Milton Friedman, Rose Friedman: Svoboda volby, Liberální institut, Praha 1992
autorizovaný překlad z amerického vydání Free to choose, New York 1980
Motto:
"Zkušenost nás učí, abychom se měli při obraně svobody zejména na pozoru, když proklamovaná vládní opatření vypadají prospěšně. Člověk zrozený ve svobodě je přirozeně bdělý při ohrožení svobody zlovolnými vládci. Větší nebezpečí svobodě hrozí zákeřným zasahováním do svobod snaživými lidmi, kteří to myslí dobře, ale bez pochopení věcí."
Soudce Louis Brandeis, Olmstead, Spojené státy, 277 U.S. 479 (1928)
Úvod
...
Klíčová myšlenka knihy “Bohatství národů” (Wealth of Nations) od Adama Smithe je zdánlivě jednoduchá: jestliže směna mezi dvěma stranami je dobrovolná, neuskuteční se, pokud obě strany nebudou věřit, že na směně něco získají. Mnoho omylů v ekonomice vyplývá ze zanedbání tohoto prostého faktu, z tendence domnívat se, že existuje neměnný koláč, že jedna strana může získat pouze na úkor strany druhé.
...
Záblesk geniality Adama Smithe je v poznání, že ceny, které vznikly transakcemi mezi prodávajícími a kupujícími, zkrátka na svobodném trhu, mohou koordinovat činnost milionů lidí, při které si každý hledí svých zájmů, a koordinuje ji takovým způsobem, že každý spoluprací získává. Tehdy to byla ohromující myšlenka a je jí dodnes, myšlenka, že ekonomický řád může vzniknout jako mimovolný důsledek činnosti mnoha lidí, kdy každý jedná na základě osobního zájmu.
Systém cen funguje tak dobře, tak efektivně, že po většinu času si jej ani neuvědomujeme. Neuvědomujeme si, jak dobře funguje, až do okamžiku, kdy systém cen je narušen a přestane fungovat, a dokonce i v takovém okamžiku zřídka rozpoznáme zdroj potíží.
...
Ceny vykonávají v organizaci ekonomických činností tři funkce: za prvé předávají informace, za druhé motivují k zavádění nejméně nákladných výrobních procesů a vedou k nejhodnotnějšímu využívání dostupných zdrojů, za třetí určují, kdo a kolik dostane vyprodukovaného zboží, tedy rozdělují příjem. Všechny tři funkce jsou vzájemně spjaty.
Přenos informací
...
Cenový systém přenáší pouze důležité informace a sděluje je pouze lidem, kteří tuto informaci potřebují. Producenti dřeva nemusí vědět, zda potřeba tužek vzrostla kvůli nástupu silných ročníků do škol nebo proto, že je potřeba vyplnit tužkou o 14 tisíc vládních formulářů více. Dokonce ani nemusí vědět, že vzrostla poptávka po tužkách. Potřebují jen vědět, že někdo je za dřevo ochoten zaplatit více a že vyšší cena bude platit dostatečně dlouho na to, aby se vyplatilo uspokojit poptávku. Oba údaje jsou prezentovány na trhu prostřednictvím cen, první je obsažen v současné ceně, druhý v ceně nabízené za budoucí dodávky.
...
Jedním z hlavních nepříznivých dopadů pádící inflace je umrtvení přenosu informací prostřednictvím cen. ... Vysoká míra inflace a zejména silně proměnlivá míra inflace utopí tyto informace v nic neříkajícím chaosu.
Motivace
Efektivní předání přesných informací je zbytečné, pokud nejsou lidé motivováni jednat, jednat správně a v souladu s obdrženými informacemi. Producentovi dřeva je k ničemu informace o vzrůstu cen dřeva, pokud není nějak zainteresován reagovat na vyšší cenu dřeva dodávkou většího množství. Krása systému volné tvorby cen je v tom, že poskytuje jak informace, tak i motivaci reagovat na tyto informace, jakož i prostředky k provedení.
...
Probrali jsme zatím motivaci z hlediska výrobců a spotřebitelů. Funguje ale také v případě dělníků a vlastníků jiných výrobních činitelů. Vyšší poptávka po dřevě vyvolá růst mezd dřevorubců. To signalizuje, že po tomto druhu práce je větší poptávka než dříve. Vyšší mzda motivuje dělníky chovat se podle této informace. Někteří dělníci, kterým je lhostejné, zda jsou dřevorubci nebo dělají něco jiného, stanou se nyní pravděpodobně dřevorubci. ... Také tady intervence vlády, například stanovením minimálních mezd, nebo zásah odborů, které si vymohou omezené nábory pracovních sil, může zkreslit předávanou informaci nebo může lidem zabránit, aby se podle této informace svobodně rozhodovali (viz kapitola 8).
Informace o cenách - ať už to jsou mzdy v různých povoláních, pozemková renta nebo míra zisku v různých odvětvích - nejsou jedinými informacemi ovlivňujícími rozhodnutí o konkrétním použití existujícího zdroje. Dokonce ani nemusí být nejdůležitější informací, zejména v případě, že zdrojem, který hodláte použít, je vaše vlastní práce. Rozhodnutí záleží na osobních preferencích a možnostech - to, co velký ekonom Alfred Marshall nazval souhrnem finančních a nefinančních výhod a nevýhod různých povolání. Uspokojení z práce může kompenzovat nízkou mzdu. Na druhé straně vysoké mzdy mohou kompenzovat nepříjemné práce.
Rozdělování příjmu
...
V každé společnosti, bez ohledu na její organizaci, vždy existuje nespokojenost s rozdělováním příjmu. Všichni těžko chápeme, proč bychom měli dostávat méně než jiní, kteří si nezasluhují o nic více než my, jak se nám zdá - nebo proč bychom měli dostávat více než tolik jiných, jejichž potřeby se zdají být stejně naléhavé. Sousedovo pole se vždy zdá být zelenější, a proto viníme stávající systém. V příkazovém systému jsou hněv a nespokojenost namířeny proti vládcům. V systému svobodného trhu jsou namířeny proti trhu.
Jedním výsledkem byl pokus oddělit od ceny jednu její funkci - rozdělování příjmů - od jejích ostatních funkcí - předávání informací a vytváření motivace. Mnoho vládních opatření ve Spojených státech a jiných zemích, které převážně spoléhaly na principy svobodného trhu, se zaměřilo na změnu v rozdělování příjmů stanovených trhem a na vytvoření jiného a rovnoměrnějšího rozdělování příjmů. Stále je patrný tlak veřejného mínění na další kroky v tomto směru. Tento společenský pohyb hlouběji prodiskutujeme v kapitole 5.
Jakkoli si můžeme přát něco jiného, není prostě možné používat ceny k předávání informací a k vytváření motivace reagující na tyto informace, aniž bychom nechali ceny ovlivňovat, ne-li plně určovat rozdělení příjmu. Jestliže to, co člověk dostává, nebude záviset na ceně za poskytované služby ..., jaký jiný motiv můžeme mít, abychom vyhledali informace o cenách nebo jednali na základě těchto informací? Jestliže příjem Reda Adaira by byl stejný, ať by podstoupil nebo nepodstoupil riziko při utěsňování ropných vrtů, které se vymkly kontrole, proč by se měl do takové nebezpečné věci pouštět? Mohl by to udělat jednou kvůli zábavě. Ale udělal by z toho své hlavní povolání? Kdyby váš příjem byl stejný za těžkou jako za lehkou práci, proč byste měli tvrdě pracovat? Proč byste se měli namáhat hledat kupce, který vám nabídne víc za to, co prodáváte, když z toho nemáte žádný prospěch? Jestliže nemáte žádnou výhodu z akumulovaného kapitálu, proč byste měli odložit svou spotřebu a neutratit všechno hned? Proč spořit? Jak by se jinak vytvořil existující fyzický kapitál, aniž by se dobrovolně omezovali jednotlivci? Když nebude odměna za zvelebování akumulovaného nebo zděděného kapitálu, proč jej neutratit? Jestliže se cenám zamezí ovlivňovat rozdělování příjmů, ceny pak nebudou moci být použity ani k jiným účelům. Jedinou alternativou je příkaz. Nějaká autorita bude muset určit, co kdo má vyrábět a kolik. Autorita bude muset rozhodnout, kdo bude muset zametat ulice a kdo bude řídit továrnu, kdo bude policista a kdo lékař.
...
“Neviditelná ruka” Adama Smithe se obecně týká případu nákupu a prodeje zboží a služeb za peníze. Ale hospodářská činnost není zdaleka jedinou oblastí, kde vznikla komplikovaná a vyspělá struktura jako neuvědomělý důsledek spolupráce velkého počtu lidí, kteří spolupracují a přitom každý sleduje vlastní zájmy.
Vezměte si například jazyk. Je to komplikovaný systém, který se stále mění a vyvíjí. Má dobře definovaná pravidla, která nenaplánovala žádná centrální instituce. Nikdo nestanovil, jaká slova mají být do jazyka zařazena, jakými gramatickými pravidly se má jazyk řídit, která slova mají být přídavná a která podstatná jména. Francouzská akademie se snažila řídit změny ve francouzštině, ale to byl už jen pozdní vývoj jazyka. Francouzská akademie byla založena dlouho poté, co francouzština byla vysoce strukturovaným jazykem a sloužila pouze k tomu, aby pečetila změny, nad nimiž neměla kontrolu. Pro jiné jazyky takové instituce existovaly zřídka.
...
