"Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj žiuot za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží."
(Evangelium podle Jana, 10.11-13)
Ideologie a praxeNáčelník Seattle, vůdce indiánského kmene Duwamišů, pronesl roku 1854 slavnou řeč ke guvernérovi Washingtonu. Ten náčelníkovi nabídl, že od něj v zastoupení Franklina Pierce, prezidenta Spojených států, odkoupí jeho zemi. Seattle odpověděl dlouhým a zahanbujícím projevem, který dnes patří mezi nejcitovanější texty ve spisech bojovníků za životní prostředí a předchází téměř každému pojednání o filozofii moderního ochranářského hnutí. Text je znám v několika verzích, jednu z nejprocítěnějších cituje Albert Gore ve své knize Země na misce vah.
Jak můžete chtít kupovat nebo prodávat oblohu? A zemi? Ta představa je nám tolik cizí... Každý kousek této země je svatý pro můj lid. Každá ze zářivých borovicových jehlic, každý písčitý břeh, kapka rosy v temném lese, každá louka a každý bzučící hmyz. To vše je svaté v paměti a životě mého lidu... Budete své děti učit, co my učíme naše děti? Že země je naší matkou? Vše, co ublíží zemi, ublíží rovněž jejím dětem. My totiž víme, že země nepatří lidem, ale že lidé patří zemi. Vše je s ní spojeno jako krví, která nás všechny sjednocuje. Člověk neutkal pavučinu života, je v ní pouze jedním z mnoha vláken. A jakkoli by jí ublížil, ublížil by i sobě.
Podle Gora se jedná o důkaz "bohaté škály myšlenek o našem sepětí se zemí" v náboženství původních obyvatel amerického kontinentu. Nejen Gore, ale i mnoho dalších inteligentních lidí dnes chápe úctu k zemi nejen jako projev zdravého rozumu, ale i jako morální povinnost. Pochybovat o ní znamená hřešit. "Pro nás pro všechny nastal čas přehodnotit náš vztah k přírodě a z nejhlubších rovin našich niter obnovit spojení s ní... Začít musíme u víry, kterou osobně chápu jako jakýsi spirituální gyroskop, který se otáčí okolo vlastní osy a zajištuje harmonický soulad mého nitra se světem okolo", káže.
Nachází se ve vynikající společnosti. Poslechněme si některé výroky nejprominentnějších advokátů této spirituální ekologie. "Vytvoření ekologicky udržitelné budoucnosti závisí na restrukturalizaci globální ekonomiky, zásadní proměně reprodukčního chování člověka a dramatických změnách v našem hodnotovém žebříčku i životním stylu," říká přední americký environmentalista Lester Brown. "Silně pochybuji, že dokážeme vyléčit lidskou duši, aniž bychom se naučili, jak dát našim životům nový smysl a význam odpovídající potřebám doby a ekologickým výzvám, před nimiž stojíme," píše Jonathan Porritt, přední britský environmentalista. "Moderní společnost nenalezne řešení svých ekologických problémů, dokud vážně nepřehodnotíme náš životní styl... Hloubka ekologické krize odhaluje v celé nahotě hloubku mravní krize člověka," přizvukuje mu současný papež. "Osobně jsem zcela přesvědčen, že potřebujeme sloučit naše technologické dovednosti s čímsi, co bych pro nedostatek příhodnějších slov nazval spirituálním obrozením a pochopením, že některé pravdy jsou věčné," nabádá nás princ Charles.
Nejsou to skromné cíle. Vyžadovaly by totiž změnu lidské přirozenosti. Je-li takový eko-optimismus opodstatněný, pak se mýlí argumenty prezentované v této knize a evoluce lidi nenaprogramovala jako instinktivní počtáře ochotné spolupracovat jen tehdy, slouží-li to jejich osvícenému sobectví. Takže kdyby náčelník Seattle opravdu žil podle své filozofie univerzálního bratrství s přírodou, čekala by mě spousta vysvětlování. Ekologicky uvědomělý vznešený divoch - dovolil jsem si parafrázovat Rousseauova slova -jaksi nezapadá do obrazu, který jsem až dosud maloval.
