Robert Wright: Morální zvíře (proč jsme to, co jsme) , NLN
Pod pestrou mozaikou nápadných rituálů a zvyků se všude na světě objevují stejné vzory rodinného života, přátelství, politiky, sexuality a morálky. Evoluční antropologové to vysvětlují stejným vrozeným základem lidské psychiky. Ve všech kulturách se lidé obávají o své postavení ve společnosti (často se o ně starají více, než si připouštějí), ve všech kulturách si lidé nejen libují v pomlouvačných řečech, vedou je dokonce na stejná témata, chování mužů a žen se ve všech kulturách liší v několika základních znacích, všude mívají lidé pocit viny, tento pocit všude přichází v podobných situacích, všude mají hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost, a tak i zásady "půjčka za oplátku" a "oko za oko, zub za zub" platí kdekoli na zemi.
Vlastně se ani nemůžeme divit, že znovuobjevení lidské přirozenosti trvalo tak dlouho. S jejími projevy se setkáváme tak často, že je vůbec nevnímáme. Vděčnost, stud, lítost, hrdost, čest, pomstu, porozumění nebo lásku považujeme za srejně samozřejmé jako vzduch, který dýcháme, patří k životu na této planetě stejně jako pád předmětu, který upustíme z ruky. Mohlo by to být ale jinak. Mohli bychom žít ve světě, kde by se nic takového v životě společností neprojevovalo. Nebo bychom mohli žít ve světě, kde by některé národy část z výše jmenovaného cítily, a zbytek ne. Tak tomu ale není. Čím podrobněji Darwinovští antropologové zkoumají jednotlivé národy, tím více jsou přesvědčováni o složitém předivu lidské přirozenosti, kterým jsme všichni svázáni. Současně se stále více dovídají o tom, jak je toto předivo utkáno.
....
Neznamená to, že by lidské chování bylo nekonečně tvárné. Většina evolučních psychologů nachází při zkoumání vlivu prostředí určité nepřekročitelné hranice. V dnešní době není příliš v módě utopické nadšení behavioralismu B.F.Skinnera, který věřil, že pod vlivem správného podmiňování se člověk může stát jakýmkoliv živočichem. Stejně nesprávnou se zdá představa, že i ty nejtemnější stránky lidské povahy jsou nezměnitelné, protože jsou založeny na "pudech" a "vrozených instinktech", nebo že psychologické rozdíly mezi lidmi jsou především následkem rozdílů genetických. Pochopitelně, že za rozdíly jsou odpovědny geny (čím jiným by nakonec mohla být určena pravidla vývoje psychiky?), neznamená to ale, že by to byly rozdílné geny. Z důvodů, které vyložíme později, zastává mnoho evolučních psychologů názor, že nejnápadnější rozdíly mezi lidmi jsou ty, které je možno s největší jistotou připsat vlivu prostředí.
Nyní nastal čas pro několik varování. Zaprvé, když řekneme, že něco je výsledkem přirozeného výběru, neznamená to, že by to bylo neměnné. Snad každý projev lidské přirozenosti může být pozměněn vhodným zásahem v lidském okolí, i když v některých případech může být změna prostředí tak zásadní, že je prakticky neuskutečnitelná. Zadruhé, když říkáme, že něco je "přirozené", neznamená to, že je to nutně dobré. Není důvod, proč bychom měli přijímat "hodnoty" přirozeného výběru za své vlastní. Pokud jsou ale naším cílem hodnoty, které jsou v rozporu s přirozeným výběrem, měli bychom vědět, na čem jsme. Pokud budeme chtít změnit některé hluboce zakořeněné a zneklidňující části naší morální výbavy, bude dobře vědět, jak jsme k nim přišli.
Chuť na sladké je klasickým příkladem evoluční adaptace, která se přežila. Vyvinula se v prostředí, ve kterém existovalo sladké ovoce, ale žádné cukrovinky. V dnešní době může vést k obezitě a lidé se ji snaží potlačit, někdy úspěšně. Většinou ale musí používat složité triky a pro málokoho je to snadné. Základní pocit, že sladké je dobré, je téměř nemožné změnit.
...[v roce 1963] mladý britský biolog William D.Hamilton nastínil teorii příbuzenského výběru. Hamilton svou teorií rozšířil darwinovy závěry a vyjádřil je jazykem genetiky, která v Darwinově době ještě neexistovala.