Hodnotový žebříček společnosti, její kultura, společenské konvence - všechno se vyvíjí stejným způsobem, tj. přes dobrovolnou spolupráci. Složitá struktura vzniká cestou pokusů a omylů, přijímáním a odmítáním. Nikdy žádný monarcha nestanovil, že hudba oblíbená v Kalkatě se má diametrálně odlišovat od hudby oblíbené, řekněme, ve Vídni. Tyto zcela odlišné hudební kultury se vyvinuly zcela nezávisle, bez toho, aby někdo “to tak naplánoval”. Vyvinuly se tak společenským vývojem podobným biologickému - ačkoliv samozřejmě jednotlivé státy nebo zvolené vlády mohou ovlivňovat směr společenského vývoje podporováním jednoho umělce nebo druhu hudby, tak jak to dělají bohatí jedinci.
...
Tyto příklady ukazují nejen na ohromný prostor pro volnou směnu, ale také na to, jak široký význam musí být přisouzen pojmu “zájem”. Úzké omezení na vlastní otázky trhu vedlo k úzkému vymezení zájmu jednotlivce jako sobectví, jako krátkozrakého zájmu zaměřeného pouze na okamžitou materiální výhodu. Ekonomové byli káráni, že údajně své dalekosáhlé závěry odvozují od zcela nerealistického ideálu ekonomického člověka, který je pouze počítacím strojem, reagujícím jen na finanční stimuly. To je velký omyl. Vlastní zájem není krátkozraké sobectví. Je to všechno, co člověka zajímá, čeho si cení, jaké sleduje cíle. Vědci toužící posunout hrani své vědy, misionáři toužící obrátit pohany na pravou víru, filantrop toužící přinést úlevu strádajícím - všichni sledují své vlastní zájmy, tak jak oni je chápou, jak je soudí podle svých hledisek.
...
Jaká role by měla být svěřena vládě ve společnosti, jejíž členové chtějí dosáhnout co největší svobodu volby jako jednotlivci, rodiny nebo členové dobrovolných skupin nebo jako občané organizovaného státu?
Je těžké vylepšit odpověď, kterou nám před dvěma sty lety dal Adam Smith:
“Jestliže nebudeme uvažovat systémy založené na preferencích nebo donucování, pak se nám nabídne zjevný a jednoduchý systém přirozené svobody. Nechť je dána člověku, který neporušuje zákon, naprostá svoboda prosazovat své zájmy způsobem, jaký uzná za vhodný, a nechme jeho podnik nebo kapitál konkurovat jiným lidem nebo skupinám lidí. Stát nechť je zcela zbaven povinností, protože jeho jednání je vystaveno nesčetným omylům, neboť neomylnost je mimo veškerou lidskou moudrost a vědění; nechť je zbaven povinnosti říditpodnikání soukromých osob a směrovat je k povoláním nejvhodnějším pro zájmy společnosti. V systému přirozené svobody má panovník pouze tři povinnosti, o které musí dbát; tři povinnosti velkého významu, povinnosti, které jsou prosté a snadno pochopitelné prostým rozumem: za prvé povinnost chránit společnost před násilím a invazí jiných nezávislých společností lidí; za druhé povinnost chránit každého člena společnosti před nespravedlivostí a utiskováním ze strany jiného člena společnosti neboli povinnost ustanovit přesné vykonávání spravedlnosti; za třetí zavedení a udržování určitých veřejných institucí a činností, které nikdy nemohou být v zájmu žádného jednotlivce nebo malé skupiny jednotlivců, protože výnosy nemohou nikdy pokrýt náklady jednotlivce nebo malé skupiny jednotlivců, přestože se vyplatí společnosti jako celku.”
První dvě povinnosti jsou jasné a prosté: ochrana jednotlivce před útlakem pocházejícím jak zvenčí, tak i zevnitř společnosti. Dokud nejsou jednotlivci takto chráněni, neexistuje svoboda volby. Ozbrojená loupež ve stylu “peníze nebo život” sice nabízí možnost volby, ale nikdo to nemůže popsat jako svobodnou volbu nebo následující směnu jako dobrovolnou.
Samozřejmě, jak si opakovaně v této knize ukážeme, jedna věc je vyhlásit, k čemu by instituce, a zejména vládní instituce, měla sloužit, a zcela jiná věc je, k čemu instituce potom slouží ve skutečnosti. Záměry osob, které instituci zakládají, a osob, které ji potom řídí, se často ostře liší. Stejně důležité je, že dosažené výsledky se často velmi liší od plánovaných.
...
Druhá povinnost podle Adama Smithe sahá za úzkou funkci ochrany občanů před fyzickým násilím. Obsahuje požadavek “přesného vykonávání spravedlnosti”. Žádná dobrovolná směna, která je komplikovanější nebo zabírá delší časový úsek, nemůže být prosta rozporů. Na světě není dost papíru, aby se mohly předem definovat všechny možnosti, které mohou nastat, a přesně popsat závazky jednotlivých stran. Musí existovat možnost rozsoudit rozpory. Smír může být dobrovolný a nemusí znamenat intervenci vlády. Ve Spojených státech se většina sporů, které se týkají obchodních smluv, řeší pomocí soukromých arbitrů, kteří jsou vybráni předem dohodnutým způsobem. Jako odpověď na tuto potřebu vyrostl rozsáhlý soukromý justiční systém. Avšak soud poslední instance poskytuje státní soudní systém.
Tato úloha vlády také obsahuje podporu dobrovolné směny stanovením obecných pravidel - pravidel hospodářské a společenské hry, kterou občané ve svobodné společnosti hrají. Většina obvyklých příkladů je spojená se soukromým vlastnictvím. Vlastním dům. Vstupujete neoprávněně na můj pozemek, když mi přelétáte svým letadlem tři metry nad střechou? Sto metrů? Tisíc? Neexistuje žádná přirozená hranice, kde začínají má práva a končí vaše práva. Hlavní způsob, jakým se společnost domlouvá na vlastnických právech, je prostřednictvím obecných nekodifikovaných pravidel, ačkoliv v poslední době hraje rostoucí úlohu legislativa.
Třetí povinnost podle Adama Smithe se týká nejproblémovější otázky. Sám ji považoval za úzce omezenou povinnost. Od té doby byla použita k odůvodnění široké palety vládních činností. Podle našeho názoru popisuje platnou povinnost vlády zachovávat a posilovat svobodnou společnost; může být ale interpretována i tak, aby ospravedlnila neomezené rozšíření vládní moci.
...
Složitější příklad [třetí povinnosti] zahrnuje dopad na “třetí strany”, lidi, kteří nejsou účastníky konkrétní směny. Klasický příklad je “obtěžování kouřem”. Vaše pec vypouští saze, které ušpiní límeček třetí strany. Nevědomky jste zatížili třetí stranu náklady. Bude chtít uhradit cenu za znečištěný límeček. Pro vás ale není výhodné identifikovat všechny ty, které jste poškodili, nebo naopak, pro poškozené nebude výhodné identifikovat ty, kteří škodu způsobili, a vymáhat na nich jednotlivě odškodnění nebo uzavřít s nimi dohodu.
...
Skoro všechno, co děláme, dopadá na třetí strany, jakkoli málo a jakkoli vzdáleně. Z tohoto pohledu může Smithova třetí povinnost odůvodnit skoro všechny navrhované státní zásahy. Ale je tu zádrhel. Opatření vlády také mají dopad na třetí strany. Chyby státu, stejně jako nedokonalosti trhu, vznikají v důsledku vnějších a vedlejších efektů. Jestliže jsou takové efekty důležité i pro státní transakce zamýšlené jako náprava “nedokonalosti trhu”. ...
Pro soukromé strany je obtížné určit, kdo koho poškozuje a kdo na kom vydělává. Výsledkem pokusu vlády o nápravu situace může být zhoršení stavu - přenesení nákladů na nevinné třetí strany nebo poskytnutí výhod náhodným kolemstojícím. Aby vláda svou činnost mohla financovat, musí vybírat daně, které samy o sobě ovlivňují to, co poplatníci dělají - další dopad na třetí stranu. Navíc každý nárůst vládní moci zvětšuje nebezpečí, že vláda, namísto toho, aby sloužila většině občanů, se stane prostředkem pro získání výhod jedněch na úkor druhých. Jak si ukážeme, každé vládní opatření má za sebou tovární komín.
...
V “Bohatství národů” Adam Smith napsal o clech a jiných omezeních mezinárodního obchodu:
“To, co je v každé rodině považováno za rozumné jednání, těžko může být hloupostí v jednání velkých království. Může-li nám cizí země nabídnout některé komodity za nižší cenu, než za jakou jsme je sami schopni vyrábět, bude lépe, když tyto komodity nakoupíme za jinou část naší výroby, ve které máme naopak určitou výhodu ... V každé zemi je a musí být zájmem velkých skupin lidí nakupovat od těch, kteří prodávají nejlevněji. Toto tvrzení je tak zřejmé, že se zdá být směšné je dokazovat. Nemuseli bychom se jím vůbec zabývat, nebýt toho, že účelová sofistika obchodníků a výrobců zmátla veřejné mínění. V tomto ohledu je jejich zájem právě opačný zájmu velkých skupin lidí.”
Tato slova jsou stejně pravdivá dnes jako tehdy. Jak na domácím, tak i na zahraničním trhu je v zájmu velkých skupin lidí nakupovat z nejlevnějšího zdroje a prodávat nejdráže. Přesto působení zájmové propagandy vedlo k velkému omezení toho, co můžeme nakupovat a prodávat, od koho nakupovat a komu prodávat a za jakých podmínek, koho můžeme zaměstnat a pro koho pracovat, kde máme bydlet, co máme jíst a pít.