Ale pozor, s náčelníkovou uvědomělostí to nebude tak horké. Ve skutečnosti nikdo neví, co tenkrát vlastně řekl. Jediná zpráva, navíc o třicet let mladší, tvrdí, že poděkoval velkému bílému náčelníkovi za velkorysou cenu, kterou za jeho zemi zaplatil. Celý "náčelníkův proslov" je výplod moderní fantazie. Pro televiznípořad společnosti ABC jej roku 1971 napsal scenárista a profesor na filmové škole Ted Perry. Přestože by mnozí ochránci životního prostředí včetně Al Gora raději slyšeli o opaku, náčelník Seattle měl jiné starosti než objímat stromy. Mezi několika informacemi, které se o něm dochovaly, vyniká zpráva, že vlastnil otroky a pobil všechny své nepřátele. A jeho případ hezky dokazuje, že v představách o životě v souladu s přírodou je přání otcem myšlenky.
Pokud nám příroda drsně nepřipomene svou krutost, rádi si romantizujeme divočinu, obdivujeme nevinná zvířata a nechceme na nich vidět nic zlého. Ale jak ukázal George Williams, zvířata nejenže často páchají věci svým průběhem (když už ne motivem) srovnatelné s vraždou, kanibalismem, infanticidou, podvodem, krádeží, mučením nebo genocidou, ale pro mnohé druhy jde téměř o standardní způsob života. Syslové pravidelně pojídají svá mláďata; samice kachen se často utopí; když se na ni v rámci hromadného znásilnění vrhne několik kačerů; parazitické vosy zaživa vyžírají útroby svých obětí; šimpanzi - naši nejbližší příbuzní - spolu běžně válčí. Ale jak dokazují takzvaně objektivní televizní pořady o přírodě, lidé o těchto faktech nechtějí nic vědět. Cenzurují přírodu, zoufale se dovolávají nejnepatrnějších projevů zvířecích ctností (delfíni zachraňují tonoucí, sloni oplakávají své mrtvé) a chytají se každého stébla, které by jim pomohlo ukázat, že pouze člověkje příčinou vší krutosti a všeho zla. Když se nedávno zjistilo, že delfíni ve skotských vodách napadají sviňuchy, tedy vlastné jiné delfíny, "odborníci na zvířata" označili jejich chování za "patologickou úchylku" způsobenou nějakým typem znečištění. Naštěstí alespoň přiznali, že pro své tvrzení nemají žádné podklady. Rádi zapomínáme na všechno negativní a hledáme pozitiva.
Se stejně blahosklonnou sentimentalitou pohlížíme i na domorodé kultury všeho druhu, což dokazuje dosud živý mýtus o vznešeném divochovi. Zatímco však Rousseau u svého divocha hledal společenské ctnosti, my si domoradce barvíme na zeleno. Z etického hlediska se zájem o trvalou udržitelnost ve využívání zdrojů naší planety stává jedním z definičních znaků mravného člověka. Kdokoli staví na odiv ekologický sentiment, dokazuje politickou korektnost svých postojů stejně, jako by hlásal jiné typy posedlosti lepším světem: úctu k menšinám, odpor k hrabivosti a zločinu, víru ve vrozenou dobrotu člověka, kantovský mravní imperativ. Kdyby se dnes někdo zastával znečištění, dopadl by zhruba stejně, jako kdyby v 17. století vyznával Satana. Jestliže lidé jsou, jak jsem se snažil dokázat v předchozích kapitolách, z evolučně pochopitelných příčin závislí na morálních proklamacích (nikoli však nutně na činech) ve prospěch obecného blaha, pak nás nemusí překvapovat, že se při každé příležitosti chápeme politických problémů, abychom tomuto instinktu dali průchod. A jedním z nejúčinnějších způsobů, jak to udělat, je nahlas vykřikovaná "ekologická etika", jež nám přikazuje zoufat nad osudem velryb a deštných lesů a stěžovat si na pokrok, industrializaci a ekonomický růst - a současně malovat růžovými barvami život našich předků (a mravnějších současníků žijících v kmenových společnostech), jenž prý byl po morální stránce o tolik lepší než ten náš.
Je to samozřejmě pokrytecké. Stejně jako si přejeme, aby lidé, kterým ublížíme, nastavili druhou tvář, a přitom toužíme po pomstě, kdykoli se jedná o naše blízké příbuzné či přátele, a jako o morálce spíše kážeme, než abychom se podle ní řídili, tak je současné hnutí na ochranu životního prostředí čímsi, k čemu se hlásíme spíše ve slovech než v činech. Jak se zdá, každý by rád jezdil po nové cestě, a přitom mu vadí výstavba silnic. Každý by si přál nové auto, a přitom chce, aby po silnicích jezdilo aut méně. Každý chce aspoň dvě děti a zároveň pomalejší růst populace.
