "vertikála znamená slunce" v kódu včelího tance.

Čili, rozsvítíme-li světlo uvnitř úlu, včely se zřeknou svého smyslu pro gravitaci. Použijí směru světla a postaví se ve svém kódu přímo ke slunci. Tohoto dlouho známého faktu bylo využito v jednom z nejchytřejších experimentů, jaké kdy byly provedeny, experimentu, který konečně potvrdil fakt, že včelí tanec doopravdy funguje. Vrátím se k tomu v příští kapitole. Mezitím jsme našli přijatelné série postupných mezistupňů, kterými se mohl moderní včelí tanec vyvíjet od jednodušších začátků. Tento příběh, založený na idejích von Frische, nemusí být doopravdy ten pravý. Ale něco podobného se jistě stalo. Vyprávěl jsem příběh jako odpověď přirozenému skepticismu - argumentu osobní nedůvěřivosti - který vyvstává v lidech, když jsou vystaveni doopravdy důvtipnému či komplikovanému přírodnímu jevu. Jak skeptici říkají: "Nedokážu si představit přijatelné série mezistupňů, proto žádné neexistovaly, a jev vznikl spontánním zázrakem." Von Frisch poskytl pravděpodobné série mezistupňů. I kdyby to nebyly zcela správné série, fakt, že jsou pravděpodobné, stačí k překonání argumentu pocházejícího z osobní nedůvěřivosti. To samé platí o dalších příkladech, na které jsme se zaměřili, od orchidejí napodobujících vosy ke kamerovému oku.

[...]


IV Boží funkce užitku

Můj duchovně osvícený dopisovatel z minulé kapitoly uvěřil prostřednictvím vosy. Charles Darwin svou víru ztratil téměř podobným způsobem. "Nemohu uvěřit," napsal, "že všemohoucí a dobro konající Bůh by plánovaně stvořil lumky s výsloným úmyslem, aby se krmili v žijících tělech housenek." Darwinova postupná ztráta víry, kterou zakrýval ze strachu, aby nerozčilil svou zbožnou ženu Emmu, měla doopravdy komplexnější příčiny. Jeho odkaz na lumky byl aforismus. Morbidní chování, o němž hovořil, mají lumci společné se svými sestřenicemi kutilkami, se kterými jsme se setkali v předchozí kapitole. Samička kutilky nejenže naklade svá vajíčka do housenky (kobylky nebo včely), aby se její larva mohla vykrmit, ale opatrně zavádí, podle Falbra a ostatních, své žihadlo do každé uzliny centrálního nervového systému kořisti, aby ji paralyzovala, ale nezabila. Tímto způsobem udržuje maso čerstvé. Nevíme, jestli je paralyzace podobná centrální anestezi, nebo zda jako kurare ochromuje schopnost pohybu oběti. Kdyby šlo o druhý případ, kořist by si mohla uvědomovat, že je vyjídána zevnitř zaživa, ale byla by zcela neschopná pohnout jakýmkoli svalem, aby se mohla bránit. To zní surově a krutě, ale jak uvidíme, příroda není krutá, pouze nemilosrdně indiferentní. To je jeden z nejtěžších úkolů pro člověka, aby si to uvědomil. Neumíme připustit, že věci nemusí být ani dobré, ani špatné, ani kruté, ani milé, ale jednoduše bezcitné - indiferentní ke všemu utrpení, postrádající jakýkoli účel.

My lidé máme účelnost v mozku. Je pro nás těžké dívat se na něco bez uvažování "k čemu" to je, jaký je pro to důvod, jaký účel se za tím skrývá. Když se posedlost po účelu stane patologickou, nazýváme ji paranoia - nalézání zlomyslného úmyslu v tom, co je ve skutečnosti smůla. Ale to je pouze nabubřelá forma téměř univerzálního sebeklamu. Ukažte nám prakticky jakýkoli objekt či proces a bude pro nás velmi těžké ubránit se otázkám "Proč?" a "K čemu?".