... Opravdu jen málokdo z nás neprovozuje “účelovou sofistiku”. ... Brojíme proti partikulárním zájmům, pokud ovšem nejsou zároveň našimi zájmy. Každý z nás ví, že to, co je dobré pro něj, je zároveň dobré i pro vlast, proto jsou naše “partikulární zájmy” jiné než zájmy ostatních. Konečným výsledkem je bludiště omezení a zákazů, které nám nakonec jako celek způsobuje více škod, než kdyby byly všechny bez výjimky zrušeny. Celkově ztrácíme daleko více omezováním kvůli “partikulárním zájmům jiných”, než získáváme z ochrany našich “partikulárních zájmů”.
...
CENTRÁLNÍ PLÁNOVÁNÍ HOSPODÁŔSTVÍ
Když jsme cestovali po rozvojových zemích, znovu nás udivoval do očí bijící kontrast mezi představami intelektuálů o faktech a fakty samotnými. Tento kontrast je patrný nejen u intelektuálů z rozvojových zemí, ale i u mnoha západních.
Všude intelektuálové berou za samozřejmost, že kapitalismus a svobodný trh jsou vynálezy pro vykořisťování mas, zatímco centrální plánování hospodářství má světlou budoucnost, která přivede jejich země na cestu prudkého ekonomického růstu. Nezapomeneme na poučení, kterého se nám dostalo od prominentního, velmi úspěšného a vzdělaného indického podnikatele - fyzicky vypadal jako marxistická karikatura tlustého kapitalisty. Poučení se nám dostalo po našich poznámkách, které správně pochopil jako kritiku detailního centrálního plánování v Indii. Zcela jasně nám vysvětlil, že tak chudá země, jako je Indie, prostě musí kontrolovat import, domácí výrobu a alokaci investic (v důsledku čehož on sám získal zvláštní privilegia ve všech těchto oblastech, které jsou zároveň i zdrojem jeho bohatství), aby se zajistilo, že společenské zájmy budou mít přednost před sobeckými zájmy jednotlivců. Jednoduše opakoval názory profesorů a jiných intelektuálů v Indii a jinde ve světě .
Samotná fakta se ale velmi liší. Kdekoliv, kde najdeme dostatečně silný prvek osobní svobody, známky pokroku v materiální sféře u prostých občanů, široce rozšířené očekávání budoucího pokroku, tam také shledáme, že hospodářská činnost je organizována převážně prostřednictvím svobodného trhu....
...
Zvláště dobrým příkladem, který stojí za to prozkoumat hlouběji, je rozdílná zkušenost Indie a Japonska. Indie v prvních třiceti letech po získání nezávislosti v roce 1947 a Japonska během třiceti let po reformách Meiji v roce 1847. Ekonomové a sociologové nemohou provádět rozsáhlé experimenty k ověření svých hypotéz tak, jak je to obvyklé v přírodních vědách. Přesto nám zde historie poskytla možnost podobnou řízenému pokusu. Takto si můžeme ověřit rozdíly v metodách ekonomické organizace.
Je tu rozdíl osmdesáti let. Ve všech ostatních ohledech se obě země na začátku srovnávaného časového období nacházely ve velmi podobných podmínkách. Obě země jsou staré civilizace s vyspělou kulturou. Obě měly silně hierarchickou strukturu obyvatelstva. ...
...
Přes podobné podmínky Japonska v roce 1867 a Indie v roce 1947 byl výsledek velmi odlišný. Japonsko zrušilo feudální struktury a rozšířilo sociální a ekonomické možnosti na všechny své občany. Přes populační explozi prostý občan rychle zbohatl. Japonsko se stalo mocností, se kterou se ve světě muselo počítat. Nedosáhlo sice plné lidské a politické svobody, ale v tomto směru učinilo značný pokrok.
Indie pouze hodně mluvila o zrušení kastovních bariér, zatímco v praxi se mnoho nezměnilo. Rozdíly v příjmech a bohatství “několika” a “mnoha” se nezmenšily, naopak vzrostly. Populace rostla stejně jako v Japonsku před osmdesáti lety, ale nikoliv produkce na jednoho obyvatele. ...
...
Co vysvětluje rozdílné výsledky? Mnoho badatelů poukazuje na různé sociální instituce a lidské charakteristiky. Náboženská tabu, kastovní systém, fatalistická filosofie - říká se, že to všechno svazuje obyvatele Indie do svěrací kazajky tradice. O Indech se tvrdí, že jsou leniví a nepodnikaví. Naopak Japonci jsou označováni za pracovité, energické, rychle reagující na cizí vlivy a jako neuvěřitelně vynalézavé ve využívání cizích poznatků pro své potřeby.
Tento popis Japonce je snad přesný dnes. Ne však v roce 1867. Jeden cizinec žijící v Japonsku kdysi napsal: “Nemyslíme si, že Japonci někdy zbohatnou. Nepřízeň přírody, vyjma klimatu, nedbalost a pohodlnost lidí vylučují zbohatnutí. Japonci jsou šťastnou rasou a protože jsou spokojeni s tím málem, které mají, pravděpodobně mnoho nedosáhnou.” ...
Podobné hodnocení může být pravdivé pro některé Indy v Indii, možná že i pro většinu z nich, ale určitě neplatí pro Indy, kteří žijí jinde ve světě. ...
...
Co vlastně způsobilo rozdílné osudy Japonska v letech 1867-1897 a Indie od roku 1947 do dneška? Myslíme, že vysvětlení je stejné jako v případě rozdílu mezi západním a východním Německem, Izraelem a Egyptem, Tchajwanem a Rudou Čínou. Japonsko se spoléhalo především na dobrovolnou spolupráci a svobodný trh, tedy na model Británie té doby. Indie se spoléhala na centrální plánování hospodářství, tedy také na model Británie té doby.
...
Historie textilního průmyslu v obou zemích ilustruje rozdíl v jejich politice. Jak Japonsko v roce 1867, tak Indie v roce 1947 měly rozsáhlou domácí produkci textilu. ... Mezinárodní konkurence [v Japonsku] smetla domácké spřádání bavlny a později i tkaní bavlněných látek na ručních stavech. Vyvinul se japonský textilní průmysl. Nejprve vyráběl pouze nejhrubší a nekvalitní látky, pak ale přecházel na vyšší a vyšší stupně, až se stal hlavním exportním odvětvím.
V Indii bylo ruční tkaní podporováno vládou údajně proto, aby se ulehčil přechod k průmyslové výrobě. Průmyslová výroba sice postupně roste, ale byla vědomě omezována ve prospěch domácké výroby. Ochrana vedla k rozšíření ručních stavů. V letech 1947-1978 se počet ručních stavů zdvojnásobil. Dnes v tisících indických vesnicích jsou od časného rána do pozdního večera slyšet ruční stavy. Na ručních stavech není nic špatného, pokud jsou při stejných podmínkách schopny obstát v konkurenci s průmyslovou výrobou. V Japonsku ruční výroba existuje, sice ve velmi malém rozsahu, ale prosperuje. Tkají se luxusní tkaniny z hedvábí a z jiných materiálů. V Indii ruční výroba prosperuje díky státním dotacím. Daně jsou ve skutečnosti vybírány od lidí, kteří na tom nejsou lépe než tkalci, proto, aby se tkalcům mohly platit vyšší ceny, než jakých by dosáhli na svobodném trhu.
Na počátku devatenáctého století Velká Británie stála před přesně stejným problémem jako o několik let později Japonsko a o více než století později Indie. Motorový stav hrozil zničit prosperující domáckou produkci. Byla ustanovena královská komise, aby celou věc posoudila. Uvažovali o přesně stejných opatřeních, která přijala Indie: státní dotace ruční výrobě a tržní záruku. Tuto politiku však britská vláda ihned zamítla na základě toho, že by pouze prohloubila příčinu problému, tedy zvýšila počet ručních stavů. Přesně to se potom stalo v Indii. Británie přijala stejné řešení jako Japonsko - krátkodobě tvrdou, ale v konečném důsledku pozitivní politiku svobodného působení tržních sil.
Rozdílné zkušenosti z Indie a Japonska jsou zajímavé nejen proto, že tak jasně demonstrují rozdílné výsledky dvou typů organizace společnosti, ale demonstrují i rozpor mezi vyhlášenými výsledky a uskutečňovanou politikou. Cíle nových vůdců reforem Meiji - kteří byli oddáni myšlence posílení moci a slávy své země a kteří osobní svobodě přisuzovali minimální hodnotu - byly více v souladu indickou politikou než s vlastní politikou, kterou provozovali. Cíle nových indických vůdců - kteří byli plamenně oddáni myšlence osobní svobody - byly více v souladu s japonskou politikou než s tou, kterou přijali za svou.
...
Kapitola 4 OD KOLÉBKY KE HROBU
...
Neúspěch centrálního plánování neodstranil tlak vedoucí ke stále větší vládě. Jednoduše změnil směr. Expanze nyní nabírá formu sociálních programů a regulačních opatření. ...
... Dnes máme doslova stovky různých vládních sociálních programů přerozdělování příjmů. ...
Cíle byly vznešené, výsledky jsou rozčarováním. Výdaje na sociální zabezpečení prudce stouply a systém je přitom ve finančních potížích. Sociální byty a Program obnovy měst spíše zhoršil než zlepšil bytovou situaci sociálně slabších vrstev. Účty za sociální podporu rostou, přestože roste zaměstnanost. Podle obecného mínění je sociální program problémem plným korupce a rozkrádání. Jakmile vláda začala platit větší část výdajů za zdravotnictví, začali si stěžovat jak pacienti, tak lékaři na růst cen a stoupající neosobnost zdravotnictví. Ve školství se snížila úroveň studentů, jak rostly vládní intervence (viz 6. kapitola).
Opakované neúspěchy dobře myšlených programů nejsou náhodné. Nejsou způsobeny chybami při realizaci těchto programů. Příčina neúspěchu je hluboce zakotvena v použití špatných prostředků k dosažení dobrých cílů.
...