...Krása Hamiltonovy teorie spočívala v tom, že výběr neviděla na úrovni jednotlivce nebo rodiny, ale, což je velmi důležité, na úrovni genu. Hamilton jako první vyslovil ústřední myšlenku nového darwinismu: přežití je hodnoceno z hlediska genu.
Vezměme mladou pozemní veverku, která nemá ještě žádné potomky, a když spatří dravce, postaví se na zadní a vydá ze sebe hlasitý varovný signál, který může přilákat dravcovu pozornost a být příčinou náhlé smrti. Když se díváte na přirozený výběr stejně, jako se na něj dívala naprostá většina biologů až do poloviny dvacátého století - jako na proces, ve kterém jde o přežití a rozmnožení živočichů a jejich potomků - pak takové varovné znamení nedává žádný smysl. Pokud veverka nemá žádné potomky, které by chtěla chránit, její varování je evoluční sebevraždou. Je to tak? Hamilton na tuto otázku naprosto jednoznačně odpověděl záporně.
Při hamiltonovském pohledu se pozornost přenese z veverky vydávající varovné znamení na gen (ve skutečnosti řadu genů), který za toto varování odpovídá. Veverky ostatně nežijí věčně, věčně nežijí ani žádná jiná zvířata. Jedinou součástí organismu, která se může stát nesmrtelnou, je gen (nebo přesněji řečeno v genu obsažená informace, protože gen samotný zanikne, když předá informaci svým kopiím při replikaci). Z hlediska evolučního času, kdy se vystřídají statisíce nebo miliony generací, není otázkou, jak dopadnou jednotliví živočichové. Všichni známe smutnou odpověď. Otázkou je, jak obstojí jednotlivé geny. Některé vymizí, jiné se budou rozšiřovat, jejich osud ovlivní jejich význam. Jak se bude dařit genu pro "sebevražedné varování"? Poněkud překvapující odpověď, která se stala základem Hamiltonovy teorie, zní: za určitých podmínek docela dobře. Důvodem je to, že veverka nesoucí zmíněný gen asi bude mít někde v okolí své blízké příbuzné, které její varování zachrání, a někteří z nich ponesou stejný gen. ...
Při sledování chování člověka a dalších primátů najdeme i biochemické podobnosti. Ve společnosti kočkodanů má vedoucí samec více nervového mediátoru serotoninu než mají jeho podřízení. A jeden výzkum ukázal, že ve studentských spolcích mají jejich předsedové v průměru více serotoninu než jejich méně důležití kolegové.
Teď nastala vhodná příležitost k vyvrácení kdysi velmi rozšířeného omylu, který je sice již na ústupu, ještě ho však nepotkal zasloužený konec. Není pravda, že všechno "hormonálně řízené" jednání nebo jinak "biologicky řízené" jednání je "geneticky podmíněné". Ano, existuje závislost mezi serotoninem (což je hormon, jako všechny nervové mediátory) a společenským postavením. V žádném případě to ale neznamená, že postavení určité osoby je dáno jejími geny, že je předurčeno již při narození. Kdybyste měřili hladinu serotoninu u nějakého předsedy spolku před jeho politickým vzestupem nebo u alfa samce před jeho politickým vzestupem mezi kočkodany, zjistili byste, že se neliší od průměru. I když je hladina serotoninu "biologická" záležitost, z větší části je určena společenským prostředím. Příroda neurčuje při porodu, kdo se stane vůdcem, ale každého vybaví, aby byl na takovou úlohu připraven, když se k ní někdy dopracuje (a podle některých údajů nás i vybízí k pokusu o získání vedoucího postavení v politicky příhodnou dobu). I vy můžete mít vysokou hladinu serotoninu, když se vám podaří vyhrát ve volbách na předsedu univerzitního spolku.
Rozvrstvení společnosti je u šimpanzů i u lidí složitější než u slepic. Nadřízenost a podřízenost se může měnit ze dne na den - nejen proto, že se rozvrstvení přeskupí ( to se opravdu stává), ale i proto, že nadřízenost záleží na okolnostech. To, který primát prosadí svou vůli, záleží na tom, jací primáti ve skupině zrovna budou. Příčina spočívá v tom, že u šimpanzů a lidí najdeme něco, co slepice nemají: vzájemný altruismus. Když žijete ve společnosti, kde vládne altruismus, budete mít přátele. A přátelé si ve společenských zápasech pomáhají.