[...] Když už byl von Frisch starý, byla jeho nejznámější práce - o tanci včel, viz minulou kapitolu - zpochybněna americkým biologem Adrianem Wennerem. Naštěstí von Frisch žil dost dlouho na to, aby viděl svou práci obhájenou dalším Američanem, Jamesem L. Gouldem, který je v současnosti na Princetonu, a sice jedním z nejbriliantněji koncipovaných experimentů celé biologie. Krátce vám tento příběh převyprávím, protože je důležitý pro můj závěr o síle předpokladu "jako by to bylo naplánováno".

Wenner a jeho kolegové nepopírali, že tanec existuje. Dokonce ani nepopírali, že obsahuje všechny informace, o kterých von Frisch tvrdil, že je obsahuje. Co ale popírali, je to, že ostatní včely čtou tanec. Ano, řekl Wener, je pravda, že směr přímého běhu kývavého tance vzhledem k vertikální ose se vztahuje ke směru potravy vzhledem ke slunci. Ale není pravda, že ostatní včely získávají informace z tance. Ano, je pravda, že frekvence různých prvků tance se může číst jako informace o vzdálenosti potravy. Ale neexistuje žádný dobrý důkaz, že ostatní včely tuto informaci čtou. Mohou ji ignorovat. Von Frischovy důkazy, říkali skeptici, byly chybné, a když opakovali jeho pokusy s řádnými "kontrolami" (to jest zohledňujíce i alternativní způsoby, kterými by včely mohly najít potravu), jejich experimenty již nepodporovaly von Frischovu hypotézu jazyka-tance.

Právě tam Jim Gould vstoupil do příběhu svými bystrými a důmyslnými experimenty. Gould využil dlouho známého faktu o včelách medonosných, který si pamatujete z předchozí kapitoly. Ačkoli obvykle tancují ve tmě, používajíce směru vzhůru ve svislém plánu jako kódovaného znamení směru slunce ve vodorovném plánu, bez námahy by přešly na pravděpodobně původnější způsob jednání, kdybyste v úlu rozsvítili. Pak by zapomněly vše o přitažlivosti a používaly by svítící žárovky jako svého znamení slunce, tudíž jako přímého určujícího prvku pro úhel tance. Naštěstí nevznikne žádné nedorozumění, když tanečnice změní svou vázanost na zemskou přitažlivost za svítící žárovku. Ostatní včely "čtoucí" tanec změní svou vázanost steným způsobem, takže tanec je nositelem stále stejného významu: ostatní včely se stále řídí při hledání potravy směrem, který tanečnice určila.

A teď k podařenému kousku Jima Goulda. Přemaloval oči tancující včely černým šelakem tak, že nemohla vidět svítící světlo. Proto tancovala tak, že používala normální konvenci gravitace. Ale ostatní včely, které sledovaly její tanec, nebyly zaslepeny, viděly světlo. Interpretovaly tanec tak, jako by konvenci gravitace opustily a nahradily ji svítícím světlem, "sluneční" konvencí. Diváci tance měřili úhel vzhledem ke světlu, zatímco tanečnice se k němu stavěla vzhledem ke gravitaci. Gould se snažil přimět tančící včelu lhát o směru potravy. Ne lhát v obecném smyslu, ale lhát v přesném směru, se kterým mohl přesně manipulovat. Samozřejmě že učinil experiment ne s jednou zaslepenoui včelou, ale s řádným statistickým vzorkem včel a s různě ovlivňovanými úhly. A fungovalo to. Von Frischova původní hypotéza tance-jazyka byla triumfálně obhájena.