VÝSLEDKY STÁTU VŠEOBECNÉHO BLAHOBYTU
...
Ve Spojených státech je New York City nejdramatičtějším příkladem snahy vykonávat dobro prostřednictvím vládních programů. New York je nejvíce socialisticky orientovanou komunitou USA. Výdaje města jsou relativně nejvyšší ze všech měst v USA - dvojnásobné než v Chicagu. Filosofie, která vládla městu, byla vyjádřena starostou Robertem Wagnerem v rozpočtové zprávě roku 1965: “Předsevzal jsem si nedovolit, aby finanční potíže omezily naše rozhodnutí sloužit základním potřebám obyvatel města.” Wagner a jeho následníci interpretovali “základní potřeby” opravdu velmi široce. Ale více peněz, více programů, více daní nefungovalo. Vedlo to k finanční katastrofě, aniž by se naplnily “základní potřeby lidí” dokonce v omezeném smyslu, když už ne ve Wagnerově smyslu. Bankrotu se zabránilo pouze zásahem federální vlády a státu New York. Na oplátku se New York City musel vzdát správy vlastních záležitostí a stal se ostře sledovaným svěřencem státní a federální vlády.
Newyorčané přirozeně hledali viníka ve vnějších silách, ale jak napsal Ken Auletta ve své nedávné knize: New York “nebyl nucen postavit velkou městskou nemocnici nebo městský univerzitní systém, pokračovat v bezplatném vzdělání, zavést bezplatné zápisné, ignorovat rozpočtová omezení, vyhlásit nejvyšší daně ve státě, půjčovat si nad svoje možnosti, subvencovat bydlení středních příjmových skupin, pokračovat v kontrole nájemného, odměňovat zaměstnance města královskými příjmy, platit podpory.”
Sarkasticky poznamenal: “Poháněni liberalistickou vášní a ideologickým závazkem přerozdělovat bohatství, newyorští úředníci pomohli přerozdělit mnoho z daňové základny a mnoho pracovních příležitostí mimo hranice New Yorku.”
Šťastnou shodou okolností bylo, že New York neměl právo tisknout peníze. Nemohl použít inflace jako prostředku zdanění a odložit tak den zúčtování. Bohužel namísto toho, aby čelil problémům, jednoduše křičel o pomoc státu New York a federální vlády.
Podívejme se blíže na několik dalších příkladů.
...
Sociální pojištění
...
Veřejná podpora
...
Podpora bydlení
...
New York dotoval byty středních vrstev a toto opatření zdůvodňoval tím, že nechce, aby střední vrstvy opouštěly město. Výsledný efekt je jiný. Prostorné a luxusní byty jsou pronajímány za dotované nájmy rodinám, které jsou “střední” jen podle velmi volné interpretace tohoto termínu. ...
Program obnovy měst byl přijat s cílem odstranit městské slumy - “pohromu měst”. Vláda dotovala jejich získání a demolici a většinu vyčištěných ploch nabízela soukromým podnikatelům za uměle nízké ceny. ...
Hlavní prospěch ze státní podpory nezaznamenali chudí. Prospěch dosáhli hlavně vlastníci půdy koupené pro státní výstavbu, nebo vlastníci půdy v oblastech spadající do obnovy města, střední a horní vrstvy ...
Jak nedávno napsal novinář z Wall Street Journal:
“Federální komise pro obchod se zabývala vládní bytovou politikou a došla k závěru, že byla poháněna něčím jiným než čistým altruismem. Záznamy komise ukazují, že hlavní tlak na státní výstavbu pocházel od lidí, kteří si výstavnou vydělávají - stavitelů, bankéřů, odborů, dodavatelů atd. Poté, co byly byty dostaveny, vláda už o “voličstvo” takový zájem neprojevuje. Tak komise začala dostávat stížnosti na domy postavené v rámci sociální výstavby, na prosakující střechy, špatnou instalaci, špatné základy atd.”
...
Zdravotní péče
...
NEÚSPĚCH STÁTU VŠEOBECNÉHO BLAHOBYTU
Proč všechny programy jsou tak neuspokojivé? Jejich cíle určitě byly humánní a vznešené. Proč těchto cílů nebylo dosaženo?
...
Jednoduchá klasifikace utrácených peněz ukazuje, proč tento proces vede k nežádoucím výsledkům. Když utrácíte, můžete utrácet své vlastní peníze nebo peníze někoho jiného; a můžete utrácet ve svůj vlastní prospěch nebo ve prospěch někoho jiného. Kombinací těchto dvou párů alternativ dostáváme čtyři možnosti, které jsou shrnuty do následující jednoduché tabulky:
| čí peníze | v čí prospěch utrácíte | ||
| pro sebe | pro jiného | ||
|---|---|---|---|
| vaše | I | II | |
| někoho jiného | III | IV | |
Kategorie I představuje utrácení vašich peněz pro vaše vlastní potřeby. Například nakupujete v obchodním domě. Určitě máte silnou motivaci, jak ušetřit a jak zároveň dostat pokud možno co nejvyšší hodnotu za každý dolar, který utratíte.
Kategorie II odpovídá utrácení vašich peněz pro potřebu někoho jiného. ... Máte stejnou motivaci šetřit jako v kategorii I, ale nemáte stejnou motivaci, abyste za své peníze dostali pokud možno co nejvyšší hodnotu, přinejmenším takovou, jaká bude přisouzena podle preferencí příjemce. Samozřejmě budete chtít něco, co se příjemci bude líbit - budete chtít vytvořit správný dojem a budete chtít, aby to nestálo mnoho času a námahy. ...
Kategorie III odpovídá utrácení cizích peněz na naše potřeby - například oběd na cizí účet. Nemáte žádnou silnou motivaci, abyste snižovali cenu oběda, ale máte silnou motivaci, abyste dostali co nejvyšší hodnotu.
Kategorie IV odpovídá utrácení cizích peněz pro cizí potřeby. Platíte za oběd někoho jiného cizími penězi. Nemáte motivaci šetřit, ani zařídit hostovi oběd, který by vysoce cenil. Nicméně jestliže obědváte s ním, tak tento oběd bude směsice kategorie III a kategorie IV, budete mít silnou motivaci uspokojit svou vlastní chuť a jestliže to bude nutné, obětujete chuť hosta.
Všechny sociální programy spadají buď do kategorie III - například Sociální pojištění, ..., nebo do kategorie IV - například státní byty, dokonce programy spadající do kategorie IV mají jeden rys kategorie III, zejména když úředníci, kteří řídí program, se účastní oběda; a všechny programy kategorie III zahrnují úředníky mezi své příjemce.
Podle našeho názoru tyto rysy sociálních programů jsou hlavním zdrojem jejich selhání.
Zákonodárci hlasují za utrácení cizích peněz.Voliči, kteří si zvolili zákonodárce, v jednom smyslu volí, aby utráceli své vlastní peníze pro své zájmy, ale ne v přímém slova smyslu jako v kategorii I. Vazba mezi daněmi, které platí všichni, a mezi výdaji, pro které hlasují, je velmi volná. V praxi voliči, stejně jako zákonodárci, mají tendenci si myslet, že za programy, které zákonodárci zvolí přímo a voliči nepřímo, platí někdo jiný. Úředníci, kteří provádějí a řídí programy, také utrácejí peníze někoho jiného. Není potom divu, že se výdaje prudce zvyšují.
Úředníci utrácejí peníze někoho jiného na potřeby někoho jiného. Pouze lidská dobrota, nepříliš silná a nepříliš spolehlivá forma osobních zájmů, zajišťuje, že peníze utratí způsobem, který přinese největší prospěch příjemci. Proto vzniká neefektivnost a plýtvání v hospodaření veřejnými prostředky.
Ale to není všechno. Touha dostat se k penězům někoho jiného je silná. Mnozí, včetně byrokratů, kteří řídí programy, se budou snažit získat peníze pro sebe, spíše než by je nechali někomu jinému. Vzniká silné pokušení ke korupci, k podvodům. Každý se nenechá odradit a každý neodolá. Lidé, kteří odolají pokušení podvádět, použijí legitimních prostředků, aby přesměrovali peníze směrem k sobě. Budou ovlivňovat legislativu ve směru vlastního zájmu, budou prosazovat pravidla, ze kterých budou mít prospěch. ...
...
Výdaje kategorie IV také mají tendenci korumpovat lidi, kteří se na přerozdělování podílejí. Všechny takové programy přivádějí některé lidi do pozice, kde rozhodují, co je dobré pro jiné lidi. Důsledkem je, že se v jedné skupině vytvoří pocit skoro božské moci a v druhé pocit až infantilní závislosti. U příjemců pomoci zakrňuje schopnost chovat se nezávisle a činit svá vlastní odpovědná rozhodnutí. Vedle plýtvání penězi, vedle neschopnosti dosáhnout proklamované cíle je konečným důsledkem zahnívání morálních principů, které drží pohromadě vyspělou společnost.
...
Většina současných sociálních programů nikdy neměla být zavedena. Kdyby jich nebylo, mnoho lidí, kteří jsou dnes na nich závislí, by se stalo samostatnými jedinci, místo toho, aby byli přisluhovači státu. V krátkodobém měřítku se to někomu může zdát kruté, v dlouhodobém měřítku to však bude mnohem humánnější. Přesto za situace, kdy jsou sociální programy a fungují, nemohou být zrušeny přes noc. Musíme nějakým způsobem ulehčit změnu sočasné situace na situaci, ve které bychom chtěli být, tím, že budeme poskytovat podporu lidem, kteří jsou nyní závislí na sociálním zabezpečení, zatímco současně budeme podporovat hladký přechod lidí uvedených na výplatních listinách sociálního zabezpečení na normální mzdy.