Představa, že původní obyvatelé amerického kontinentu se řídili ekologickou morálkou, jež jim bránila v nadměrném kořistění přírody, je moderním mýtem západní civilizace. Filmový otec Daniela Day Lewise Čingašgúk jedná v rozporu s dobovou realitou, když v úvodní scéně filmového Posledního Mohykána promlouvá k jelenovi, kterého právě složil jeho syn: "Omlouváme se za tvou smrt, bratře. Skláníme se před tvou odvahou, rychlostí a silou." Neexistují žádné důkazy, že by jakési "díkůvzdání mrtvému zvířeti" bylo před počátkem dvacátého století součástí indiánského folkloru. A i kdyby bylo, ulovené zvíře bylo mrtvé, ať se mu jeho lovec omlouval sebevíc.
Konvenční moudrost praví, že indiáni žili v souladu s přírodou, šetřili ji a respektovali ji, dokázali se s ní magicky ztotožnit a její zdroje využívali pečlivě a uvážlivě. Například prý nedopustili, aby poklesly stavy lovné zvěře. Archeologické vykopávky nás nutí o těchto pohodlných mýtech pochybovat. Zatímco vlci zabíjejí převážně stará a velmi mladá zvířata, většina jelenů wapiti, které složili indiánští lovci, byla v nejlepších letech. Laně byly loveny mnohem častěji než samci a velmi málo jelenů se dožilo věku, jakého se dožívají dnes. Podle ekologa Charlese Kaye nemáme k dispozici žádný důkaz, že by původní Severoameričané nějakým způsobem chránili velkou zvěř. Ba co víc, ze srovnání současné a historické vegetace vyplývá, že indiáni v době před Kolumbovým vyloděním téměř vytlačili jelena wapiti z velké části Skalistých hor. Přestože je tento extrémní závěr dosud sporný, s jistotou víme, že podle svědectví bílých osadníků byla lovná zvěř v Severní Americe extrémně vzácná všude s výjimkou území, o něž se přely znesvářené kmeny (války tam znemožňovaly efektivní lov). Jestliže existovaly spirituální a náboženské ohledy vůči přírodě, byly neuvěřitelně málo efektivní. Kay dodává, že náboženské a šamanské rituály mohly situaci dále zhoršovat:
Protože původní obyvatelé Severní Ameriky nechápali uztah mezi intenzitou lovu a bohatstvím zvěře, soustava náboženských představ dále podporovala nadměrné kořistění populací kopytníků. Náboženská úcta ke zvířatům není totéž jako ekologické povědomí.
Přesto takovým mýtům rádi věříme a jako důvod často výslovně přiznáváme, že víra je pro nás důležitější než praktické činy. Jeden obhájce indiánských práv například říká, že i kdyby nebyla pravda, že amazonští indiáni chrání přírodu, měli bychom to i nadále hlásat, protože "jakékoli zprávy o ekologicky škodlivých aktivitách domorodých a tradičních kultur pouze zpochybňují jejich nezcizitelné právo na zemi, zdroje a kulturní samostatnost".
Teprve v poslední době si začínáme uvědomovat rozsah devastace, kterou způsobovali naši předkové z domorodých a tradičních kultur, zatímco si vražděním klestili cestu planetou. Skoro současně s prvním potvrzeným příchodem člověka do Severní Ameriky před 11 500 lety tam rychle vyhynulo 73 % rodů velkých savců. Zmizel prabizon, divocí koně, medvědi jeskynní, mamuti, mastodonti, šavlozubí tygři, velcí pozemští lenochodi i divocí velbloudí. Před 8 000 lety bylo veta po 80 % rodů velkých savců i v Jižní Americe - zmizely velké druhy lenochodů, ohromní pásovci, velké lamy, obrovité kapybary, mravenečníci o velikosti koní.