Nevyprávěl jsem tento příběh pro legraci. Chtěl jsem ukázat jak pozitivní, tak negativní aspekty předpokladu "dobrého naplánování". Když jsem si poprvé přečetl skeptické pojednání Wennera a jeho kolegů, otevřeně jsem se jim vysmál. A to nebylo správné, i když se ukázalo, že se Wenner mýlí. Můj výsměch byl zcela založen na předpokladu "dobrého naplánování". Wenner nakonec nepopíral, že tanec existuje, ani že nese informace o vzdálenosti a směru jídla, jak to von Frisch tvrdil. Wenner prostě popíral, že ostatní včely čtou inoformaci. To bylo pro mě a ostatní darwinistické biology moc. Tanec byl přece tak komplikovaný, tak bohatě prováděný, tak konečně přizpůsobený svému zjevnému smyslu informování ostatních včel o vzdálenosti a směru potravy; toto vhodné vyladění se nemohlo, z našeho pohledu, docílit jinak, než přírodním výběrem. Bezděčně jsme se ocitli ve stejné pasti jako kreacionisté, když uvažují o divech života. Tanec jednoduše musí být k něčemu užitečný, což pravděpodobně znamená pomoc včelím zásobovačkám při hledání potravy. Proto, z našeho pohledu, se Wenner musel mýlit. Byl jsem o tom natolik přesvědčen, že kdybych byl natolik důvtipný, abych Gouldovy pokusy vymyslil sám, vůbec bych se jejich prováděním nebyl obtěžoval.

Gould byl nejenom dostatečně vynalézavý, aby pokus vymyslel, ale také se obtěžoval s jeho provedením, jelikož se nedal svést předpokladem dobrého naplánování. Říkám to se skálopevnou jistotou, i když tuším, že Gould - podobně jako von Frisch před ním ve svém výzkumu barev - byl ve své mysli natolik ovládán předpokladem dobrého naplánování, aby byl přesvědčen, že tento významný experiment má reálnou šanci na úspěch a že proto stojí za to, aby mu věnoval čas a úsilí.

Teď chci zavést dva odborné termíny, "zpětná konstrukce" a "funkce užitku". "Zpětná konstrukce" je postup odůvodňování, který pracuje takto. Jste inženýr konfrontovaný s objektem, který jste nalezl a kterému nerozumíte. Vytvoříte si pracovní hypotézu, že objekt byl vytvořen pro nějaký účel. Rozeberete a analyzujete objekt z pohledu, k řešení jakého problému by byl vhodný: "Kdybych chtěl vyrobit stroj k tomu a tomu, měl bych ho udělat takto? Nebo - je objekt lépe vysvětlitelný jako stroj navržený na dělání toho a toho?"

[...]

"Funkce užitku" je odborný termín ekonomů, ne inženýrů. Znamená "to, co se má maximalizovat". [...]

[...]

Vraťme se k živým organismům a snažme se najít jejich funkci užitku. Může jich být mnoho, ale může se ukázat, že se případně zredujkují na jednu. Dobrý způsob, jak zdramatizovat náš úkol, je představit si, že živé organismy vyrobil božský inženýr, a snažit se zpětnou konstrukcí vyzkoumat, co se Tvůrce snažil maximalizovat: jaká byla božská funkce užitku?

Gepardi vypadají, že byli pro něco výtečně navrženi, že tudíž bude snadné zpětně rekonstruovat a objevit jejich funkci užitku. Zdá se, že jsou velmi dobře navržení pro zabíjení antilop. Zuby, drápy, oči, nos, svaly na nohách, páteř a mozek geparda vypadají přesně tak, jak bychom očekávali, kdyby božím úmyslem při stvoření geparda bylo maximalizovat ztráty mezi antilopami. Naopak, kdybychom zpětně konstruovali antilopu, objevili bychom podobně přesvědčivý důkaz navržení pro přesně opačný účel: přežití antilopy a vyhladovění gepardů. Vypadá to, jako by gepardi byli navrženi jedním božstvem a antilopy božstvem s ním soupeřícím. Pokud však existoval pouze jeden Stvořitel, který stvořil tygra a jehně, geparda a gazelu - o co mu tedy šlo? Je sadistou, jenž rád shlíží na krvavé sporty? Snaží se předejít přemnožení savců v Africe? Nebo směřuje k tomu, aby zvýšil ohlas na televizní vystoupení Davida Attenborougha? Toto všechno jsou srozumitelné funkce užitku, které mohou být pravdivé. Ve skutečnosti jsou samozřejmě všechny zcela mylné. Nyní rozumíme jednotlivým funkcím užitku života do velkých podrobností, proto žádná ze jmenovaných funkcí neobstojí.

