Edward O. Wilson: O lidské přirozenosti, NLN 1993
Postavení šimpanzů zasluhuje zvláště pečlivé pozornosti. Naše prohlubující se poznání těchto nejinteligentnějších lidoopů značně nahlodalo ctihodné dogma o jedinečnosti člověka. Šimpanzi jsou především pozoruhodně podobní lidským bytostem v anatomických a fyziologických detailech. Ukazuje se, že jsou nám velice blízcí i na molekulární úrovni. Biochemici Mary-Claire Kingova a Allan C. Wilson srovnávali proteiny zakódované geny na čtyřiceti čtyřech místech. Zjistili, že souhrn genetických rozdílů mezi námi a šimpanzi se rovná genetické vzdálenosti oddělující dva téměř nerozeznatelné druhy ovocných mušek a že je pouze dvacetpětkrát až šedesátkrát větší než rozdíly mezi bělochy, populací černé Afriky a Japonci. ...
Co do vynalézavosti a jazykového zápalu se šimpanzi ani vzdáleně neblíží lidskému dítěti. ... Avšak v možnostech lidoopů je schopnost komunikovat prostřednictvím symbolů a syntaxe. Mnoho zoologů nyní pochybuje o existenci nepřeklenutelné lingvistické propasti mezi živočichy a clověkem. ...
Jinou nedávno přemostěnou propastí je uvědomění sebe sama. Když psycholog Gordon G. Gallup dovolil šimpanzům, aby se dva nebo tři dny dívali do zrcadel, přestali vnímat svůj odraz jako něco cizího a poznali jej jako sebe samy. ... Dělali obličeje, vybírali si kousky potravy ze zubů a sevřenými rty pouštěli bublinky. Ačkoliv Gallup a jiní dávali opakované zrcadla opicím a gibonům, nepodařilo se jim zaznamenat podobné chování. ...
Jestliže existuje uvědomění sebe sama a schopnost sdílet myšlenky s jinými inteligentními bytostmi, mohou být ostatní vlastnosti lidské mysli daleko? ...
Abych shrnul argumentaci k tomuto bodu: všeobecné rysy lidské přirozenosti se zdají omezené a idiosynkratické, jakmile je posuzujeme na pozadí všech ostatních žijících druhů. Dodatečné důkazy ukazují, že stereotypnější formy lidského chování jsou vlastnosti savců a ještě specifičtěji primátů v podobě, jaká se dá odvodit z obecné evoluční teorie. Šimpanzi jsou nám natolik blízcí detaily svého sociálního života a mentálních vlastností, že je možné je zařadit jako téměř lidské v těch doménách, ve kterých bylo podobné srovnání kdysi považováno za absolutně nevhodné. Tato fakta jsou ve shodě s hypotézou, že lidské sociální chování spočívá na genetických základech - nebo, abychom byli přesnější, je organizováno některými geny, které jsou sdíleny s blízce příbuznými druhy, a jinými, které jsou příznačné jen pro lidský druh. Tatáž fakta hovoří proti alternativní hypotéze, která po generace dominovala ve společenských vědách a podle níž lidstvo uniklo svým vlastním genům do té míry, že je zcela ovlivňováno pouze kulturou.
Za předpokladu, že lidstvo je biologický druh, nemělo by nikoho šokovat poznání, že populace jsou do jisté míry geneticky odlišné ve fyzických a psychických vlastnostech, jež jsou základem sociálního chování. Objev této povahy nenarušuje ideje západní civilizace. Nejsme nuceni věřit v biologickou uniformitu, abychom potvrdili lidskou svobodu a důstojnost. Sociolog Marvin Bressler vyjádřil tuto myšlenku přesně: 'Ideologie, která se mlčky odvolává na biologickou rovnost jako na podmínku lidské emancipace, znehodnocuje myšlenku svobody. Nadto povzbuzuje slušné lidi, aby se chvěli při vyhlídce na 'nevhodné' objevy, jež se snad vynoří v budoucím vědeckém výzkumu. Tento neslušný antiintelektualismus je dvojnásobně ponižující, protože je pravděpodobně zbytečný.' ...
... Abychom porozuměli obrovskému významu této biologické jednoty, představme si naši morální úzkost, kdyby australopithecus přežil do dnešní doby, se svou inteligencí na poloviční cestě mezi šimpanzi a lidskými bytostmi, geneticky navždy odloučen od obou, postupuje vždy opožděně za naším vývojem v jazyku a ve vyšších rozumových schopnostech. Jaký by byl náš závazek k němu? Co by řekli teologové - nebo marxisté, kteří by v něm snad viděli prapůvodní formu utlačované třídy?