Může se to zdát samozřejmé, co jiného by měli přátelé dělat? Je to ale opravdu pozoruhodné. Evoluce vytvořila směs vzájemného altruismu a rozvrstvené společnosti, která v říši živočichů téměř nemá obdobu.
Katalyzátorem vzniku této mimořádné sloučeniny byla skutečnost, že v rozvrstvené společnosti se postavení stává životní potřebou. Když společenské postavení může zlepšit váš přístup k potravě nebo k pohlavnímu styku, pak má smysl usilovat o postavení samotné, stejně jako má smysl získávat peníze, i když se jich nenajíte. Vzájemná výpomoc při hledání vyššího postavení se proto příliš neliší od výměny potravy: pokud bude výsledkem výměny nenulový součet, přirozený výběr ji bude za vhodných okolností podporovat.
To, že se přirozený výběr rozhodl v případě našeho druhu zrovna pro společenskou nerovnost, neznamená, že by nerovnost byla správná. Nevyhnutelná je pouze v určitém omezeném smyslu. Když se totiž vytvoří skupiny lidí - především mužů -, po určité době se v nich téměř určitě objeví nějaké rozvrstvení, jakkoli může být skryté a nenápadné. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, máme přirozený sklon jeden druhému přiřadit určité postavení, které pak zvýrazňujeme zaměřením své pozornosti, souhlasu a ohledů - tím, koho si všímáme, s kým souhlasíme, od koho si necháme radit, čí vtipkování nás rozesměje. Společenská nerovnost ve velkém - ohromné rozdíly v bohatství a výsadách v měřítku celé země - to už je jiná záležitost.
Postavení v lidské společnosti je často jen málo závislé na hrubé síle. ...
[Ruth Benedictová] ...zkoumala příslušníky kmene Zuni, kteří žijí nedaleko Navajů, a podobně jako oni také potačují soutěživost a otevřené politické úsilí. Napsala o nich:"Pro Zuni je ideálem muže důstojný a přívětivý člověk, který se nikdy nesnažil stát vůdcem. ...Může mu být vyčítán každý spor, i kdyby v něm měl naprostou pravdu ...Projevem největšího uznání jsou slova: Je to slušný a zdvořilý muž." Všimněte si těch souvislostí. Existuje představa "ideálního muže", každému, kdo se jí přiblíží, se dostane "uznání", zatímco tomu, kdo představě neodpovídá, se nedostatky "vyčítají". Jinými slovy: mezi Zuni dosáhne vysokého postavení ten, kdo o ně příliš neusiluje, odsouzen je ten, kdo to dělá. Společenské rozvrstvení je u nich tak nenápadné právě díky síle psychické výbavy sloužící k získání společenského postavení. (Viděli jsme také, že společenské poměry při vzájemném altruismu ve všech kulturách vytvářejí určitý tlak směrem k přátelství, štědrosti a poctivosti. Kultuře Zuni se podle všeho podařilo tento tlak využít s mimořádnou účinností posilováním přirozené vazby mezi slušností a společenským postavením).
Poměry u kmene Zuni ve vás mohou vyvolat obdiv k síle kultury, nebo obdiv k dokonalosti psychických adaptací. Oba pohledy jsou správné, budeme se ale zabývat druhým z nich: zdá se, že psychické orgány jsou tak tvárné, že se mohou doslova postavit na odpor darwinovským důvodům, pro které vznikly. I když naše vrozená snaha o získání vyššího postavení dlouhé věky dodávala sílu pěstním zápasům a chlapáckému politikaření, může být využita i k tomu, aby je potlačila. V klášteře může být mírnost a odříkání cestou k vysokému postavení. ...
...
Přes všechny materialistické výstřelky se i naše společnost zdá téměř obdivuhodná, srovnáme-li ji s některými alternativami. U kmene Yanomamo v Jižní Americe se mladému muži otevírá jedna z cest ke společenskému úspěchu, když zabije co nejvíce mužů v sousedních vesnicích. Ještě lepší je, když se přitom dokáže podílet na únosu a skupinovém znásilnění žen z napadené vesnice. Když se ho manželka pokusí opustit kvůli někomu jinému, může jí, pokud se mu zlíbí, třeba uříznout uši. I když mne někdo může obvinit, že si nevážím hodnot jiných kultur, musím říci, že jsme přece jen došli dál.