Takový přechodový program byl navržen. Program, který zvýší osobní odpovědnost, ukončí současné rozdělení národa na dvě vrstvy, omezí státní výdaje a zároveň zajistí sociální záchrannou síť pro každou osobu v zemi tak, že nikdo nebude muset trpět hroznou bídou. Naneštěstí zavedení takového programu se dnes zdá být utopickým snem. Příliš mnoho skrytých zájmů ideologických, politických a finančních nám stojí v cestě.
...
Program má dvě základní součásti. Zaprvé - reformu současného sociálního systému a nahrazení směsice různých programů jediným všeobecným programem příplatků ke mzdě v hotovosti - negativní důchodovou daní spojenou s pozitivní důchodovou daní; zadruhé - rozmotání klubka Sociálního pojištění a přitom plnění současných závazků a postupného požadování po lidech, aby si sami zabezpečovali a připravovali prostředkyy pro svůj starobní důchod.
Taková všeobecná reforma učiní efektivněji a lidštěji to, co dělá současný sociální systém neefektivně a nelidsky. Poskytne zajištěné minimum všem lidem v nouzi, bez ohledu na důvody jejich nouze, a bude deformovat charaktery tak málo, jak to jen bude možné. Minimálně bude narušovat jejich nezávislost a jejich motivaci zlepšovat si své vlastní životní podmínky.
Základná myšlenka negativní důchodové daně je jednoduchá, když prorazíme kouřovou clonu, která zakrývá rysy pozitivní důchodové daně. Současná pozitivní důchodová daň vám povoluje dostat určitý příjem, aniž byste platili daň. Přesná velikost [tohoto "osobního přídělu"] záleží na velikosti rodiny, na vašem věku nebo na jiném základě. ...
...
Vezměme si konkrétní číselný příklad. V roce 1978 minimální příjem, tj. "osobní příděl", dosáhl 7200 dolarů na každou čtyřčlennou rodinu bez členů rodiny nad 60 let. Předpokládejme, že by existovala negativní důchodová daň s mírou dotace 50% chybějícího množství do minimálního příjmu. V tomto případě čtyřčlenná rodina, která nemá žádný příjem, by byla oprávněna dostat doplatek ve výši 3600 dolarů. Jestliže by členové rodiny nalezli práci a začali vydělávat, velikost dotace by klesala, ale celkový příjem rodiny, doplatek + výdělek, by stoupl. Jestliže by příjmy byly 1000 dolarů, doplatek by klesl na 3100 dolarů a celkový příjem by vzrostl na 4100 dolarů. V důsledku toho by byly příjmy rozděleny na snížení dotace a růst příjmu rodiny. Když by příjmy rodiny dosáhly 7200 dolarů, sociální dávka by byla nulová. Toto by byl bod zlomu, ve kterém by rodina nedostávala ani dotaci, ani by neplatila daň. Jestliže by příjmy rodiny dále rostly, rodina by musela začít platit daň.
...
Negativní důchodová daň se stane uspokojivou reformou našeho současného sociálního systému jenom tehdy, jestliže nahradí množství jiných současných programů. Způsobila by více škod než užitku, kdyby se jednoduše stala další položkou na hromadě sociálních programů.
...
Impérium, až donedávna ovládané Ministerstvem zdravotnictví, vzdělání a sociálních věcí, stále více a více vydávalo na naše zdraví. Hlavním důsledkem byl zejména růst cen zdravotnických služeb bez odpovídajícího zvýšení kvality.
Výdaje na vzdělání prudce vzrostly, a přesto podle všeobecného názoru se kvalita vzdělání snížila. Rostoucí částky a stále tužší kontrola, která byla zavedena kvůli rasové integraci, vedly k tomu, že společnost se zdá být stále více rozdělená.
Ročně se utrácejí miliardy dolarů na sociální zabezpečení. Přestože životní úroveň průměrného amerického občana je vyšší než kdykoliv v historii, rozpočet sociálního zabezpečení roste. Máme kolosální rozpočet Sociálního pojištění, a přesto se sociální pojištění potýká s velkými finančními potížemi. Mladí si stěžují, často oprávněně, na vysoké daně, které musí platit ve prospěch starých. Přesto si staří stěžují, často oprávněně, že si nemohou udržet životní úroveň, která jim byla slíbena. Program, který byl zaveden proto, aby se naši staří spoluobčané nikdy nemuseli spoléhat na dobročinnost, zaznamenal rostoucí počet starých občanů na seznamech žadatelů o sociální podporu.
Podle svých vlastních údajů během jediného roku ztratilo Ministerstvo zdravotnictví, vzdělávání a sociálních věcí v důsledku korupce, podvodů a plýtvání takové množství peněz, že by stačily na postavení 100 000 domů, každého v ceně 50 000 dolarů.
Škody jsou to ohromující, přesto jsou nejmenším zlem paternalistických programů, které se nám rozrostly do tak velkých rozměrů. Hlavním zlem, které tyto programy způsobují, je narušení struktury naší společnosti. Oslabují rodinu; oslabují motivaci pracovat, šetřit a inovovat; omezují proces akumulace kapitálu; omezují naše svobody. Toto jsou základní hlediska, podle kterých bychom měli věci posuzovat.
Kapitola 6 CO JE ŠPATNÉHO NA NAŠEM ŠKOLSTVÍ
...
“Vzdělanost, anebo spíše nevzdělanost černých dětí z chudých rodin je bezpochyby největší pohromou veřejného vzdělání a jeho nejničivějším neúspěchem. Je to dvojnásob tragické, protože oficiálním zdůvodněním veřejného školství bylo, že z něj mají největší prospěch chudí a utlačovaní” [Leonard Billet, 1978]
Obáváme se, že veřejné školství trpí stejnou chorobou jako mnoho jiných programů diskutovaných v předcházejících a následujících kapitolách. Před více než čtyřiceti lety ji Alfred Lippmann charakterizoval jako “nemoc přeregulované společnosti”, změnu “staré víry ... že používání neomezené moci lidmi s omezeným myšlením a sobeckými zájmy se brzy stane mocí utlačovatelskou, reakční a korumpovatelnou ... že základní podmínkou pokroku je přizpůsobení moci schopnostem a morálce vůdců” na novou víru, že schopnosti člověka vládnout jiným jsou neomezené, a proto by vláda neměla být ničím omezována.
...
PROBLÉM VZDĚLÁNÍ PRVNÍHO A DRUHÉHO STUPNĚ
...
Rozdíl není mezi školstvím a jinými činnostmi, ale mezi systémem, kde mají spotřebitelé svobodu volit, a mezi systémem, kde výrobce je v sedle a zákazník nemůže do věcí moc mluvit. ...
...V malých společnostech jednotliví občané cítí, že mají, a také většinou doopravdy mají, více kontroly nad politickými autoritami, než je tomu ve velkých společenstvích. Nemusí mít stejnou svobodu volby, co koupit nebo nekoupit, ale přinejmenším mají značnou možnost ovlivnit běh událostí. Navíc tam, kde je mnoho malých společenství, se může člověk rozhodnout, ve kterém z nich chce žít. Samozřejmě je to komplexní rozhodnutí, které zahrnuje mnoho faktorů. Nicméně to přece znamená, že místní vlády musí svým občanům poskytovat služby, za které jsou ochotni platit daně, protože jinak budou vyměněny anebo utrpí ztrátu daňových poplatníků.
Situace vypadá jinak, je-li moc v rukou centrální vlády. Jednotliví občané cítí, že mají, a skutečně mají, jen malou kontrolu nad vzdálenými a neosobními politickými autoritami. Možnost přestěhovat se do jiného společenství je daleko omezenější, přestože tu stále existuje.
Ve školství jsou rodiče a děti spotřebitelé, učitelé a správa školy jsou výrobci. Centralizace ve školství znamenala větší celky, omezení svobody volby pro spotřebitele, a nárůst moci producentů. Učitelé, správa a reprezentanti odborů se od nás ostatních neliší. Také mohou být zároveň rodiči a upřímně si přát školský systém. Nicméně jejich zájmy jako zájmy učitelů, správy, zástupců odborů jsou jiné než jejich zájmy jakožto rodičů a liší se od zájmů rodičů, jejichž děti učí. Jejich zájmy mohou být uspokojeny větší centralizací a byrokratizací, dokonce i když to není v zájmu rodičů ...
Stejný jev je všude tam, kde vládní byrokracie převezme rozhodování na úkor volby spotřebitele; ať už je to na poště, ve sběru odpadků nebo v mnoha jiných příkladech uvedených v jiných kapitolách.
Ve školství si uchovávají svobodu volby ti z nás, kdo mají vyšší příjmy. Naše děti můžeme posílat do soukromých škol, a vlastně tak platit za jejich vzdělání dvakrát - jednou daněmi na podporu veřejného školství, jednou školným. Také si můžeme zvolit, kde budeme bydlet, podle kvality veřejného školství. Vynikající veřejné školy bývají v bohatších čtvrtích větších měst, kde existuje skutečná veřejná kontrola ze strany rodičů (pozn. autora: Vskutku, mnoho z těchto veřejných škol může být považováno za mezeru v daňovém systému. Kdyby byly soukromé, pak by školné nebylo odečitatelné z daní. Protože je veřejné školství financováno z místních daní, jedná se o odečitatelnou položku).
Situace je nejhorší ve vnitřních částech metropolí ... Lidé, kteří v těchto oblastech bydlí, mohou za vzdělání svých dětí platit dvakrát jen s velkými obtížemi - přesto překvapivě mnoho z nich to tak dělá a posílá děti do církevních škol. Nemohou si dovolit přestěhovat se do oblastí s dobrými veřejnými školami. Jejich jedinou obranou je snažit se ovlivnit vysoké politické činitele, kteří odpovídají za veřejné školy. Je to obvykle složitý, ne-li beznadějný úkol, pro který nejsou dobře kvalifikováni. ...