... V předchozí kapitole jsem přirovnával lidstvo k druhu sociálních živočichů, abych ukázal, že současné lidské chování je limitováno dědičností. Jak předvídala evoluční teorie, vývoj chování vede stejným směrem jako vetšina rysů, které jsou obecně vlastní savcům. Ale jaký je konečný rozsah našeho potenciálu? Jak daleko mohou lidské bytosti překřížit vývojové koleje savců, nebo dokonce z nich úplně vybočit? Odpověď musíme hledat ve výzkumu individuálního vývoje se zvláštním zřetelem ke genetickému determinismu.
Konečně jsme dospěli ke klíčovému výrazu: genetický determinismus. Na jeho interpretaci závisí celý vztah mezi biologií a sociálními vědami. Pro ty, kdo chtějí závěry sociobiologie zavrhnout, to znamená, že se vývoj všeobecně podobá vývoji hmyzu, tedy vývoji omezenému na jediný trend, odvíjející se z dané skupiny genů k odpovídajícímu jedinému předurčenému vzorci chování. Do této úzké koncepce dokonale zapadá život moskyta. ...
Moskyt je automat. Nemůže si dovolit být něčím jiným. V jeho nepatrné hlavě je pouhých sto tisíc nervových buněk a každá je plně vytížená. Jediný způsob, jak proběhnout přesně a úspěšně životním cyklem v několika dnech, je řídit se instinktem, tedy rychle a neomylně, od narození až ke konečnému aktu kladení vajíček, rozvinout sled přesných úkonů naprogramovaných geny.
Naproti tomu koryta, jimiž se ubírá individuální mentální vývoj člověka, jsou klikatá a proměnlivá. Lidské geny nespecifikují jediný charakteristický rys, spíše předepisují schopnost k rozvoji určité řady znaků. U některých kategorií chování je tato řada omezena a výsledek - pokud je vůbec změnitelný - se dá ovlivnit jenom náročným tréninkem. V jiných případech chování je tato řada obrovská a výsledek se dá ovlivnit snadno. ...
... Schopnost učit se je, zdá se, u každého druhu plně naprogramována strukturou mozku, pořadím vyplavovaných hormonů a - v poslední instanci - geny. Kazdý živočišný druh je 'připraven' naučit se jistým stimulům, je vyloučen z učení se jiným stimulům a k ještě jiným je neutrální. Například dospělí rackové se rychle naučí rozlišovat svá nedávno vysezená mláďata, ale nikdy ne svá vlastní vejce, která se však dají zrovna tak dobře vizuálně rozlišit. ...
Byly však objeveny ještě průkaznější příklady. Každý rok migrují pěnkavy indigové mezi místy na východě Severní Ameriky, kde se rozmnožují a žijí, a místy v Jižní Americe, kde přezimují. Jako mnoho jiných našich domácích ptáků cestují i pěnkavy indigové v noci. Jakmile mladé pěnkavy opustí hnízdo, jsou připraveny poznat Severku a cirkumpolární souhvězdí, což se jim daří rychle a automaticky. Schopnost naučit se polohu jiných souhvězdí je u nich potlačena. ...
... Akumulace dřívějších voleb, vzpomínka na ně, úvaha o těch, které teprve přijdou, znovuprožívání emocí, z nichž se zrodily, to vše vytváří psychiku. Zvláštnosti v rozhodování odlišují jednu lidskou bytost od druhé. Avšak užívaná pravidla jsou natolik těsná, že se rozhodnutí, která činí všichni jedinci, ve větší míře překrývají a že dochází ke konvergenci dostatečně silné, abychom ji mohli nazvat lidská přirozenost.
Není důvodu se domnívat, že během finiše do kosmického věku ustal vývoj mentálních schopností nebo určitých preferencí v některých druzích společenského chování. Teorie populační genetiky a experimenty na jiných organismech ukazují, že podstatné změny se mohou vyskytnout v době kratší než sto generací, což pro člověka znamená pouze návrat do časů Římské říše. Časové rozpětí dvou tisíc generací, tedy zhruba doba, odkdy typický Homo sapiens pronikl do Evropy, je dosti dlouhá na to, aby se vyvinuly nové druhy se zásadně přetvořenou anatomií a chováním. Ačkoliv nevíme, k jakému stupni mentální evoluce dospěla, bylo by ukvapené předpokládat, že moderní civilizace byly zcela vybudovány na genetickém kapitálu, nashromážděném za dlouhé trvání doby ledové.