V některých čtvrtích moderních měst se v poslední době šíří hodnoty podobné hodnotám kmene Yanomamo. Mladík, který někoho zabije, získá uznání - alespoň ve společnosti mladých mužů, na které mu záleží. Je to důkaz, že to nejhorší z lidské přirozenosti zůstává vždy těsně pod povrchem a může se odkrýt, když kulturní zábrany poleví. Nejsme nepopsané listy, jak si to představovali někteří behavioristé. Jsme organismy s odpudivými sklony, které mohou být do značné míry zkroceny, i když to vyžaduje velké úsilí. A hlavním důvodem k tomuto opatrnému optimismu je mrzká přizpůsobivost, se kterou usilujeme o společenské postavení. Pro uznání jsme ochotni udělat téměř cokoli, třeba se nechovat jako zvířata.
Je zcela zřejmé, že přirozený výběr pohrdá zásadami pravdivé reklamy. Některé samičky světlušek rodu Photuris napodobují záblesk, který vysílají při páření samičky rodu Photinus, přilákají tak samce rodu Photinus a sežerou ho. Některé orchideje ...
Lidé podle všeho nejsou žádnou výjimkou. Koncem padesátých a začátkem šedesátých let vyvolal (nedarwinovský) socilolog Erving Goffman rozruch knihou nazvanou Předvádění sebe sama v každodenním životě, která poukazovala na to, kolik času všichni strávíme na jevišti, jak hrajeme pro nejrůznější obecenstvo, snažíme se ho ovlivnit. Mezi námi a dalšími účinkujícími v živočišné říši je ale jeden rozdíl. Zatímco samička z rodu Photuris zřejmě nemá pochyby o tom, kdo vlastně je, lidé mají schopnost nechat se oklamat vlastním představením. Goffman se podivoval nad tím, že někdy může být člověk "upřímně přesvědčen, že dojem o skutečnosti, který ve svém představení nabízí, je opravdovou skutečností".
Moderní darwinismus Goffmanovo pozorování mimo jiné doplní terií o úloze tohoto zmatku: klameme sami sebe, abychom mohli lépe oklamat druhé. S touto hypotézou přišli v polovině sedmdesátých let Richard Alexander a Robert Trivers. Ve své předmluvě ke knize Richarda Dawkinse Sobecký gen si Trivers povšiml, jaký význam Dawkins přikládá úloze podvodů v životě zvířat, a dodal k tomu dnes velmi často citovaný komentář, že pokud opravdu "je podvod základem dorozumívání zvířat, pak musí existovat silný selekční tlak podporující schopnost podvod zaznamenat, a to by zase mělo podporovat určitý stupeň sebeklamu, který skryje některé pohnutky a skutečnosti v podvědomí, aby nebylo poznat - podle nenápadných známek v chování - že k podvodu dochází". Trivers šel ještě dále:"Obvyklou představu, že přirozený výběr bude vytvářet nervové systémy podávající stále přesnější obraz okolního světa, musíme považovat za velice naivní pohled na evoluci psychiky."
...
Klamem v jedné oblasti, sexualitě, jsme se již zabývali. Muži i ženy se mohou snažit oklamat jeden druhého - a přitom i sebe sama - v tom, jak vytrvalý bude jejich vztah a do jaké míry si zůstanou věrni. Existují ještě dvě oblasti, ve kterých má předvádění sebe sama a vnímání druhých velké darwinovské následky: je to vzájemný altruismus a společenské postavení.
...
Ať si to plně uvědomují, či nikoli, lidé ve všech kulturách se snaží naklonit si své sousedy, zlepšit si pověst ve svém okolí.
...
Když Darwin uvažoval o tom, kdy se v průběhu evoluce tak posílil význam veřejného mínění, poznamenal, že "nejhrubší divoši" projevují svůj zájem o společenské hodnocení "tak, že uchovávají trofeje získané díky své zdatnosti" a "svým sklonem k nadměrnému vychloubání". Ve viktoriánské Anglii bylo vychloubání odsuzováno a Darwin vynikal v tom, jak se mu vyhnout. Mnoho moderních kultur projevuje stejný vkus a "nadměrné vychloubání" je v nich jen jedním obdobím z dětského vývoje. Co ale přichází potom? Celý život promyšlenějšího vychloubání. ...