Tragédií a ironií je, že systém zasvěcený umožnit dětem ... stejnou možnost vzdělání, v praxi zdůrazní stratifikaci společnosti a vede k vysoce nerovnoměrné možnosti vzdělání. Výdaje na jednoho žáka jsou často stejně vysoké ve vnitřních městech jako na bohatých předměstích, ale kvalita výuky je o hodně nižší. ...
KUPÓNOVÝ PLÁN PRO ŠKOLSTVÍ PRVNÍHO A DRUHÉHO STUPNĚ
...
... Rodiče obecně mají jak větší zájem o vzdělání svých dětí, tak i lepší přehled o jejich schopnostech a potřebách, než kdokoliv jiný. Sociální reformátoři a zejména reformátoři vzdělávání často svévolně pokládali za samozřejmé, že rodiče, zvláště chudí a s nižším vzděláním, nemají velký zájem na vzdělání svých dětí a nejsou kompetentní, aby za děti volili. To je bezdůvodná urážka. Tito rodiče často mají omezenou možnost volby. Nicméně historie USA dostatečně ukazuje, že pokud dostali možnost, často byli ochotni mnohé obětovat a dělali to moudře pro blaho svých dětí.
Není pochyb, že někteří rodiče nemají zájem na vzdělání svých dětí anebo nemají odpovídající schopnosti nebo motivaci moudře pro ně vybírat. Nicméně jsou malou menšinou. V každém případě současný systém bohužel velmi málo pomáhá dětem.
Jednoduchým a efektivním způsobem, jak zajistit rodičům větší svobodu volby a přitom zachovat současný systém financování je kupónový plán. Předpokládejme, že vaše dítě navštěvuje veřejnou školu prvního nebo druhého stupně. V celostátním průměru to daňového poplatníka v roce 1978 stojí okolo 2000 dolarů ročně na každé zapsané dítě. Jestliže vezmete svoje dítě z veřejné školy a dáte ho do soukromé, ušetříte daňovým poplatníkům kolem 2000 dolarů ročně. Z této úspory nemáte žádný zisk kromě přinejlepším několika centům, které přibudou všem poplatníkům. Musíte platit soukromé školné navíc k daním - silná motivace, abyste své dítě nechali ve veřejné škole.
Předpokládejme, že vláda vám řekne: “Jestliže nám ušetříte náklady spojené se vzděláním vašeho dítěte, dáme vám kupón, kus papíru vystavený na určitou sumu peněz, který je možné použít pouze na náklady vzdělání vašeho dítěte ve schválené škole”. Ta suma může být 2000 dolarů nebo 1500 nebo 1000, aby se rozdělila úspora mezi vás a ostatní daňové poplatníky. Ale ať je to plná částka nebo její díl, odstraní to aspoň částečně finanční újmu, která dnes omezuje svobodu rodičů volit.
...
Kupónový plán považujeme za částečné řešení, protože se nedotýká ani financování školství, ani zákona o povinné školní docházce. Rádi bychom šli mnohem dále. ...
...
Zákon o povinné školní docházce je ospravedlněním vládní kontroly nad standardy týkajícími se soukromých škol. Ale zdaleka není jasné, zda existuje nějaký důvod pro samotné zákony o povinné školní docházce. Naše názory na tuto věc se během doby měnily. Když jsme o tomto tématu psali před 25 lety, přijímali jsme potřebu takových zákonů na základě toho, že “stabilní demokratická společnost je nemožná bez minimálního stupně vzdělání většiny občanů”. Dále tomu věříme, ale výzkum, který byl udělán v mezidobí o historii školství v USA, Velké Británii a jiných zemích, nás přesvědčil, že povinná školní docházka není nezbytná k tomu, aby se dosáhlo minimálního standardu gramotnosti a znalostí. ... Stejně jako většina zákonů i zákony o povinné školní docházce mají své klady a zápory. Již dále nevěříme, že klady ospravedlňují zápory.
Chápeme, že tyto názory na financování školství a na povinnou docházku se budou většině čtenářů zdát extrémní. Proto tyto názory zde pouze vyjadřujeme pro úplnost, aniž bychom je chtěli podporovat v celém měřítku.
...
Problémy vyššího vzdělání v dnešní Americe, stejně jako u škol prvního a druhého stupně, jsou dvojí: kvalita a rovnost. V obou případech nepřítomnost zákona o povinné školní docházce mění značně problém. ...
...
... Ve státních institucích, kde školné je nízké, jsou studenti druhořadými zákazníky. Jsou předmětem dobročinnosti, částečně podporované na úkor daňového poplatníka. Tento rys ovlivňuje studenty, učitele a správu škol.
Nízké školné znamená, že zatímco městské nebo státní střední školy a univerzity přitahují mnoho studentů, kteří chtějí dosáhnout vzdělání, přitahují také mnoho mladých mužů a žen, kteří přicházejí proto, že školné je nízké, koleje a jídlo jsou subvencovány, a především že je zde mnoho jiných mladých lidí. Pro ně je vysoká škola příjemnou přestávkou mezi střední školou a prací. Navštěvování přednášek, cvičení, skládání zkoušek jsou cenou, kterou platí za jiné výhody. Nejsou hlavním důvodem, proč jsou na škole.
Výsledkem je vysoká propadovost. Například na University of California v Los Angeles, jedné z nejlepších státních škol v zemi, pouze asi polovina ze zapsaných studentů dojde do posledního ročníku - a to je vysoká míra úspěšnosti ve srovnání s jinými státními vysokými školami. ...
Dalším výsledkem je, že atmosféra ve třídách je často spíše depresivní než povzbudivá. Samozřejmě že situace není všude stejná. Studenti si mohou volit předměty a učitele podle svého zájmu. V každé škole jsou seriózní studenti a učitelé nacházejí cesty, jak dosáhnout společně svých cílů. Ale znova: je to jen malou náhradou za plýtvání času studentů a peněz daňových poplatníků.
...
Zcela odlišná je situace v soukromých institucích. Studenti zde platí vysoké školné, které uhradí mnoho, pokud ne většinu, z celkových nákladů na vzdělání. Peníze pocházejí od rodičů, z výdělku samotných studentů, z půjček nebo stipendií. Důležitou věcí je, že studenti jsou hlavně zákazníky. Platí za to, co dostávají, a za své peníze chtějí dostat protihodnotu.
Školy prodávají vzdělání a studenti si je kupují. A jak je tomu na většině soukromých trhů, obě strany mají silnou motivaci sloužit sobě navzájem. Jestliže škola neposkytuje vzdělání, které student chce, může se obrátit jinam. Studenti chtějí dostat co možná nejvíce za své peníze. Jak poznamenal jeden student v Dartmouth College, prestižní soukromé škole: “Když poznáte, že vás každá hodina stojí 35 dolarů a pomyslíte na věci, které byste si za 35 dolarů mohli pořídit, pak si dáte dobrý pozor na to, abyste na hodinu šel.”
...
Mnoho formálně vládních institucí je ve skutečnosti smíšených. Požadují školné, a tak prodávají studentům vzdělání. Přijímají dary na budovy a podobně ... Mnoho univerzit má velké soukromé zdroje - University od California Berkeley, University of Michigan, University of Wisconsin, abychom jmenovali aspoň některé z nich. Máme pocit, že čím byla větší role trhu, tím byla obecně uspokojivější vzdělávací výkonnost těchto institucí.
... Pro používání daňových zdrojů na financování vyššího vzdělání se obvykle nabízejí dvě zdůvodnění. Jedno, které uvádí pan Levin, je, že vedle prospěchu pro studenty poskytuje i společenský prospěch, druhé je, že vládní financování je nutné k tomu, aby podporovalo rovné možnosti ve vzdělání.
I. Společenský prospěch. Když jsme začali poprvé psát o vyšším vzdělání, sympatizovali jsme s prvním zdůvodněním. V mezidobí jsme se pokoušeli dostat z lidí, kteří tento argument používají, konkrétní určení údajného společenského prospěchu. Odpovědí je skoro vždy špatné hospodaření. Bylo nám řečeno, že národ získá z toho, že bude mít kvalifikovanější a vzdělanější lidi, že investice na dosažení kvalifikace je základem pro ekonomický růst, že vzdělanější lidé zvýší produktivitu práce zbytku populace. Tato stanoviska jsou správná, ale nejsou ještě důvodem pro subvencování vyššího vzdělání. Toto stanovisko by bylo stejně správné i v případě fyzického kapitálu (tj. strojů, budov, atd.), přesto skoro nikdo z toho nevyvozuje, že daňové poplatky by měly být používány na subvencování kapitálových investic firem jako General Motors nebo General Electric. Jestliže vyšší vzdělání zvyšuje produktivitu jednotlivců, pak se tímto zlepšením dosáhne vyšších výdělků v budoucnosti. Jednotlivci tak jsou motivováni, aby získali vyšší kvalifikaci. Neviditelná ruka Adama Smithe nutí soukromé zájmy, aby sloužily společenským zájmům. Je proti společenskému zájmu měnit soukromý zájem tím, že budeme subvencovat školství. Studenti, kteří půjdou na školy pouze tehdy, když školy budou subvencovány - jsou přesně ti, kteří soudí, že jejich prospěch, který realizují, je menší než náklady. Jinak by byli ochotni platit náklady sami.
...
II. Rovnost v možnostech vzdělání. Podpora “rovnosti v možnostech vzdělání” je hlavním zdůvodněním, které se obecně užívá pro používání peněz z daní na financování vyššího vzdělání. Slovy Carnegieho komise: “Podporujeme větší veřejný podíl na financování vzdělání kvůli tomu, aby se dosáhlo vyšší rovnosti v možnostech vzdělání.” Ve slovech Carnegieho nadace: “Vyšší vzdělání je ... hlavní cestou k rovnosti v možnostech, která je stále více upřednostňována těmi, kteří pocházejí z chudých rodin, ženami nebo příslušníky menšin.”