První kapitola měla připravit čtenáře na pohled, že tou opravdovou funkcí užitku života, která se maximalizovala v přirozeném světě, je přežití DNA. Ale DNA neproplouvá časem volně, je uzavřena v živých tělech a musí to zařídit tak, aby jí byla k dispozici většina "převodových pák". Sekvence DNA, které se vyskytují v tělech gepardů, maximalizují své přežívání tím, že nutí jejich těla zabíjet gazely. Sekvence nacházející se v gazelách maximalizují své přežití sledováním opačných cílů. Ale v obou případech je to přežití DNA, které se maximalizuje. V této kapitole se budu zabývat zpětným konstruováním na velkém počtu praktických příkladů a ukážu, jak všechno dává smysl, jakmile přistoupíte na to, že to, co je maximalizováno, je přežití DNA.

[...]

Proč jsou stromy v lese tak vysoké? Jednoduše - aby převýšily soupeřící stromy. "Citlivá" funkce užitku na to nahlíží tak, že by mohly být všechny malé. Dostávaly by přesně stejné množství slunečního světla s mnohem menšími výdaji na tlusté kmeny a masivní oporné kořeny. Ale kdyby byly všechny malé, přírodní výběr by musel upřednostňovat jedince, který vyrostl o něco výš. Jestliže se zvýšil jeden, ostatní by jej museli následovat. Nic nemůže zastavit stupňování celé hry, dokud nebudou všechny stromy absurdně a zbytečně vysoké. Je to absurdní a zbytečné pouze z pohledu racionálního ekonomického plánovače, který přemýšlí v pojmech maximalizace efektivnosti. Ale všechno to dává smysl, pochopíme-li jednou tu pravou funkci užitku - geny maximalizují své vlastní přežití. Jednoduché analogie se vyskytují hojně. Na koktejlovém večírku křičíte až do ochraptělosti. Důvodem je, že se každý projevuje v maximální hlasitosti. Kdyby hosté přistoupili na dohodu, že budou šeptat, slyšeli byste se navzájem stejně dobře s menší silou hlasu a menšími výdaji energie. Ale takové dohody nefungují, dokud nejsou kontrolovány. Někdo to vždycky zkazí tím, že sobecky mluví o něco hlasitěji a ostatní ho pak jeden za druhým musí následovat. [...]

Lidé nalezli zalíbení v tendencích zaměňujících blahobyt za blahobyt skupiny, že "dobro" znamená dobro společnosti, budoucí blahobyt druhu či dokonce ekosystému. Boží funkce užitku odvozená z úvah o zvratech přírodního výběru ukazuje smutné konce tak utopických vizí. Aby bylo jasno, existují příležitosti, kdy geny mohou maximalizovat svůj sobecký blahobyt na vlastní úrovni naprogramováním nesobecké spolupráce, či dokonce sebeobětování organismu. Ale skupinový blahobyt je vždy náhodný důsledek, ne primární pohnutka. To je význam "sobeckého genu".

[...]

Typický losos z Pacifiku je jako jepice. [...]

Přírodní funkce užitku nikdy neoceňuje dlouhověkost pro ni samotnou, ale v zájmu budoucí reprodukce. Jakýkoli živočich, který se stejně jako my, ale na rozdíl od lososa z Pacifiku, množí více než jednou, stojí tváří v tvář kompromisu mezi současnými dětmi (vrhem) a dětmi budoucími. Králice, která věnovala všechnu svou energii a zásoby na první vrh, bude pravděpodobně mít nejlepší první vrh. Ale nezbudou jí volné zdroje na druhý vrh. Geny pro uchování nějakých rezerv budou mít tendenci šířit se králičí populací, přenášené mláďaty z druhého a třetího vrhu. Jde o geny tohoto typu, které se nerozšířily v populaci lososa z Pacifiku, protože praktické přerušení kontinuity mezi dvěma rozmnožovacími sezónami je tak strašně velké.