O těchto událostech se hovoří jako o pleistocénních masakrech. Sentimentální povahy mezi přírodovědci se nás snaží přesvědčit, že všechny tyto škody nezpůsobilo lidstvo, ale klimatické změny, případně tvrdí, že člověk pouze zasadil ránu z milosti druhům, jež byly beztak dávno na ústupu. Je pozoruhodné, jak úpěnlivě se leckdo snaží najít si důvod pro víru v klimatické změny. Avšak samotný časový souběh vymírání a příchodu prvních lidí, skutečnost, že při nástupu a ústupu ledových dob se klima měnilo často a výrazně, jakož i podivná selektivita ve vymírání druhů - vymírala vždy největší zvířata - jasně obžalovává náš druh. Existují i nepřímé důkazy: zbytky pobitých zvířat s hroty kopí cloviské kultury, jež uvízly v jejich kostech. Pravdou ovšem je, že Afrika ani Eurasie nebyly svědky obdobně náhlého vymírání a že lov mamutů přetrvával v Eurasii po celkem 20 000 let. Nakonec však evropští i asijští mamuti a nosorožci srstnatí vyhynuli stejně jako jejich severoameričtí bratránci. Africká i eurasijská zvířata navíc žila vedle svých lidských predátorů po miliony let, takže měla dost času na to, aby se jim přizpůsobila. Zranitelnější druhy pravděpodobně dávno vymizely a ta zvířata, která přežila, se naučila držet se od nás v uctivé vzdálenosti nebo migrovat ve velkých stádech. Všimněme si, že z velkých severoamerických savců nepadli za oběť pleistocénním masakrům především ti, kteří překročili pevninský most z Asie společně s člověkem: los, jelen wapiti, sob, pižmoň a medvěd hnědý. "Mohla snad ta zvířata jednoduše zajít na úbytě, nebo jsme je vyvraždili?" ptá se Colin Iudge v knize The Day before Yesterday (Den před včerejškem). "Ovšemže jsme je vyvraždili," odpovídá si na vlastní otázku.
V jiných částech světa, které lidé osídlili náhle a relativně nedávno, byly ekologické důsledky jejich příchodu zdrcující bez ohledu na klima. O provinění lidského druhu není pochyb. Příkladem je Madagaskar, kde nejméně sedmnáct druhů lemurů (všichni se vyznačovali denní aktivitou a jeden z nich byl velký jako gorila) a obrovští ptáci rodu Diornis (největší z nich vážil 1 000 liber, 454 kg) vyhynuli během pár století po příchodu prvních lidí kolem roku 500 n. l. Stejný proces se opakoval i na všech pacifických ostrovech osidlovaných Polynésany. Nejdramatičtěji proběhl před pouhými šesti stoletími na Novém Zélandě, kde se Maorové ihned po svém vylodění pustili do dvanácti druhů ptáků moa (z nichž největší vážil čtvrt tuny), a když je bez milosti spořádali, dali se ze zoufalství na kanibalismus. Vykopávky ukázaly, že na jediném archeologickém nalezišti poblíž Otaga bylo v krátké době pobito na 30 tisíc těchto ptáků, přičemž průměrně třetina zabitých jedinců byla ponechána napospas hnilobnému rozkladu, neboť lovci z nich spotřebovali pouze nejlepší sousta. Našly se celé zemní pece s netknutými porcemi - nikdo se o ně nezajímal - tak bohatá byla nabídka snadné kořisti. A neštěstí nepostihlo jen ptáky moa; vyhynula celkem polovina původních ptáků Nového Zélandu.
O Havaji dnes víme, že ji obývalo na 100 unikátních ptačích druhů; mnohé byly velké a neschopné letu. Pak, kolem roku 300 n. l., dorazil na ostrovy velký savec jménem člověk. Krátce nato vymizela ne méně než polovina havajských druhů. Jakmile tato skutečnost vešla během archeologických vykopávek roku 1928 poprvé ve známost, pokládali ji domorodí Havajané za velkou hanbu, neboť dlouho tvrdili, že harmonickou koexistenci ostrovního lidu a přírody rozvrátil až příjezd kapitána Cooka. Vcelku se předpokládá, že během kolonizace tichooceánských ostrovů Polynésany vyhynulo celkem dvacet procent druhového bohatství ptáků celé planety.
Jen o něco déle lidem trvalo, než vybili australské velké savce. Nicméně krátce po prvním osídlení Austrálie někdy před 60 000 lety zmizela z kontinentu celá sbírka rozměrnějších savčích druhů - obrovští diprotodonti, jacísi vakonosorožci, vakolvi, pět velkých druhů vombatů, sedm druhů krátkolebých klokanů, osm druhů obřích klokanů a dvousetkilogramový nelétavý pták. Dokonce i ty druhy klokanů, které přežily, se značně zmenšily co do tělesné velikosti, což je klasická evoluční odpověď na silný predační tlak (který nutí kořist, aby se začala rozmnožovat v mladším věku, kdy je menší).