Míra našeho nepokrytého vychloubání zřejmě záleží na tom, jaký způsob sebeprosazování je přijatelný v našem společenském prostředí (a podle všeho je nastavena v mladém věku působením našich příbuzných a vrstevníků). Když ale nemáte vůbec žádnou potřebu šířit zprávy o svých úspěších a vůbec se nezdráháte zeširoka vyprávět o svých neúspěších, nepracujete podle plánu přirozeného výběru.
...
Platí to i obráceně: ztráta někoho jiného znamená váš zisk. Podvědomá snaha o získání společenského postavení se proto může projevit v odpudivé podobě. V malém společenství (třeba ve společenství velikosti vesnice lovcůa sběračů) je obecně v zájmu každého, aby znevažoval pověst ostatních, především osob stejného pohlaví a přibližně stejného stáří, které pro něj představují přirozeného soupeře. A zase platí, že se vám nejlépe podaří ostatní přesvědčit o čemkoli, včetně chyb vašich sousedů, když sami budete věřit tomu, co říkáte. ...
Zlehčování ostatních často probíhá na stěží postřehnutelné úrovni a může se docela vytratit, když se jedná o příbuzné či přátele. Musíme ale předpokládat, že se zvlášť silně projeví, když budou dva lidé usilovat o to, co může získat jen jeden z nich - ať je to žena, muž nebo profesionální zásluhy. ...
Dokonalá schopnost lidí odhalovat nedostatky svých protivníků je jedním z divů přírody. Máme-li tyto sklony vědomě ovládat, vyžaduje to od nás pravidelně opakované nadlidské úsilí. Někteří lidé v sobě najdou dostatek sebeovládání, aby o hanebnosti svých protivníků nemluvili, mohou dokonce utrousit viktoriánskou poznámku o "ctihodném odpůrci". Ovládnout ale samotné pocity - a ustavičné podvědomé hledání každé známky podřadnosti - to snad dokáže jen buddhistický mnich. Spravedlivé hodnocení druhých jednoduše přesahuje možnosti většiny smrtelníků.
Je-li vychloubání tak hluboce zakořeněno v lidské psychice, proč se setkáváme s lidmi, kteří se sami ponižují? Jedním z důvodů je to, že zlehčování sebe sama nic nestojí, když si o nás každý stejně udělal svůj obrázek, a ve skutečnosti může přinést i určité výhody. Rozšíříme-li pověst o své skromnosti, bude naše nenápadné vychloubání o to přesvědčivější (viz Darwin). Dalším důvodem je to, že geneticky předávaný program vývoje psychiky je velmi spletitý a uskutečňuje se ve světě plném nejistoty ( a také ve světě, který se vůbec nepodobá našemu původnímu prostředí). ...
Jeden důmyslný pokus ukázal, jak hluboko může být pravda o nás smých ukryta. Když pokusné osoby poslouchají záznam lidského hlasu, zvyšuje se u nich vodivost kůže (galvanic skin response, GSR): nejvyšší je, když slyší svůj vlastní hlas. Když mají lidé poznat, zda poslouchají nahrávku svého hlasu, překvapivě se spletou častěji než jejich GSR. Zajímavé jsou ale okolnosti, za kterých se omylů dopouštějí. Když je sebevědomí pokusných osob sníženo tak, že "propadnou" při nějaké k tomu účelu sestavené zkoušce, častěji tvrdí, že hlas není jejich, i když GSR ukazuje, že na nějaké úrovni pravdu "znají". Když je pak jejich sebevědomí posíleno, začnou považovat i cizí hlasy za svůj vlastní hlas, i když GSR opět ukazuje, že někde v hloubi jejich mysli je uložena správná informace. Když Robert Trivers komentoval tento pokus, napsal, že "to vypadá tak, jako když se zvětšujeme ...pokud se nám daří, a naopak ve svých představách o sobě smršťujeme, nemáme-li úspěch, aniž bychom si to většinou uvědomovali."
Myšlenka přísného sebeovládání, ovládání zvířecích choutek, se stále znovu objevuje ve všech velkých světových náboženstvích. Velmi je také rozšířené, i když o něco méně, učení o bratrské lásce, které Darwin tak obdivoval. Šest století před Ježíšem řekl Lao'c:"Taková je cesta Tao ... odplácet křivdu laskavostí." ...
Jak se bude darwinista dívat na tak nápadné opakování stejných myšlenek? Je vysvětlení v tom, že se nejrůznějším lidem v nejrůznějších dobách dostalo božího zjevení několika všeobecných pravd? Ne tak docela.