[...] Princip, jak se stárnutí vyvíjelo, vypracoval původně na začátku padesátých let laureát Nobelovy ceny a vědec z oblasti medicíny sir Peter Medawar. Různé modifikace k základní myšlence přidali významní darwinisté G. C. Williams a W. D: Hamilton.

Podstatou myšlenky je toto: Za prvé, jak jsme viděli v první kapitole, jakýkoli genetický účinek se normálně spustí v příslušném čase během života organismu. Mnoho genů se spouští v raném embryu, ale další - jako gen pro Huntingtonovu choreu, nemoc, která tragicky zahubila lidového básníka Woody Guthrieho - se spouští až ve středním věku. Za druhé, detaily genetického účinku zahrnující čas, ve kterém se projeví, se mohou modifikovat pomocí dalších genů. Člověk trpící Huntingtonovou choreou může očekávat, že zemře na tuto nemoc, ale jestli ho zabije ve čtyřiceti nebo v padesáti pěti letech (stejně tolik bylo Woodymu Guthriemu), to mohou ovlivňovat další geny. Z toho vyplývá, že selekcí genů "modifikátorů" může být během evoluce čas působení příslušného genu posunut vpřed či vzad.

Gen Huntingtonovy chorey patří mezi zcela jasné příklady letálních genů. Existuje spousta genů, které samy o sobě nejsou letální, ale přesto působí na zvýšení pravděpodobnosti úmrtí z nějaké jiné příčiny, a ty nazýváme subletální. Opět je jejich čas projevení ovlivněn geny-modifikátory, proto je odsunut či urychlen přírodním výběrem. Medawar zjistil, že stařecká ochablost může reprezentovat akumulaci letálních a subletálních genetických výsledků, které se přesunuly do pozdějších a pozdějších dob životního cyklu a mohly projít reprodukční sítí do budoucích generací jednoduše proto, že působily později.

Zvrat, který G.C.Williams, doyen moderních amerických darwinistů, vnesl do příběhu v roce 1957, je velmi důležitý. Vrací nás to k závěru o ekonomických kompromisech. Pro pochopení potřebujeme vnést pár dodatečných základních faktů. Gen má obvykle více než jeden účinek, často na částech těla, které jsou na první pohled od sebe dost vzdálené. Nejen že taková "víceúčelovost" je faktem, je také předpokládatelná, protože geny uplatňují svůj vliv na embryonální vývoj a embryonální vývoj je složitý proces. Takže jakákoli nová mutace má pravděpodobně ne jeden, ale hned několik účinků. Ačkoli jeden z těchto účinků může být výhodný, je nepravděpodobné, že to může být víc než jeden. Je to jednoduše proto, že většina účinku mutací je špatná. Kromě toho, že je to fakt, mělo by se to principiálně předpokládat: když začnete pracovat s komplikovaným mechanismem - řekněme jako rádio - existuje mnohem více způsobů, jak ho zkazit, než jak ho vylepšit.

Kdykoli přírodní výběr upřednostní gen pro jeho výhodné působení v mládí - řekněme na sexuální přitažlivost mladého samce - existuje i druhá stránka věci: např. nějaká určitá nemoc ve středním a starším věku. Teoreticky by se důsledky stárnutí mohly projevovat naopak, ale podle Medawarovy logiky by přírodní výběr asi těžko upřednostnil nemoc v mládí pro nějaký výhodný účinek toho stejného genu ve stáří. Navíc můžeme znovu použít geny- modifikátory. Čas, kdy se projeví každý z účinků vyvolaných genem, jak dobrý, tak špatný, se může změnit v průběhu další evoluce. Podle Medawarova principu budou mít dobré účinky tendenci posouvat se do ranějších období života, zatímco ty špatné budou mít tendenci odsouvat se do pozdějších období. Navíc v některých případech vznikne přímý kompromis mezi ranými a pozdními účinky. To vyplynulo z našich diskusí o lososovi. Když má živočich konečné množství zásob, které může použít, řekněme k tomu stát se fyzicky zdatným a schopným vyváznout z nebezpečí, každý zájem zásoby použít brzy bude upřednostněn před preferováním spotřebovat je později. Ti, kteří jich použijí později, mají větší pravděpodobnost zemřít z jiných příčin, dříve než dostanou možnost svých zásob využít. Abychom začlenili všeobecný Medawarův závěr do jazyka kapitoly první, ve které jsme postupovali zezadu kupředu, každý je potomek nepřerušené linie předků, z nichž všichni byli mladí, ale mnoho z nich se stáří nedožilo. Takže dědíme všechno, co nám umožňuje být mladí, ale ne bezpodmínečně všechno to, co nám umožňuje být staří. Jevíme sklon dědit geny, díky kterým umíráme dlouho po narození, ale ne geny, vinou kterých bychom umírali krátce po narození.