Tento kapitál je nicméně značný. Můžeme takřka jistě předpokládat, že větší část změn, jež nastaly v období od životního stylu lovců-sběračů před čtyřiceti tisíci lety k prvnímu záblesku civilizace v sumerských městských státech, a prakticky všechny změny od Sumeru po Evropu byly vytvořeny spíše kulturní než genetickou evolucí. Předmětem našeho zájmu je tedy rozsah, v nemž dědičné vlastnosti lovců-sběračů ovlivnily průběh následné kulturní evoluce.
Jsem přesvědčen, že tento vliv je podstatný.
Interpretuji současné sociální chování tak, že obsahuje hypertrofický nárůst jednodušších rysů lidské povahy spojených dohromady v nepravidelnou mozaiku. Některé výsledky hypertrofie, jako podrobnosti péče o děti a klasifikace příbuzných, prošly pouze nepatrnými změnami, které doposud neukryly jejich pleistocenní původ. Jiné, jako náboženství a třídní struktura, doznaly tak zásadních přeměn, že pouze za spojeného úsilí antropologie a historie můžeme doufat v možnost zpětného sledování jejich kulturní fylogeneze až k základnímu repertoáru lovců-sběračů. ...
Čisté poznání je tím největším emancipátorem. Zrovnopravňuje lidi a suverénní státy, podemílá archaické bariéry pověr a slibuje, že dráha kulturní evoluce povede směrem vzhůru. Ale nevěřím, že vědomosti mohou změnit základní pravidla lidského chování ani hlavní směr předvídatelné dráhy dějin. Znalost sebe sama odhalí prvky biologické lidské přirozenosti, z nichž se do všech podivných forem rozrostl moderní společenský život. Pomůže přesněji posoudit dopad různých činností a vyvarovat se nebezpečných budoucích směrů jednání. Můžeme doufat, že se rozumněji rozhodne, které prvky lidské přirozenosti je třeba kultivovat a které potlačit, ze kterých se upřímně radovat a s kterými zacházet obezřetně. ... Základní teze jsem tedy vyložil, a nyní vás zvu, abychom společně na základě sociobiologické teorie znovu přezkoumali čtyři základní kategorie chování - agresivitu, sexualitu, altruismus a náboženství.
Jsou lidské bytosti přirozeně agresivní? To je oblíbená otázka na vysokoškolských seminářích a soukromých večírcích, ale také otázka, jež vzbuzuje emoce politických ideologů všech 'barev'. Odpoveď na ni zní: ANO.
... Ve své knize 'On Aggression' Konrad Lorenz ... dospěl k názoru, že lidem i ostatním živočišným druhům je společný obecný instinkt agresivního chování. Tento pud je potřeba nějak odreagovat, když ne jinak, tak alespoň formou sportovních soutěží. Erich Fromm ve své práci 'The Anatomy of Human Destructiveness' vyjádřil jiný, ještě pesimističtější názor, totiž že člověk podléhá jen jemu vlastnímu instinktu smrti, který obyčejně vede k patologickým formám agrese, jaké nenajdeme u zvířat.
Obě tyto interpretace jsou zásadně chybné. ...
Vlivem Lorenze a Fromma líčili v minulosti mnozí novináři lidstvo tak krvelačné, že se to nedá vědecky vysvětlit. Avšak i toto je chybný názor. I když máme značné predispozice k agresivitě, nejsme ani zdaleka nejnásilničtějším tvorem. ... Kdybychom udělali bilanci počtu vražd spáchaných na 1000 individuí ročně, lidé by figurovali v seznamu násilných, silně agresivních bytostí značně vzadu a osobně si myslím, že tak by tomu bylo i tehdy, kdybychom zahrnuli do průměru i naše občasné války. ... Mám podezření, že kdyby paviáni pláštíkoví vlastnili nuklearní zbraně, do týdne by zničili svět. A vedle mravenců, u kterých je vzájemné usmrcování, stejně jako potyčky a nelítostné boje na denním pořádku, jsou lidé pokojnými pacifisty. ...
... Model 'pudu a jeho vybití', vypracovaný Freudem a Lorenzem, byl nahražen přiléhavějším vysvětlením, založeným na vzájemném působení genetického potenciálu a učení. Nejpřesvědčivější důkaz pro toto pojetí, model 'kulturního vzorce', poskytl antropolog Richard G. Sipes. Sipes poznamenává, že jestliže je agresivita jistou kvantitou v mozku, která se hromadí a potom vybíjí, jak to tvrdí model vybití pudu, tak toto vybití může nabýt buď formy války, nebo nejzřemějších náhradních činností místo ní, jako jsou bojové sporty, ... . Je-li tomu tak, pak se vzrůstem aktivity ve formě válek by měla poklesnout aktivita v oblasti druhotných náhradních činností. Je-li však násilná agresivita naopak projevem potenciálu, který se učením zvyšuje, pak zvýšení válečné činnosti by mělo být provázeno i vzrůstem náhradních činností. ... Sipes zjistil, že model kulturního vzorce vítězí nad hypotézou vybití pudu: válčení je provázené větším rozvojem bojových sportů a jiných druhotných forem násilné agresivity.