Darwinistický postup v duchovních otázkách se velmi podobá darwinovskému postupu v otázkách morálky. Lidé mají sklon říkat to a věřit tomu, co je v jejich evolučním zájmu. Neznamená to, že zastávání těchto názorů vždy podpoří šíření jejich genů. Některé náboženské nauky - například nauka o celibátu - mohou šíření genů výrazně omezit. Dalo by se spíše předpokládat, že nauky, ke kterým se lidé přihlásí, jednoduše budou nějakým způsobem v souladu s psychickými orgány, kterými je vybavil přirozený výběr. ...Když se tedy nejrůznější mudrci shodnou a předkládají k uvěření stejné myšlenky, tyto myšlenky asi něco vypovídají o naší psychice, o lidské přirozenosti.
Znamená to, že náboženské nauky, se kterými se nejčastěji setkáváme, mají nějakou nadčasovou hodnotu jako pravidla, podle kterých se máme v životě řídit? Donald T.Campbell, jeden z prvních psychologů, kteří se nadchli pro moderní darwinismus, zastával názor, že tomu tak je. Ve své přednášce k Americké psychologické společnosti mluvil o "možných zdrojích (obecné platnosti) návodů jak žít, které se vyvíjely, byly ověřovány a vybírány po stovky generací historie lidské společnosti. Z čistě vědeckého hlediska mohou být tyto návody považovány za lépe ověřené než nejlepší z teorií o tom, jak se má žít, které je schopna nabídnout psychologie a psychiatrie".
...
Skutečností zůstává, že lidé v různých dobách přijali nejrůznější náboženská učení, aniž by je k tomu někdo příliš nutil. Podle všeho to přinášelo nějaké psychologické výhody. Velká světová náboženství jsou na určité úrovni ideologiemi svépomoci. Byla by určitě škoda, kdybychom odmítli celé věky náboženské tradice, aniž bychom ji nejdříve neprozkoumali, jak k tomu nabádá Campbell. Staří učitelé mohli sledovat svůj vlastní prospěch, jak to děláme my všichni, to však ještě neznamená, že to nebyli moudří muži.
Nejcyničtějším vysvětlením toho, proč tolik moudrých mužů volalo po rozšíření morálních ohledů, je zmíněno na začátku této kapitoly: větší dosah morálních ohledů rozšiřuje i moc učitelů, kteří po něm volají. Desatero přikázání, které zakazuje lhaní, krádeže a vraždy, umožnilo Mojžíšovi lépe ovládat své stádo. A Buddhovo varování před věroučnými spory bránilo rozpadu jeho mocenské základny.
Tento cynický pohled je posilován zjištěním, že v mnoha svatých písmech je sice hlásána všeobjímající láska, při bližším zkoumání se však ukáže, že to není tak docela pravda. Chvalozpěvy na nesobeckost v Bhagavadgítě se objevují v poněkud ironické souvislosti: Kršna vybízí válečníka Ardžunu k sebeovládání, aby mohl povraždit nepřátelskou armádu - ve které (navíc) byli někteří jeho příbuzní. A v listu Galaťanům apoštol Pavel nejdříve slavnostně mluví o lásce, míru, mírnosti a dobrotě a pak dodává:"Čiňme dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry." To jsou jistě moudrá slova domácího pána. Někteří lidé tvrdí, že ani Ježíš ve skutečnosti nehlásal všeobecnou lásku, že když pozorně zhodnotíme jeho výzvu, abychom milovali své "nepřátele", ukazuje se, že tím myslel pouze židovské nepřátele.
[Martin Luther] ...tvrdil, že světec je ten, kdo ví, že vše, co dělá, je sobecké.
...je jisté, že darwinismus může člověku pomoci k svatosti podle těchto měřítek. Žádná teorie nedokáže tak ostře upozornit naše svědomí na skryté sobectví jako nové darwinovské učení. Když toto učení pochopíte, přijmete ho a budete se jím řídit, strávíte svůj život v hlubokých pochybnostech o pohnutkách vašeho chování.
Výborně! To je první krok k nápravě morální předpojatosti, kterou nám vestavěl přirozený výběr. ...Pokud budete mít v tomto úsilí mimořádný úspěch, skončíte jako člověk, který se o dobro ostatních stará o poznání méně, ne však nesrovnatelně méně, než o své vlastní dobro.