Nesmíme ztrácet ze zřetele, že zvířata v Americe, Austrálii a na tichooceánských ostrovech byla naivní a nebála se člověka. To by jakékoli trvalé využívání s ochranářským podtextem přinejmenším velmi zjednodušilo, kdyby o ně lidé měli zájem. Domestikace nebo částečná domestikace by byla velmi snadná. Dokazuje to popis panenské fauny Ostrova lorda Howea ve chvíli, kdy na něm přistáli první lidé. V tomto ojedinělém případě jimi byli evropští objevitelé, nebot Polynésané tento ostrov na svých plavbách minuli.
Jak napsal jeden člen posádky, na ostrově žil "... pozoruh. hnědý rozměrný vel. přibl. jako angl. chřástal, který kolem nás chodil beze strachu & vůbec si nás nevšímal, takže stačilo 1-2 min. postát bez hnutí & mohli jste jich krátkým kyjem pobít, kolik libo - kdykoli po nich byl hozen kámen & minul je, nebo byli udeřeni & nezabiti, nevykazovali přízn. snahy o útěk... Zdejší holubi byli obd. krotcí & klidně seděli na větvích, dokud jsme k nim nedošli & neprovedli sběr rukou..." Představte si celý kontinent plný takto krotkých velkých savců.
A přece si naši předkové krotké severoamerické mamuty či důvěřivé jihoamerické lenochody neochočili, ani se je nesnažili racionálně využívat. Vybíjeli je do úplného zániku. V coloradském Olsen-Chubbocku, kde lidé při pravěkých masakrech pravidelně hnali stáda bizonů ze skalního útesu, bývalo po úspěšné štvanici pobito tolik zvířat, že lidé rozporcovali pouze těla na vrcholech ohromných hromad, a i z těch spotřebovali jen nejžádanější sousta. Typičtí ochranáři!
Ekologická krátkozrakost se netýkala jen lovců. V mnoha částech světa měli pravěcí lidé vybavení jen prostými nástroji ohromující dopad na lesy. Během 1000 let zbavili Polynésané Velikonoční ostrov ve východním Pacifiku bohatých lesů, jež poskytovaly domorodcům dřevo na stavbu rybářských člunů, řadě druhů pozemních ptáků potravu a třiceti druhům mořských ptáků hnízdiště. Ostrov se změnil v nehostinnou, trávou porostlou výspu bez stromů a téměř bez ptáků, kde zuřily války, hladomory a kanibalismus a kde v lomech zůstaly ležet monumentální kamenné sochy, neboť se nedostávalo kmenů potřebných pro jejich dopravu na místo určení. Jordánská Petra bývala prosperujícím městem v bohatě zalesněném kraji, než ji člověk svou činností změnil v poušt bez života. Mayské impérium proměnilo pralesy poloostrova Yucatán v trnitá křoviska a zasadilo si tím osudovou ránu. V kaňonu Chaco v Novém Mexiku stojí největší severoamerická stavba vzniklá před érou mrakodrapů: měla 650 místností a na její stavbu bylo použito 200 000 obrovských borových trámů. Avšak v době, kdy toto místo objevili Španělé, již byla opuštěná a její poloha nás dosud zaráží: stojí v bezvodé poušti, kde v okruhu padesáti mil nenarazíte na jedinou borovici. Archeologové zjistili, že Anasaziové, kteří stavbu budovali, museli pro dřevo cestovat na stále větší vzdálenosti. Nakonec postavili 50 mil dlouhou cestu, po které dopravovali stavební materiál do stále nehostinnějšího místa. Časemjim však dřevo zcela došlo a jejich civilizace se zhroutila. Lesy v okolí se nikdy nevzpamatovaly.