Zdůvodnění je okouzlující. Popis skutečnosti je správný. Ale chybí tady vztah mezi prvním a druhým. Podporovaly nebo deformovaly vládní subvence cíl? Vyšší vzdělání bylo “hlavní cestou k dosažení rovnosti v možnostech” díky nebo navzdory vládním subvencím?
Jednoduchý statistický údaj z téže zprávy Carnegieho komise ilustruje problém interpretace: V roce 1971 navštěvovalo soukromé středoškolské instituce 20% studentů z rodin s příjmy nižšími než 5000 dolarů, 17% pocházelo z rodin s příjmy mezi 5000 a 10000 dolary, 25% z rodin s příjmy nad 10000 dolarů. Jinými slovy, soukromé instituce poskytovaly více možností mladým ženám a mužům z úplného dna společnosti, jakož i z vrcholu společnosti, stejně jako státní instituce.
Je to jen vrcholek ledovce. U osob z rodin ním a vyšším příjmem je pravděpodobnost, že nastoupí na střední školu, 2-3 krát vyšší než u osob z chudých rodin, a budou chodit do škol po delší dobu a do dražších z nich (spíše do čtyřletých středních škol a univerzit než do dvouletých). Výsledkem toho je, že studenti z rodin z vyššími příjmy mají z dotací větší prospěch.
...
Dvě detailní studie, jedna z Floridy, druhá z Kalifornie, ukazují rozsah, kterým vláda výdaji na vyšší vzdělání přerozděluje důchod od chudých k bohatým.
Studie z Floridy srovnávala celkový prospěch osob v každé ze čtyř příjmových skupin, kterého dosáhly v letech 1967 až 1968 z vládních výdajů na vyšší vzdělání, s náklady, které tyto skupiny vložily do státního rozpočtu formou daní. Pouze nejvyšší příjmová skupina dosáhla čistého zisku, vrátilo se jí o 60% více, než zaplatila. Spodní dvě skupiny zaplatily na daních o 40% více, než se jim vrátilo. Střední skupina zaplatila skoro o 20% více.
Studie z Kalifornie z roku 1964 je stejně tak udivující, ačkoliv klíčové výsledky jsou uvedeny jinou formou ...
Tyto skutečnosti nejsou předmětem pochyb. Dokonce i Carnegieho komise připouští existenci zvráceného přerozdělovacího efektu vládních výdajů na vyšší vzdělání ...
Neznáme žádný jiný vládní program, který by byl ve svých důsledcích tak nerovnoprávný. Neznáme jiný tak jasný příklad fungování Directorova zákona, jako je financování vyššího vzdělání. V této oblasti ti z nás, kteří se řadí do skupiny se středním a vyšším příjmem, obelhali chudé, aby nás finančně podporovali - přesto se ani trochu nestydíme a chlubíme se až do nebe svou obětavostí a veřejným cítěním.
ŘEŠENÍ PROBLÉMU VYŠŠÍHO VZDĚLÁNÍ
Je naprosto žádoucí, aby každý mladý muž a žena, bez ohledu na příjem svých rodičů, společenské postavení, místo bydliště nebo rasu měl možnost dosáhnout vyššího vzdělání - za předpokladu, že je ochoten za ně platit, ať už okamžitě, nebo později z vyššího příjmu, který mu nebo jí umožní vyšší vzdělání později. Je zde silná potřeba poskytnout fondy na půjčky, ... Nelze podporovat osoby, které dosahují vyššího vzdělání na úkor těch, kteří nestudují. ...
Jakkoliv je žádoucí odstranit subvencování vyššího vzdělání z daní, zdá se to být dnes politicky neuskutečnitelné. ...
...
Kapitola 7: KDO CHRÁNÍ ZÁKAZNÍKA?
... můžeme se plně spolehnout na neviditelnou ruku Adama Smithe? Celá řada ekonomů, filozofů, reformátorů a sociálních kritiků řekla ne. Sobectví povede obchodníky k tomu, aby podváděli své zákazníky. Využijí nezkušenost nebo neznalost svých zákazníků, aby je okradli, nebo aby jim prodali druhořadé zboží. Budou přemlouvat zákazníky, aby si koupili zboží, které nechtějí. Navíc, jak poukazují kritikové, jestliže se to ponechá na trhu, výsledkem může být ovlivnění jiných lidí než těch, kterých se to přímo týká. Může dojít k negativním důsledkům na čistotu vzduchu, který dýcháme, vody, kterou pijeme, nezávadnost jídla, které jíme. Říká se, že trh musí být doplněn o další opatření tak, aby byla zajištěna ochrana spotřebitele před sebou samým a před chamtivými obchodníky a aby byla zajištěna ochrana všech před vedlejšími efekty tržních transakcí.
Tato kritika neviditelné ruky je oprávněná, jak jsme již uvedli v 1. kapitole. Otázkou je, zda opatření, která byla doporučena nebo přijata, aby těmto dopadům zabránila a doplnila systém trhu, jsou dobře vymyšlena pro tento účel, nebo zda, jak se často stává, není léčení horší než samotná nemoc.
...
...
Ochrana životního prostředí a omezení znečišťování jsou skutečné problémy, ve kterých vláda musí hrát důležitou úlohu. Pokud jsou snadno identifikovatelné všechny náklady a zisky jakékoli akce a lidé, kteří jsou poškozeni nebo je jim přilepšeno, trh poskytne vynikající záruky, že bude docházet pouze k těm akcím, které vedou k vyšším ziskům než nákladům. Pokud však zisky a ztráty lidí nemohou být určeny, pak se jedná o chybu trhu diskutovanou v kapitole 1, vycházející z dopadu na třetí strany.
...
Stát je jeden prostředek, kterým se můžeme pokusit napravit chybu trhu, snažit se používat naše zdroje efektivněji, abychom měli takové množství čistého vzduchu, vody a země, za které chceme zaplatit. Bohužel ty samé faktory, které vytvářejí chybu trhu, také znesnadňují vládě dosáhnout uspokojivého řešení. Obecně není jednodušší pro vládu identifikovat jednotlivé osoby, které jsou poškozeny a které získávají, než je to pro účastníky trhu. Není jednodušší pro vládu odhadnout celkovou škodu nebo zisk každého. Pokusy použít státu k opravě chyby trhu často jednoduše přidává chybu státu k chybě trhu.
Veřejná diskuse o tématech životního prostředí je často charakterizována více emocemi než rozumem. Většina diskusí je vedena ve stylu znečištění versus žádné znečištění, jako by bylo vhodné a možné mít svět bez znečišťování. Zcela jasně je to nesmysl. Nikdo, kdo se zamýšlí vážně nad problémem, nebude považovat nulové znečištění za vhodné nebo možné. Můžeme dosáhnout nulového znečištění automobily například tím, že jednoduše zakážeme všechny automobily. Znemožnili bychom tím také ten druh zemědělské a průmyslové činnosti, ze které nyní těžíme, a tak bychom většinu z nás odsoudili k mnohem nižší životní úrovni, možná mnoho i k smrti. ...
Mít čistý vzduch něco stojí, stejně jako něco stojí, když chceme mít jiné dobré věci. Naše zdroje jsou omezené a musíme vážit zisky z omezení znečišťování proti nákladům. navíc znečištění není objektivní fenomén. To, co je pro jednu osobu znečištěním, může být pro jinou potěšením. Pro některé z nás je rocková muzika zvukovým znečištěním, pro jiné je potěšením. Skutečným problémem není eliminovat znečištění, ale snažit se dosáhnout situace, která povede ke “správnému množství znečištění”: takovému množství, kdy zisk z omezení znečištění o něco více převáží oběti, kdy se vzdáme jiných dobrých věcí - domů, bot, kabátů atd. - kterých se budeme muset vzdát, abychom omezili znečištění. Jestliže zajdeme dále za tuto hranici, pak obětujeme více, než získáme.
Další překážkou racionální analýzy otázky životního prostředí je tendence stavět ji v termínech dobra a zla - chápat věci tak, jako že špatní, zlomyslní lidé vrhají do atmosféry škodliviny pro radost svého černého srdce, že problém je jedním z motivů, že kdyby ti z nás, kdo jsou šlechetní, pozvedli svůj hněv a pokořili zlé lidi, všichni bychom se měli dobře. Je vždy mnohem jednodušší volat jména jiných lidí, než se ponořit do těžké intelektuální analýzy.
V případě znečišťování ovzduší je ďábel, na kterého se poukazuje, typický “obchod! - podniky, které vyrábějí zboží a poskytují služby. Ve skutečnosti lidé, kteří jsou odpovědni za znečišťování ovzduší, jsou spotřebitelé, nikoliv výrobci. Oni jsou ti, kteří vytvářejí poptávku po znečišťování. Lidé, kteří používají elektrický proud, jsou odpovědni za kouř, který vychází z komínů továren. Jestliže chceme mít elektřinu a menší znečišťování, budeme muset platit přímo nebo nepřímo dostatečně vysokou cenu za elektřinu, která by pokryla dodatečné náklady. Nakonec cena čistšího vzduchu, vody a tak dále musí být přenesena na spotřebitele. Není nikdo jiný, kdo by za to platil. Obchod je pouze prostředníkem, způsobem koordinace činnosti lidí, kteří jsou spotřebitelé a výrobci.