Abychom se vrátili k pesimistickému úvodu této kapitoly, když funkcí užitku - tou, která se maximalizovala - je přežití DNA, musíme říci, že není receptu na štěstí. Během toho, jak se přenáší DNA, je jedno, kdo nebo co v tomto procesu bude trpět. Pro geny Darwinovy lumkovité vosy je lepší, když housenka je živá, tudíž čerstvá, když ji jedí, bez ohledu na cenu utrpení. Geny utrpení nezajímá, protože se nezajímají o nic.

[...] Celkové množství utrpení za rok ve světě přírody překračuje všechno střízlivé rozvažování. Během minuty, co jsem stvořil tuto větu, byly tisíce zvířat snědeny zaživa; další utíkají o život a skučí strachy; další tisíce jsou pomalu požírány parazity zevnitř; tisíce ze všech druhů umírají hladem, žízní a na nemoci. Musí tomu tak být. Existuje-li někdy čas hojnosti, tento fakt automaticky vede ke zýšení populace, dokud se přirozený stav hladovění a mizérie neobnoví.

Teology sužuje "problém zla" a s ním spojený "problém utrpení". Ten den, kdy jsem původně psal tento odstavec, všechny britské noviny přinesly otřesnou zprávu o autobusu plném dětí římskokatolické školy, který havaroval bez jakéhokoli viditelného důvodu, přičemž mnohé zemřely. Ne poprvé se duchovní ocitli před otázkou, kterou vyslovil jeden dopisovatel londýnských novin (The Sunday Telegraph) tímto způsobem: "Jak můžete věřit v milujícího, všemohoucího Boha, který dovolí takovou tragédii?" Článek vyšel a vyprovokoval jednoho kněze k odpovědi: "Jednoduchou odpovědí je, že my nevíme, proč by měl existovat Bůh, který dopustí, aby se staly tak strašné věci. Ale hrůza takové srážky utvrzuje křesťana v tom, že žijeme ve světě reálných hodnot: pozitivních i negativních. Kdyby byl vesmír pouze složen z elektronů, nevznikl by žádný problém zla a utrpení."

Naopak, kdyby vesmír byly pouze elektrony a sobecké geny, nesmyslné tragédie jako srážka toho autobusu jsou právě to, co bychom mohli očekávat spolu se stejně významu zbaveným štěstím. Takový vesmír by nebyl ani úmyslně zlý, ani úmyslně dobrý. Neprojevovaly by se v něm záměry žádného druhu. Ve světě slepých fyzikálních sil a genetických replikací bude mnoho lidí trpět, jiní budou šťastní a nenajdete v tom ani pravidelnost, ani příčinu, ani žádnou spravedlnost. Svět, o kterém uvažujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom měli očekávat, kdyby v jeho základě nebyl žádný plán, žádný účel, zlo ani dobro, nic, jen slepá a bezcitná indiference. Jak to vyjádřil nešťastný básník A.E.Housman:

Protože se bezcitná a hloupá příroda
ani nezajímá a ani nedozví

DNA se ani nezajímá, ani neví. DNA prostě existuje. A my tancujeme podle její muziky.