Dějiny nám poskytují mnoho důkazů pro tvrzení, že kmenovým společnostem bránily ve vykořistování přírody spíše nedostatečné technologie a malá poptávka než kulturní pobídky ke skromnosti. Ani ekologické návyky současných lovců a sběračů nevypadají tak hezky, jak se nám snaží namluvit romantická propaganda. Rutinně je nám předkládáno, že kmenové společnosti pečlivě spravují své zdroje, pečlivě respektují jejich limity a praktikují kulturu dobrovolné skromnosti, k níž je údajně vedou náboženské a obřady a rituály. "Podle mého soudu", napsal Richard Nelson, "přinesla etnografie důkazy o hojně rozšířené tradici udržitelného využívání zdrojů, péči o zemi a nábožensky podložené ekologické etice mezi původními obyvateli Severní Ameriky... musíme znovu objevit tuto hlubinnou, snad spirituálně založenou lásku k životu."
Prakticky každý televizní pořad o kmenech obývajících tropické lesy opakuje podobná moudra, z nichž s železnou logikou vyplývá, že až nedávný vývoj, navíc omezený výhradně na západní civilizaci, odtrhl člověka od spirituálního soužití s přírodou. Dovolím si uvést aspoň jeden příklad. Zatímco píšu tuto kapitolu, běží v televizi pořad o ekvádorských ptácích hoacinech, a moderátorův hlas mě poučuje: "Ochrana tohoto druhu pro budoucí generace je praktickou filozofií, které místní lovecké kmeny dobře rozumí."
Není sporu o tom, že mysticismus hraje v životě kmenových společností významnou roli. Některá zvířata údajně nesou štěstí, jiná smůlu. Před lovem nebo po lovu se konají složité obřady. O horách se věří, že mají city. Jistí tvorové jsou tabu, i když se zdá, že by mohli být k jídlu. Důležitým lovům může předcházet pohlavní abstinence nebo půst. To vše je jistě pravda, ale funguje to? Připomeňme si repliku, kterou odpověděl Hopstur, když se před ním marnivý Glendower vychloubal, že umí vyvolat duchy temných hlubin: "Nuž, toť svedl bych i sám, i každý další z nás. Přispěchají však na pomoc, až zaslechnou tvůj hlas?" I kdyby nábožensky založená etika sankcionovala ochranu přírody, lidé nemusí žít v souladu se svými ideály. Křestanství káže o ctnosti, ale jen málo křestanů je bez hříchu. A dokonce i tam, kde se zdá, že rituály podporují šetrný přístup k přírodě, je pravděpodobnějším vysvětlením souhra náhod, a nikoli záměr.
Například quebečtí indiáni z kmene z Creeků využívají své lovecké revíry postupně, přičemž o místě lovu rozhoduje skapulimantie čili magické čtení z kouřem očazených sobích lopatek. A šaman, který z kosti čte, lovce kupodivu nabádá, aby se vyhýbali místům, jež byla nadměrným lovem zbavena zvěře. Lovci tak jsou vyzváni ke zdrženlivosti a zvěř získá čas, aby se z nadměrného lovu vzpamatovala. Podrobnější zamyšlení nám ale ukáže, jak děravé jsou podobné příklady. Nelovit v oblastech chudých na zvěř je totiž rozumné z toho nejsobečtějšího a nejsamozřejmějšího důvodu - takový lov se nevyplácí. Šaman dělá jen to, že od lovců shromažduje informace o územích, kde lovili, a pak jim oznamuje, které oblasti jsou na zvěř chudé. O sobí lopatky nejde; ty šamanovi pouze propůjčují auru osobní nepostradatelnosti, stejně jako pompézní mluva našich právníků.
V poslední době byly zveřejněny čtyři studie, které se pokusily přímo testovat ekologickou etiku amazonských indiánů. Všechny se snažily dokázat, že domorodci se ve svých loveckých zvyklostech systematicky uskrovňují, aby tak zabránili nadměrnému vybíjení své kořisti. A všechny tuto hypotézu zamítly. Ray Hames zjistil, že lovci z kmenů Janomamo a Ye'kwana tráví víc času v oblastech, kde narazí na početnější kořist. Protože taková místa jsou obyčejně dál od vesnice, lovci ke svým lovištím musí dojít přes oblasti chudé na zvěř. Kdyby jim šlo o ochranu zdrojů, zdrželi by se pokusů lovit zvířata, na která narazí v těchto chudých oblastech. Nic takového však nedělají. Vždy - a bez výjimky - se snaží ulovit každé zvíře, na které v chudé části revíru narazí, je-li ovšem dost velké na to, aby jim stálo za mrhání časem a municí.