Problém kontroly znečišťování a ochrany životního prostředí je velmi komplikován tendencí, aby zisky a ztráty z toho vyplývající byly převedeny na různé lidi. Například lidé, kteří získají z větší dostupnosti divočiny, nebo ze zlepšení rekreačních kvalit jezer a řek, nebo z čistšího vzduchu ve městech, obecně nejsou ti samí lidé, jako ti, kteří by ztratili z vyšších cen potravin nebo oceli nebo chemikálií. ...
...
Většina ekonomů spolu souhlasí v tom, že lepším než současným způsobem kontroly znečištění ovzduší je zvláštní regulace a dohled prostřednictvím tržní disciplíny tím, že se stanoví penále. Například místo toho, aby se po podnicích požadovalo postavit specifické druhy čistíren odpadních vod, nebo dosáhnout specifické úrovně kvality vody, která je vypouštěna do jezera nebo řeky, uvalme daň na specifické jednotkové množství vypouštěného znečišťujícího prvku. Tímto způsobem podnik bude mít motivaci, aby využil nejlevnějšího způsobu udržení čistoty vypouštěných vod. Stejně důležité je, že tady bude objektivní měřítko ceny omezování znečišťování. Jestliže malá daň povede ke značné redukci, bude to jasnou indikací, že je málo výhodné povolovat znečištění. Na druhou stranu, jestliže dokonce ani vysoká daň neomezí znečišťování, bude to indikovat opak, ale také se získají značné sumy, aby se kompenzovali ti, kteří ztrácejí, nebo aby se napravily škody. Samotná daň může být měněna tak, jak se bude měnit nabytá znalost o nákladech a ziscích.
...
... Nedokonalý trh může konec konců udělat věci stejně dobře, nebo lépe, než nedokonalá vláda. V otázce znečišťování takovýto pohled může přinést mnoho překvapení.
...
...
PROČ PŘEVAŽUJÍ PARTIKULÁRNÍ ZÁJMY
...
Moc ve Washingtonu
Kdykoliv navštívíme Washington D.C., jsme znova a znova ohromeni mocí, která je v tomto městě koncentrována. Projděte sály Kongresu a jen stěží najdete 435 kongresmanů a 100 senátorů mezi 18000 zaměstnanci Kongresu. Na senátora připadá přibližně 65 zaměstnanců a 27 na každého kongresmana. Navíc je zde více než 15000 registrovaných lobbistů, kteří jsou často doprovázeni sekretářkami, písařkami, poradci a zástupci partikulárních zájmů, ...
...
Moc ve Washingtonu není monolitickou mocí drženou v několika málo rukou, jako je tomu v totalitárních státech jako je Sovětský Svaz nebo Rudá Čína, nebo blíže k domovu Kuba. Je rozdrobena do mnoha kousků a kousíčků. Každá partikulární skupina v zemi se snaží získat nad těmito kousky a kousíčky kontrolu. Výsledkem je, že skoro nelze najít případ, kde by vláda nestála na obou stranách.
Například v jedné vládní budově ve Washingtonu jsou někteří vládní zaměstnanci plně zaměstnáni tím, aby navrhli a uvedli do praxe za naše peníze opatření, která mají omezit kouření. V jiné mohutné budově možná kilometry vzdálené od první jsou jiní zaměstnanci, stejně tak oddáni své věci, stejně tak tvrdě pracující při utrácení našich peněz na dotace farmářům, kteří pěstují tabák.
...
Koncentrované versus rozptýlené zájmy
Jak rozdělení moci, tak rozporuplná vládní politika, mají své kořeny v politických realitách demokratického systému, který funguje tím, že vytváří detailní a specifické zákonodárství. Takový systém má tendenci poskytovat neodůvodněnou politickou moc malým skupinám, které mají vysoce koncentrované zájmy, dávat velkou váhu jasným, přímým a okamžitým účinkům vládní činnosti, než možná důležitějším, ale skrytým, nepřímým a zpožděným efektům, které vzniknou v procesu obětujícím veřejné zájmy partikulárním, než naopak. Zde se projevuje neviditelná ruka v politice, která pracuje přesně opačně než neviditelná ruka Adama Smithe. Jednotlivci, kteří mají v úmyslu podporovat pouze veřejný zájem, jsou vedeni neviditelnou politickou rukou, aby podporovali partikulární zájmy, které původně vůbec neměli v úmyslu podporovat.
Několik příkladů objasní podstatu problému. Pouvažujme o vládním programu, který podporuje námořní obchod tím, že dotuje stavbu lodí a obchodní operace tím, že vyhrazuje většinu pobřežního prostoru lodím pod americkou vlajkou. Odhadované náklady jsou asi 600 mil. dolarů ročně, tj. 15 tisíc dolarů ročně na každého ze 40 tisíc lidí z tohoto odvětví. Majitelé lodí, ředitelé námořních společností a jejich zaměstnanci jsou silně motivováni, aby se tato opatření zachovala. Utrácejí hodně peněz na lobbistickou činnost a na politické příspěvky. Na druhé straně 600 milionů dolarů vydělených 200 miliony obyvatel dává 3 dolary na osobu a rok, 12 dolarů na čtyřčlennou rodinu. Kdo z nás bude volit proti kandidátovi Kongresu, který na nás naložil tyto náklady? Kdo z nás bude utrácet peníze, aby se takovýmto opatřením bránil nebo dokonce jen ztrácel čas, aby se o těchto věcech informoval?
Jiným příkladem je, že majitelé akcií oceláren, vedení těchto společností, ocelářští dělníci a všichni vědí, že dovoz zahraniční oceli do USA bude pro ně znamenat méně peněz a méně pracovních příležitostí. Jasně chápou, že státní opatření, které omezí dovoz, bude pro ně výhodné. Pracující v exportních odvětvích, kteří ztratí svou práci kvůli tomu, že menší dovoz z Japonska znamená menší vývoz do Japonska, ani nevědí, že jejich práce je ohrožena. Když ztratí práci, ani nebudou vědět proč. Ti, kdo kupují automobily nebo kuchyňské sporáky nebo jiné výrobky z oceli se mohou stěžovat na vyšší ceny, které musí platit. Kolik nakupujících si spojí vyšší cenu s omezením dovozu oceli, která nutí výrobce, aby používali dražší domácí ocel místo levnější zahraniční? Je mnohem pravděpodobnější, že budou obviňovat “chamtivé” výrobce nebo “chtivé” odboráře.
Zemědělství je dalším příkladem. Farmáři táhnou na Washington ve svých traktorech, aby demonstrovali za vyšší ceny. Před změněnou úlohou vlády, která způsobila, že je přirozené obracet se na Washington, by přisuzovali vinu špatnému počasí, ... A samotní farmáři, i když zemědělství je hlavním exportním odvětvím USA, nerozpoznávají rozsah, jímž státní zásahy do zahraničního obchodu vytvářejí jejich problémy. Nikdy je nenapadne, že je například může poškodit omezení dovozu oceli.
Nebo jiný, velmi odlišný příklad, Americká pošta. ...
Prospěch, který jednotlivec dosahuje z jakéhokoliv programu, na němž má partikulární zájem, může být více než přehlušen oběťmi které vznikají a působí na ně v důsledku mnoha jiných programů. Přesto se mu vyplatí podporovat jeden program a nestavět se proti jiným. Snadno rozpozná, že on a malá skupinka se stejnými partikulárními zájmy si může dovolit věnovat peníze a čas a snažit se dosáhnout výhody z hlediska jednoho programu. Kdyby tento program nepodporoval, stejně by nezabránil, aby byly přijaty programy, které ho poškozují. Kdyby toho chtěl dosáhnout, musel by chtít a navíc i mít možnosti oponovat mnohým těmto programům, stejně tak, jako podporuje svůj. Je to schéma, které nevede k úspěchu.
...
Byrokracie
Čím menší je vláda a čím omezenější jsou funkce přidělené vládě, tím méně je pravděpodobné, že její činnosti budou odrážet partikulární zájmy spíše než zájmy veřejné.
... Byrokracie, která je potřebná k provádění vládních činností, roste a postupně se včleňuje mezi občany a mezi zástupce, které si tito občané zvolili. Stává se jak nástrojem, jehož se využívá k prosazování partikulárních zájmů, tak vytváří i výrazný prvek vlastního partikulárního zájmu, hlavní rys nové vrstvy, o které jsme mluvili v 5. kapitole.
...
Byrokrati neuzurpovali moc. Vědomě se neúčastnili žádné konspirace, která by podryla demokratický proces. Moc jim byla vnucena. Je jednoduše nemožné provádět složité státní činnosti jiným způsobem než delegováním odpovědnosti.
...
...
Zdanění
Daň z osobního příjmu, podle všeobecného mínění, zoufale potřebuje reformovat. Tento systém o sobě vyhlašuje, že přizpůsobuje daň “schopnostem platby”, že zdaňuje bohaté víc než chudé a zohledňuje zvláštní okolnosti u každého jednotlivce. Nic takového nedělá. Míry zdanění jsou vysoce progresivní na papíře - od 14 do 70%. Zákon má však tak mnoho “mezer”, tak mnoho zvláštních privilegií, že vysoké míry zdanění jsou spíše formální záležitostí. Nízká, plošná míra zdanění - pod hranicí 20% - ze všech příjmů, bez osobních výjimek, bez odpočtů, vyjma výdajů striktně spjatých se zaměstnáním, by přinesla větší příjmy než současná těžkopádná struktura. Daňoví poplatníci by na tom byli lépe, protože by ušetřili náklady, které vydávají na ukrytí svých příjmů před zdaněním; hospodářství by na tom bylo lépe, protože daňové úvahy by méně zatěžovaly investice. Jediní, kdo na tom prodělají, budou právníci, účetní, úředníci a zákonodárci, kteří se zaměří na produktivnější činnosti, než je vyplňování daňových formulářů, hledání daňových úniků nebo jejich odstraňování.
...