Jasné pojímání agresivního chování lidí jako strukturované, předpověditelné formy vzájemného působení mezi geny a prostředím je ve shodě s teorií evoluce. Mělo by uspokojit oba tábory angažované v starobylé kontroverzi v otázce 'příroda nebo výchova'. Na jedné straně je pravda, že agresivní chování, obzvlášť v jeho nejnebezpečnějších formách vojenských operací a zločinného útoku, je naučené. Avšak proces učení je naprogramován, připraven, v tom smyslu, jak jsme to vysvětlili už v kapitole 3: za určitých definovatelných podmínek máme silné predispozice sklouznout do hlubokého iracionálního nepřátelství. Nepřátelství se velmi snadno 'živí sebou samým' a podněcuje unáhlené reakce, které rychle mohou přerůst v odcizení a násilí.
Nejvýraznějším rysem sexuálního svazku, rysem, který má základní význam pro lidskou organizaci, je to, že překračuje hranice sexuální aktivity. ...
Proč se sexuální vnímavost stala téměř nepřetržitou? Nejpřijatelnějším vysvětlením je, že tento rys napomáhá párování či svazkům; fyziologická adaptace vedla k darwinovské výhodě v tom smyslu, že pevněji spojila členy primitivních lidských klanů. Neobyčejně častá sexuální aktivita mezi muži a ženami je hlavním nástrojem upevnění párového svazku. Díky ní docházelo i ke snížení agresivity mezi muži. Ve skupinách paviánů a jiných subhumánních primátů se nepřátelství samců zintenzívňuje, když u samic nastává estrus. Vymizením estru u pravěkých lidí se zredukoval potenciál k soupeřivosti a zabezpečil spojenecké svazky mezi lovci mužského pohlaví.
... Kdyby oplodnění bylo jedinou biologickou funkcí sexu, mohlo by se ho dosáhnout daleko ekonomičtěji, 'vlézt' na samičku a zasunout penis dokáže samec během několika vteřin. Nejméně sociální savci se páří právě takto, téměř bez ceremonií. Druhy, u nichž se vyvinuly dlouhotrvající svazky, jsou též většinou těmi, které spoléhají na rozvinuté rituály dvoření. V souladu s touto tendencí je, že většina prožitků lidského sexu patří k primárním činitelům, které posilují vznik a trvání svazku. Láska a sex jdou nepochybně ruku v ruce.
Biologický význam sexu je nesprávně interpretován teoretiky judaismu a křesťanství. Dodnes římská katolická církev tvrdí, že prvořadou úlohou sexuálního chování je oplodnění manželek jejich manžely. ...
Církev zakládá svou autoritu na teorii přirozeného práva, která je založena na myšlence, že do lidské přirozenosti byly Bohem vloženy nezměnitelné mandáty. Tato teorie je na omylu. Zákony, na které se obrací, jsou biologické, sepsal je přírodní výběr a vyžadují si málo podpory - církevních nebo světských institucí - a byly chybně interpretovány teology, kteří psali, aniž něco věděli o biologii. Všechno, co můžeme tušit z genetické historie lidstva, hovoří ve prospěch liberálnější sexualní morálky, v níž bychom se na sexuální praktiky měli v prvé řadě dívat jako na nástroj či instrument svazku a až v druhé řadě jako na prostředky rozmnožování.
Nikde nezpůsobilo posvěcení ukvapené biologické hypotézy více bolesti než při zacházení s homosexuály. Církev zakazuje homosexuální chování. Je 'bytostně narušené'. Různé jiné kultury souhlasily. V Sachsenhausenu, Buchenwaldu a ostatních nacistických táborech smrti nosili homosexuálové růžové trojúhelníky, aby se rozlišili ... .
Je pochopitelné, že morální strážci západní kultury homosexuály zavrhovali. Židovsko-křesťanská morálka je založena na Starém zákoně napsaném proroky útočného národa pastevců. Úspěch tohoto národa spočíval na rychlém a uspořádaném populačním růstu podporovaném opakovanými epizodami teritoriálních výbojů. Příkazy 'Levitiku' jsou šité na míru této specializované existenci. ... Většina Američanů se ještě drží těchto příkazů, i když jejich demografické cíle jsou dnes úplně odlišné od cílů starých Izraelců. Homosexualové musí být zásadně deviantní - zní linie této úvahy - protože jejich chování neprodukuje děti.