Michael Alvard zjistil stejné chování u lovců peruánského kmene Piro. Ti pomocí střelných zbraní (jež jim dodává místní kněz), luků a šípů loví tapíry, pekari, jelínky, kapybary, chápany, vřešťany, aguti a kurovité ptáky z čeledi hokovitých. Ani oni svůj lovecký zápal nijak nekrotí v oblastech blízko vesnic, které jsou na zvěř chudé. Pouze zde přehlížejí drobná zvířata, kvůli nimž nechtějí mrhat vzácným střelivem.
William Vickers studoval po patnáct let ekvádorský kmen Siona (ze skupiny Tukanů). Shromáždil přitom záznamy o celkem 1 300 zabitých zvířatech - vůbec největší databázi o kořisti amazonských lovců. Nedávno svá data znovu analyzoval s cílem vyčíst z nich přímé důkazy o ekologické morálce indiánů. Dospěl k závěru, že lovce ochrana zvěře nezajímala, protože nepocitovali její potřebu. Žili v tak malých populačních hustotách a jejich technologie byla tak primitivní, že mohli způsobit pouze velmi lokální vymizení druhů. V tomto smyslu byly jejich praktiky dlouhodobě udržitelné, nikoli však v důsledku nějakých náboženských či rituálních představ. O dobrém šamanovi se předpokládá, že stavy zvěře napraví zaříkáním a kouzly, nikoli nabádáním lovců, aby zabíjeli méně kořisti. Až v posledních letech, kdy jsou vystaveni tlaku ze strany bílých kolonistů a technického rozvoje, přemýšlejí indiáni o potřebě chránit zvěř ve svých zmenšujících se lovištích. Důvody těchto úvah však jsou racionální, a nikoli náboženské. Ochrana zvěře, tvrdí Vickers, není stavem nitra, ale racionální reakcí na změněné okolnosti.
Allyn MacLean Stearmanová zjistila, že bolivijští indiáni z kmene Yuqui jsou ryzí oportunisté. Dokonce s oblibou loví těhotné opice nebo opice obtížené mláďaty, protože je lze snáze skolit a protože plod je pokládán za lahůdku. Jsou krutí vůči raněným a zajatým zvířatům. K lovu ryb používají jed barbasco, který zabije všechny ryby v malém jezeře nebo mrtvém rameni řeky. A s klidem porazí celý strom, na kterém zraje oblíbené ovoce (svého času ke sběru ovoce využívali zajatých otroků); následkem toho jsou ovocné stromy v některých oblastech vzácné.
Rousseauovští romantikové by rádi věřili, že indiáni Yuqui jsou nějakým způsobem úchylní - že to nejsou normální indiáni, ale špatní indiáni. Stearmanová však upozorňuje, jak je tato politika nebezpečná. Plyne z ní totiž hrozba, že právo indiánů na jejich zemi má být vázáno na nějakou zkoušku z ekologické uvědomělosti, což je zkouška, které by nikdo z nás nechtěl být podroben. "Nejsme milovníci přírody," říká Nicanor Gonzales, vůdčí postava hnutí domorodých obyvatel. "Žádná skupina původních obyvatel ve svém slovníku nikdy neměla výrazy pro ochranu přírody nebo ekologii."
Zvlášt pikantní je příklad Kajapů. Tito indiánští obyvatelé střední Brazílie byli rousseauovskými romantiky vyzdvihováni jako příklad osvícených strážců svých pralesů. Tvrdilo se o nich, že chrání své lesy a že i v travnatých oblastech vysazují lesíky zvané apetes, jež mají sloužit jako rezervace pro lovnou zvěř a další cenné druhy. Pod dojmem těchto zpráv jim vláda přidělila rezervaci Menkrangoti o rozloze 20 000 čtverečních mil. Popový idol Sting financoval tento projekt dvěma miliony dolarů. A indiáni? Během několika let rozjeli nadšený program rozprodávání své rezervace zlatokopeckým a dřevařským společnostem.
Tím nechci očerňovat indiány. Bylo by ostatně trapné a pokrytecké, kdybych se, usazen ve svém pohodlném domě a závislý na gigantické spotřebě fosilních paliv a přírodních surovin, jež padnou na mé každodenní potřeby, pohoršoval nad nějakým indiánem, který lacino prodá pár stromů, aby si za utrženou hotovost pořídil trochu spotřebního zboží. Onen indián vládne ohromnými znalostmi rostlin a zvířat svého okolí, s nimiž se nikdy nebudu schopen měřit. Zná svůj prales, jeho nástrahy i možnosti, využití léčivých rostlin, střídání ročních dob, sotva postřehnutelná znamení. V každém představitelném směru je lepším ochranářem než já, což je dáno jeho materiální chudobou. Zanechává na planetě méně nápadné a přirozenější stopy. To vše ale souvisí s materiálními a technologickými omezeními jeho života, a nikoli s nějakými spirituálními a bytostně ekologickými hodnotami, které by snad vyznával. Poskytněte mu prostředky k ničení přírody a on ji bude ničit stejně neomylně jako já, pravděpodobně však efektivněji.
Proč však své životní prostředí ničíme? Odpověd je nasnadě. Příčinou škod na životním prostředí je zvláštní forma Vězňova dilematu, kdy se hry účastní mnoho, a nikoli pouze dva hráči. Problémem Vězňova dilematu je, jak přimět dva egoisty, aby spolupracovali v zájmu společného prospěchu a vzdali se pokušení domoci se zisku na cizí úkor. V ochraně životního prostředíjde o totéž - jak přimět egoisty, aby neznečištovali přírodu, neplýtvali zdroji a nedrancovali je na úkor ohleduplnějších občanů. Neboť každá situace, kdy se některý člověk uskrovní, hraje do ruky jeho méně vybíravým spoluhráčům. Moje zdrženlivost je vaše šance, přesně jako ve Vězňově dilematu, jenže tentokrát je hra mnohem obtížnější, neboť místo dvou hráčů nás hraje mnoho.
Není divu, že environmentalisté opakovaně a do omrzení volají po změně lidské přirozenosti (nebo lidských hodnot, jak s oblibou říkají). S oblibou si namlouvají, že náš instinktivní egoismus může být překonán přesvědčivými výzvami ke slušnosti (v kapitole 7 jsme si ukázali, že přesvědčivé výzvy ke slušnosti jsou samy o sobě mocným lidským instinktem, což ovšem neplatí pro jednání podle nich), a snaží se nalézt nové hodnoty, podle nichž bychom měli žít. Aby svým apokalyptickým nářkům dodali na věrohodnosti, poukazují na naše "divošské" předky, pro něž prý byly ekologické ctnosti něčím samozřejmým. Ve stopách Rousseauových si představují, že lidská chamtivost se zrodila teprve včera, současně s kapitalismem a průmyslovou technologií. A přejí si, abychom se od těchto zel odvrátili současně s tím, jak se rozpomeneme na spirituální soulad s přírodou.
Mnohem podloženější závěr však zní, že našemu druhu není žádná instinktivní ekologická morálka vlastní, že ohleduplné zacházení s přírodou nepatří k naší přirozenosti. Etickým postojům k životnímu prostředí a přírodě se tudíž musíme učit navzdory naší přirozenosti, a nikoli v souladu s ní. Nejsou nám vrozeny. Přiznejme si, že jsme to beztak dávno tušili. Přesto však nepřestáváme doufat, že se nám kdesi hluboko v nitru podaří najít ekologicky uvědomělého vznešeného divocha, kterého pak vzkřísíme pomocí správných zaříkání a kouzel. Nikdo takový v nás ale neexistuje. Bobbi Lowová a Joel Heinen to formulují jasně: "Ochranářské filozofie spoléhající se na neurčité a rozptýlené dobro celku jsou pravděpodobně odsouzeny k neúspěchu pokaždé, kdy z ochranářských snah neplyne jasný zisk pro jedince nebo příbuzenskou skupinu. Rádi bychom se mýlili, pravděpodobně však máme pravdu."
Neztrácejme však naději! Nakonec se přece ukázalo, že ani z Vězňova dilematu neplyne archetypální příčina lidského sobectví, nýbrž jeho opak. Hraje-li se hra opakovaně a se známými spoluhráči, vždy v ní vítězí spořádaní občané. "Hodné" strategie jako Půjčka za oplátku, Pavlov a Přísná, ale spravedlivá nakonec překonají proradné podrazáky. Možná nám právě teorie her pomůže najít východisko z našeho ekologického dilematu. Možná sobeckým vykořisťovatelům přírodního světa poradí, aby ve vlastním zájmu nezabíjeli husy, jež jim snášejí zlatá vejce.